Chci splnit vaše sny 2...

Tak předem se omlouvám, jelikož jsem v tomto díle udělala z Hizashiho téměř masového vraha a adepta do soutěže "Nejhorší muž pod sluncem". Jinak doufám, že se bude kapitolka líbit, je kratší něž ta předchozí.Komentíky jsou vítány. Užjijte si to :

Byl slunečný den a tým Kakashi se vrátil ze svojí mise. Když byli u brány Konohy, už tam na ně někdo čekal.
„Shizune?“ Oslovila Sakura překvapeně ženu, která stála u brány. „Co tu?“
„Na to není čas! Vysvětlím ti to později! Teď pojď rychle se mnou do nemocnice.“ A Sakura se Shizune vyrazily.
„Do nemocnice?“ podivil se Naruto. „Co se asi mohlo stát?“ Nikdo s členů mu však nedal odpověď.

Slunce svítilo a trýznilo, tak veškeré obyvatele Konohy. Ulice byli téměř prázdné. Dvě dívky však přes úporné vedro trénovali na louce.
„Jsi fakt výborná“ chválila Hinatu Tenten, která rychle oddychovala.
„Nápodobně“ řekla Hinata, také rychle oddechujíc.
„Nedáme si na chvíli pauzu?“ Navrhla Tenten Hinatě a ta souhlasila. Na okraji louky a lesu tekl malý potůček. Vydali se tedy společně k němu, vyzuli si boty a nohy si smočili v chladné vodě. Nestačili si ani prohodit pár slov, když k nim doběhl Lee, který byl horkem zcela nezmožen.
„Lee co je?“ Ptala se Tenten hned, jak ho uviděla.
„Měli by jste jít do nemocnice. Obě.“
„Lee co se děje?“ Vyptávala se opět Tenten.
„Hanabi a Neji oni“ a v jeho tváři se objevil úzkostlivý výraz. „Oni tam, já nic moc nevím, lepší bude, když tam půjdeme společně.“ Obě dvě přikývli, nazuli si na mokré nohy boty a u tíkali s Leem k nemocnici.

Hinata, Tenten a Lee dorazili do nemocnice k informačnímu pultu.
„Potřebujeme vědět co se stalo Hanabi a Nejimu Hyuugům!“ vyštěkla na sestru za pultem Tenten. Té chvíli trvalo než se hodila do provozu. Najela si do počítače a hledala jména, která jí Tenten řekla.
„Hyuuga Hanabi je už na pokoji a Neji Hyuuga je pořád na operačním sále.“ Oznámila jim a když vzhlédla od počítače uviděla tři zcela ohromené tváře.
„Na sále“ řekla Hinata téměř neslyšně.
„Co se jim stalo?“ vyptával se Lee.
„Nevím, přivezli je před hodinou, podle zranění ovšem museli být někým přepadeni a to hodně ošklivě.“
„Hodinu je už….“ A Tenten měla co dělat, aby potlačila slzy, které se jí drali do očí.
„Na kterém pokoji leží Hanabi“ zeptala se Hinata. Sestra se podívala na obrazovku, párkrát něco naklikala.
„Leží na pokoji číslo 14. Návštěvy jsou povoleny jen rodinným příslušníkům.“ Hinata se obrátila na tabuli, která visela nad informačním pultem.
„Jdeme.“ Rozhodla pevně a všichni tři se vydali k pokoji číslo 14.

„To bude ono!“ Zavolal Lee na dívky, když stál před dveřmi na nichž byla přilepená číslice 14. Dívky k němu přiběhli.
„Počkejte chvíli tady, hned jsem zpět.“ Řekla Hinata a zmizela za dveřmi nemocničního pokoje. Pokoj byl téměř prázdný až na dvě postele, které od sebe oddělovala pojízdná látková stěna, dva noční stolky, kapačky a přístroje u jedné s postelí. U postele seděla matka Hinaty a Hanabi a hladila svou mladší dceru po tváři a něco ji konejšivě šeptala. Hinata pomalu přistoupila k posteli a spatřila Hanabi. Měla zavedené kapačky, čelo měla obvázané a po kůži, kterou neměla přikrytou měla drobné rány a pár náplastí na levé ruce. Matka i Hanabi se na Hinatu otočili a ta už stála u Hanabiny postele. Stiskla Hanabi ruku a Hanabi se na ni usmála.
„Hanabi“ vyslovila její jméno potichoučku Hinata. Hanabi se klížili víčka a za chvíli usnula. Matka Hinatu mlčky vyzvala, aby šla sní a zamířila na chodbu, kde netrpělivě čekali Lee s Tenten. Když se otevřeli dveře od pokoje znepokojivě sebou škubli. Hinatina matka si sedla vedle Tenten na lavečku a Hinata s Leem k ní přistoupili.
„Co se stalo“ zeptala se Hinata matky.
„Hanabi trénovala s otcem, když pak jsem uslyšela její výkřik. Zrovna jsem chystala oběd a když jsem Hanabi slyšela, okamžitě jsem se běžela podívat co se stalo. Když jsem tam ale doběhla“ a po tváři se jí kutálely slzy , „když jsem tam doběhla Neji stál před Hanabi, která ležela na zemi za ním, a otec stál před ním s rukou v jeho hrudi. Na zemi byla obrovská kaluž krve, a pak…“ slzy už byli neudržitelné a Hinatina matka propukla v pláč. Hinata si sedla vedle matky a snažila se ji utišit.
„Víte na kterém sále teď Nejiho operují?“ Zeptala se roztřeseným hlasem Tenten. Hinatina matka se na chvíli uklidnila.
„Na sále v druhém patře. Myslím, že na prvním.“ A pak se otočila k Tenten. „Je mi to moc líto.“ A po tváři jí stékal další proud slz a přivinula se na dceřinu hruď. Hinata ji objala a po tváři jí také začali stékat slzy.
„My jdeme.“ Řekla Tenten, ale do tváře žádné z nich nepohlédla. „Musím vědět, jak na tom Neji je.“
„Za chvíli přijdu za vámi.“ Řekla Hinata a ti dva už mizeli za dveřmi od oddělení.

