Nashledanou

„Na co myslíš, když se díváš na ty hvězdy?“
„Myslím na chvíli, když jsem se potkali. Byla to krásná noc, která je jenom jednou za čas. Hvězdy vyšly už brzo po setmění a já jsem chtěl, abys mi říkala jejich jména,“ ponořil se do slastných vzpomínek na první okamžiky po jejím boku.
„Věděla jsem, že se ti vybaví právě ten okamžik,“ zasmála se srdečně a lehla si do mokré trávy vedle něj. Zrzavé vlasy se rozprostřely kolem její hlavy jako ten nejoslnivější vějíř a ve velkých očích se odráželo všechno to štěstí. „Pamatuješ si na první hvězdu, kterou jsem ti ukázala?“
Zamyslel se a tvář zvedl k obloze.
„Sírius,“ ukázal na jednu z nich. „Nejjasnější hvězda na noční obloze.“
„Pamatuješ si toho dost,“ zasmála se.
„A věděla jsi, že mi tenkrát o hvězdy vůbec nešlo?“
„Samozřejmě, že jsem to věděla. Ani já jsem tenkrát nemyslela na hvězdy,“ uznala pobaveně.
„Čas se zastavil. Všechny starosti byly pryč. Nemyslel jsem na mise, ani na svůj sen-“
„Stát se čtvrtý hokage,“ doplnila ho.
„A-Ano. A teď jím jsem....tedy...“
„Tenkrát jsme byli mladí, ještě děti.“
„Víš, že to tady vypadá přesně jako tenkrát?“
Zhluboka si oddechla- nemohli před krutou realitou unikat věčně.
„Vím. Chtěla jsem, abychom si tu chvíli ještě jednou zažili, než se naše cesty opět rozdělí.“
„Nechci tě znovu ztratit... Kushino. Chci tu být s tebou a sledovat hvězdy celou věčnost.“
„Ale to neříkej,“ sedla si a zadívala se hluboko no jeho modrých očí. „Kdo se potom postará o našeho synka?“
„Ach Naruto,“ zesmutněl Minato. „Udělal jsem strašnou věc.“
„Neudělal jsi špatnou věc,“ sevřela jeho teplé ruce ve svých ledově chladných. „udělal jsi to, co bylo třeba. Zachránil jsi mnoho životů. Ubránil jsi svojí vesnici!“
„Ale za jakou cenu?“ vymanil se z jejího jemného a láskyplného sevření a složil tvář do dlaní. „Obětoval jsem vlastního syna! Vložil jsem do jeho dětského tělíčka netvora, vražedného démona...“
Objala ho kolem ramen a hlavu opřela o jeho záda.
„Jednou z něj bude velký bojovník,“ zašeptala. „Budeš na něj pyšný. Oba dva budeme hrdí na našeho šikovného shinobiho.“
„Ale...“ zvedl konečně hlavu a otočil se k ní.
„Vím, co chceš říct.“
„Vždy jsi věděla, co mám na srdci.“
„Tvoje myšlenky se odráží ve tvých očí. A Naruto je zdědil po tobě... Stejně jako tvojí cílevědomost a tvrdohlavost.“
„Jak tohle můžeš vědět? Je to přece dítě.“
„Matky tohle poznají,“ usmála se. Nebylo možné její úsměv neopětovat.
„Kushino, řekni... Je tohle skutečné? Doopravdy tu teď spolu sedíme, stejně jako jsme seděli před lety?“
„Co myslíš?“
„Já-“
„Pssst,“ umlčela ho. Chytila ho za pravou ruku a položila jí na hrudník. „Cítíš?“
„Ano,“ usmál se. Ale nebyl to šťastný úsměv.
„Tak tady budu vždy s tebou... i s naším synem. Smrt nás nemůže rozdělit, pokud jeden z nás myslí na toho druhého.“
„Ale já jsem přece taky zemřel. Zapečetil jsem Kyuubiho...“
„Ty můj hlupáčku!“ zasmála se a znovu se zahleděla na oblohu. Po chvilce mlčení pokračovala: „Copak tě můžu nechat umřít?“
„Jak ale-“
„Na všechno neexistuje logická odpověď. Podívej se na mě- jsem jenom chladný stín... a přesto tu teď jsem a držím tě za ruku.“
„Co to povídáš? Jsme přece stejní.“
„Ještě ne, Minato. Ty se teď vrátíš zpět, ano?“
„Musí to být? Nechci tě znovu ztratit...“
„Půjdeš a postaráš se o syna. Pouze jako vzpomínka, která žije s tebou mu můžu být blíž.“
Oba dva se postavili a naposledy si pohleděli do očí. Vychutnávali si své poslední okamžiky. Mohlo to trvat věky, mohlo to trvat pouhou vteřinu...
„Minato... Tvůj čas jednou přijde a já tu na tebe budu čekat...“ Slza jí stekla po jemné tváři. „Počkám tu na tebe a společně budeme sledovat hvězdy... celou věčnost.“
Setřel jí uslzené oči. Její pláč mu rval srdce... tohle muselo být skutečné. Naposledy jí políbil. Nebylo to na znamení „sbohem“, ale „nashledanou“.
Prožili spolu spoustu chvil štěstí i smutku, ale to vše je teď minulost. Jejich klidný život skončil Kushininou smrtí a to nelze vzít zpět. Minato žije dál a dokud žije on i jeho syn, přežívá s nimi i památka na ní- na lásku, i matku.