Budoucnost klanu Hyuuga X

Budoucnost klanu Hyuuga X

Pein se usmál. Tak špatná ta holka zase nebyla. Pár let tréninku a kdo ví.
„Co je?“ zeptal se překvapeně Itachi, když si všiml prapodivného výrazu svého kolegy. Pohledem si Peina přeměřil.
„Na co myslíš Peine?“ zeptal se podrážděně. Pein jen pokrčil rameny. Itachi se zamračil.
„Je to dítě! Nic neumí!“
„Ty jsi nebyl o moc starší, když jsi sem přišel a tak hrozná zase není.“ začal argumentovat Pein.
„Já?!“ zavřískal Itachi „Mě přece nemůžeš přirovnávat k támhle tomu!“
„Ne to opravdu nemůžu, ale uznej, že by jí byla škoda. Ten Byakugan je zatraceně dobrá věcička.“
„To jo.“ zabručel Itachi. „Nikdy nevíš kdy se ti může hodit, ale stejně! To nemůžeš myslet vážně!“
Pein zase pokrčil rameny. „Co ty víš.“
Itachi jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Ale starat se o ni nebudu! Na to zapomeň!“
„To bych o tebe ani nečekal.“ zamumlal Pein…

Hinata začala být unavená. Déšť ji bičoval do tváře, byla promočená na kost. Muži v pláštích se vzdálili, aby jim uvolnily bojiště. Díky Byakuganu dokázala odrážet všechny útoky, ale k loutkaři se dostat nemohla. Tuhle bitvu prostě nemohla vyhrát. Litovala, že ji vůbec začala, ale ten chlap zabil Nejiho! To nemohla nechat jen tak.
Byl to jistě vynikající shinobi. Mohl ji zlikvidovat během chvilky, ale on ne. Čekal až udělá chybu.
„Sakra!“ zaklela když jí na mokré zemi podjely nohy. Loutka se mezitím dostala nebezpečně blízko.
„Sakra! Sakra!“ zaječela. Tentokrát to bylo opravdu těsné. Chvíli jí trvalo než si uvědomila proč ji najednou tak hrozně bolí ruka. Loutka ji zranila. Měla na ruce hluboký šrám.
„Asi bych to už měl skončit.“ promluvil tiše loutkař.
„Ne!“ vyjekla Hin a pokusila se zvednout. Sasori se pousmál. Nemohl se s ní otravovat celou noc. Bránit se nemělo cenu. Dostal by ji dříve nebo později, i kdyby se snažila sebevíc. Loutka bleskurychle vyrazila k útoku. Hinata zavřela oči. Teď už nehrozilo, že by jí někdo pomohl, ale zázraky se dějí i ve světě ninjů. Sasori koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Všechno se odehrálo strašně rychle. Ozvala se rána. Hinata opatrně otevřela oči. Nechtěla tomu věřit, ale byla živá. Někdo ji zachránil! Loutku odrazil ten zrzavý muž! To ale nedávalo žádný smysl. Chtěl ji přece zabít!
„Menší změna plánu Hinato!“ ozval se Pein „Po zralé úvaze jsem došel k závěru, že zabít tě by byla hloupost.“
„C- Co? Dě- děláte si srandu?!“ zakoktala.
„Vypadám snad na to?!“ zavrčel a pomohl jí vstát. Hinata na něj jen nevěřícně zírala.
„Mám pro tebe velice zajímavou nabídku.“ pokračoval. „Víš kdo to jsou Akatsuki?“
Hin se zamyslela. „Jo. Trochu, ale proč se mě na to ptá- Sakra! To, to jste vy?!“
„Pálí ti to holčičko.“ utrousil posměšně muž s kosou, který se s ostatními objevil téměř okamžitě po Peinově zásahu.
„Co, co po mě chcete?!“ zapištěla zoufale. Z toho mála, co o Akatsuki věděla asi nic dobrého. Pein se usmál. „Přidej se k nám.“
„CO?! To nikdy!“ zařvala.
„Dobře si to rozmysli. Byla by škoda tě zabít jen proto, že se nás bojíš.“
„Ale já se k vám přidat nechci! Proč bych to dělala?!“ ječela na Peina.
„Co třeba proto, abys mohla pomstít svou matku?“ Hinatě přeběhl mráz po zádech. Itachi. Co to zase žvaní?
„Pomstít?“ zašeptala a podívala se na něj.
„Copak ty už jsi na to zapomněla?“ zeptal se jí škodolibě a v očích se mu zablýskl Sharingan.
„Nech toho!“ zaječela na něj.
„Ještě jsem nic neudělal. Podotýkám JEŠTĚ.“
„Ne! Prosím! Nedělej to!“ zavzlykala a ustoupila o několik kroků do zadu.
„Proboha! Co na tobě ten Pein vidí? Ty se sem nehodíš... jsi malá, a nic neumíš!“ řekl s klidem jako kdyby tu byl jen on. Nevěděla proč, ale kdykoli jí tohle někdo řekl popadla ji strašná zlost. Byla to jediná věc, která ji dokázala spolehlivě vytočit.
„Drž hubu!“ zařvala a bleskurychle po něm hodila kunai. Itachi ho bez problémů odrazil.
„Ale, ale to bych do tebe nikdy neřekl.“
Hinata začala pomalu ustupovat. Tohle trochu přehnala.
„Au!“ vyjekla. Někdo ji omráčil...

Hin zamrkala do tmy a posadila se. Zmateně se rozhlédla. Kde to zase je? V rohu místnosti se ozval se nějaký šramot.
„Už jsi se probudila?“ zeptal se jí Pein a rozsvítil světlo.
„Jééé! Zhasni!“ zaječela. Světlo ji nepříjemně bodalo do očí.
„Tak co rozmyslela sis to?“
„...“
„No?“
Hinata sklopila hlavu a začala ťukat prsty o sebe. Nedokázala mu odpovědět. Nevěděla, co mu má vlastně říct. Domů se vrátit nemohla, ale zůstat tady? S nimi? Proč? Doteď si úplně neuvědomovala, co všechno se vlastně stalo... Všichni, které měla ráda a na kterých jí záleželo byli mrtví... a nejhorší bylo, že za to mohla osoba, která jí celý život vychovávala. Její otec Hyuuga Hiashi. Nezáleželo přece na tom s kým ji máma měla! To on ji celý život vychovával a staral se o ni… Copak bylo vážně tak důležité jestli je z hlavní nebo vedlejší rodiny?! Do očí se jí nahrnuly slzy. Chtěl ji zabít… ji a Nejiho. Zbavit se jich… a nejen on, ale celá hlavní rodina. Zaťala pěsti. Nenáviděla je za to… Nenáviděla. Ucítila na rameni něčí ruku. Trhla sebou.
„Klid. Jestli k nám nechceš tak-“
„Když se k vám přidám slíbíte mi, že se jim budu moci pomstít?“ zeptala se váhavě.
„To bude záležet jen na tobě.“ opověděl zrzek.
Hinata ještě chvíli přemýšlela. „Tak dobře! Jsem vaše pane!“ zvolala překvapivě radostně...