Tenten s Leem se proplétali uličkami až konečně našli to co hledali. Místnost naproti nimž byly velké, bílé dveře s štítkem oznamující operační sál číslo jedna. První co upoutalo jejich pozornost bylo červené světlo, které svítilo s nápisem NEVSTUPOVAT. Tenten se bezmocně sesunula na lavici, která byla jediným vybavením místnosti a bez ustání hleděla na červené světlo.

Téměř po půl hodině, která jim připadala jako věčnost se k nim připojila Hinata. Sedla si mlčky vedle nich a pozorovala spáry mezi kachličkami na zemi.

Trvalo další hodinu než červené světlo s nápisem NEVSTUPOVAT zhaslo a všichni tři sebou trhli. Otevřeli se velké dveře a jako první s nich vyšla Tsunade v bílém plášti.
„Hokage-sama!“ Vyskočila na nohy Tenten a Tsunade k nim přišla a na čele měla krůpěje potu. Ve tváři jí však hrál úsměv.
„Je mimo ohrožení života!“ Řekla jim nadšeně a Lee v záchvatu radosti přitiskl si obě dívčiny k sobě a všichni tři se radovali.
„Ale radujte se trochu potichu!“ Okřikla je Tsunade. Hned po Tsunade vyšli ze sálu Sakura a Shizune, které měli na sobě bílí plášť stejně, jako Tsunade. Obě se k nim připojili. I ony měli na čele kapičky potu.
„Tady Sakura vám řekne podrobnosti.“ Řekla Tsunade a mizela se Shizune rázným krokem pryč. Za chvíli vyšla hromada mediků. Když se všichni rozptýlili, jako poslední ze dveří vyšli dva muži, kteří táhli pojízdnou postel s Nejim, který byl napojený na nejrůznější přístroje. Všichni přítomní s po něm úzkostlivě podívali. Vlasy měl volně rozpuštěné na prostěradle a zakryt byl pokrývkou. Sakura se vydala za muži vezoucí postel s Nejim a ostatní se k ní přidali.
„Měl smrtelná zranění. Ještě chvíli by zůstal bez pomoci a určitě by zemřel. Je tak trochu zázrak , že to přežil.“ Začala Sakura bez vyzvání a dál jim vysvětlovala stav. „Téměř všechny buňky v jeho těle byli poškozeny, bylo to, jako by jim někdo zničil jádra chakrou. S ničím podobným jsem se v životě nesetkala. Museli jsme některé obnovit a nuceně vytvořit nové. Každopádně teď je už mimo ohrožení života.“ Ocitli se před jedním z oddělení. Muži s Nejim vjeli dál, Sakura se však zastavila.
„Bude pár dní trvat, než bude vůbec moci s někým komunikovat. Dejte mu čas.“ Všichni sotva znatelně kývnuli. Už se otáčeli a chystali se odejít, jen Tenten stále hleděla na prosklené dveře.
„Tenten“ ozval se Lee a vzal ji kolem ramen. Utřela z očí slzy a všichni tři se vydali pryč.

Když Hinata dorazila do své čtvrti okamžitě zamířila k místu, kde její otec trénoval s Hanabi. Asi dva metry od jedné zdi byla vidět krev, kterou se někdo pokusil odstranit. Byla to opravdu velká skvrna.
„Myslíš to vážně?“ Ozval se hlas za ní. Otočila se a uviděla svého otce. „Opravdu se chceš se mnou utkat o místo vůdce klanu?!“ A jeho tvář byla čím dál zamračenější. „Nedělej mi ještě větší ostudu než jsi pro tenhle klan.“ Řekl a chystal se odejít.
„Jedinou ostudu, kterou udělám bude, že vás porazím! Porazím vás otče a stanu se hlavou klanu!“ Nevěděla kde se ta odvaha v ní vzala. Asi za to mohl ten brutální útok na Nejiho a Hanabi. „Možná nemůžu změnit to, že se mám stát hlavou klanu a že jsem z hlavní rodiny, ale vím, že můžu změnit životy nemála lidí k většímu štěstí.“ A více než kdy dřív si uvědomovala nutnost stát se vůdkyní klanu. Nutnost zajistit všem členům život, po kterém už celá staletí touží. Její otec se na ni překvapeně otočil.
„Jak myslíš.“ A odešel. Hinata tam stála sama. Jako na povel se zatáhlo a hnusné dusno protrhl déšť, který jí smáčel její dlouhé vlasy. Připadal jí jako pláč těch, kterým už pomoci nemůže. Jako pláč těch, kteří už nikdy nepochopí pravý význam slov „svoboda.“