Akatsuki - dítě, aneb pohroma na entou 7

„Takže, Connie, ještě jste nebyla na žádné prohlídce?“ zeptala se blonďatá ikona Konohy, master v lékařství a pátý (pátá) hokage Tsunade.
„Ne,“ zareagovala po chvilce Konan, která si ještě zcela nezvykla na svou konožskou identitu. „S H...s Danem a Paulem hodně cestujeme.“
„Aha.“ Tsunade si prohlížela malou obrazovku, na které se mihotaly černobílé stíny budoucího prvorozeného... Ano, byly na sonu. „Hádám, že nevíte, jestli se vám narodí kluk, nebo holka. Nemám pravdu?“
„Nemám tušení.“
„Mám pro vás tedy zajímavou zprávu-“
...
„Tááák, Hidane, kam půjdeme?“ postavil se Pein doprostřed ulice a rozhlížel se na všechny světové strany, které znal- doleva a doprava.
„Myslím, že si sedneme a počkáme, než se Konan... Kam zase jdeš?“
„Jenom to tu omrknu,“ stačil odseknout Pein dřív, než se ztratil za rohem.
Hidan hodil sprinta a dohnal svého šéfka u jisté restaurace.
„To mi nedělej. Třikrát jsem na tom ledu hodil záda!“
„Měl jsem žízeň!“
„A co moje image? Nějaká banda náctiletejch idiotů se mi smála *smrk*“
„Image je na nic. Poslouchej svou žízeň,“ poučil ho Pein a zmizel u baru- chodící reklama gelu na vlasy mu šla v patách.
„Hm... Suché martini... Tři díly Gordonu, jeden díl vodky, půl tonicu, zatřepat a nemíchat. A přidat citron,“ objednal si znalecky Hidan, jeho šéf už cucal brčko od limonády.
„...“
„Musím uznat, že to bereš docela sportovně,“ rýpnul si se samolibým úsměvem Hidan.
„Co jako? Já neumím chlastat jako ty. No a? Nemůžu za to, že jsem matce odpřísáhnul, že na alkohol se ani nepodívám a-“
„Nemyslím pití, troubo!“
„Takhle se mnou... no jo,“ zasekl se najednou Pein a obličej mu zazářil náhlým pochopením.
„Děsíš mě,“ vyplivnul Hidan plátek citrónu z pusy.
„Když jsi ty ženatej a já single... Znamená to, že bych měl být sprostéj, nagelovanej hulvát, který se vyžívá ve svý úchylný víře?“
„Ehm... Nevím jak reagovat... Možná... COJSITOPRÁVĚKU*VAŘEKL?!“
„Zapomeň na to... Narodil jsem se sám, žiju sám, umřu sám...“
„Moc dobře víš, že EMO mají rezervovanou jednu velkou jámu ve stínu lesa. Snad nechceš aby.... Jo, aha! Už mi to došlo,“ zachechtal se Hidan a důvěrně se k leaderovi přiblížil. „Tíží tvojí piercingovanou dušičku samota?“
„Jo, ty idiote! Přebral jsi mi životní lásku!“
„Hm...Hned jak se vrátíme domů, podáme ti někam inzerát. He he!“
„Promiňte,“ otočil se Pein na barmana, „nevíte, kolik je hodin?“
„Za deset minut dvě hod-“
„Hidane, ty blbče!“ nedovolil zrzek barmana dokončit větu. „Už jme tu přes půl hodiny!“
„Konan!“ došlo Hidanovi a oba dva se rozeběhli k nemocnici- ručičky za nima vlály.
„Kde jste byli!?“ rozzuřila se Konan, sotva je uviděla vynořit se z nejbližší ulice. „To vás nenapadlo, že tu na vás budu čekat, CO?“
„Promiň, Konan.“
„Promiň, zlato. Tak jak to dopadlo? Co říkali doktoři?“
„Přišli jsme sem akorát včas. Říkají, že mi zbývá jenom pár dnů do porodu.“
„A zjistili,“ ozval se Pein, „co to bude?“
„Jo, taky by mě to zajímalo. Ale cítím v kostech, že to bude kluk.“
„Ehm...“ zamyslela se Konan a váhala, jestli jim to má říct. „Ne, neví to.... Alespoň to bude větší překvapení,“ rozhodla se nakonec pro lhaní, zapírání, zatloukání...
„Překvapení?“ vyjel Hidan. „To mi nemůžeš udělat!“
Konan se na něho otočila –barbar Conan hadr- a probodla ho spalujícím pohledem.
„No jo, máš pravdu. Překvápko,“ ustoupil manžílek o pár kroků dál, do bezpečnější zóny za Peinem.
„M-Měli bychom si najít ubytování, ne?“ navrhl slabounkým hláskem Pein a snažil se setřást Hidana ze svých zad. Když se mu to povedlo a Hidan zaryl bradu do země, dala se trojice do hledání nějakého útulného hotýlku.

„Peine?“
„Hidane?“
„Připomeň mi, proč tu spolu ležíme?“
„No... Konan přece chtěla být sama, ne?“
„Jo, už si vzpomínám. Ale důvod, proč spíme ve stejný posteli pro mě stále zůstává záhadou.“
„Hm? Na recepci říkali, že mají už jenom dvojlůžkové pokoje.“
„Dobře. Tak tedy dobrou. Vezmu si trochu tý deky.“
„Jsem ze severu. Já něco vydržím....“