Opravdu konec? (část druhá)

Vzduchem vířil písek. Točil se v neuvěřitelném tanci spolu s lidským tělem. Někdo by to považoval za umění, ale já ne. Příliš mi ji to připomínalo. To hbité uskakování. Bolelo mě na ni myslet. Ta bolest byla téměř nesnesitelná. O to zuřivěji jsem se vrhl do boje. Kolem prolétly kunaie, avšak písek je stihl včas zastavit.Jakou dobu ho písek pronásledoval. Neustále jsem se ho pokoušel v písku pohřbít, ale byl příliš rychlý. Najednou se těsně vedle mě objevil had s mečem v tlamě. Nezbylo mi nic jiného, než se spolehnout na svého ochránce. Na dar od matky. Hadi totiž útočili ze všech stran a mě už nezbývalo moc chakry. Boj byl moc dlouhý. Je toho příliš.
Najednou jsem pocítil chlad, který mé tělo ještě neznalo a já spatřil jeho původce. Jednomu hadovi se podařilo mě škrábnout svými jedovatými zuby. Pomalu padám. Nejsem schopen téměř žádného pohybu. Slyším jak se Orochimaru směje. Ucítil vítězství a hned se po něm natáhl.

Byl konec. Zaplavil mě smutek a vztek. Ona by si dovedla poradit, jenže tu není. Nedodržela slib! Slíbila, že tu zůstane, že tu bude vždy, aby pomohla. Ale ona si klidně zemře a nás tu nechá. Už nemám sílu.

Najednou jsem ji uviděl. Kráčela ke mě s úsměvem na tváři. Pomalu poklekla, pohladila mně a zašeptala: „Nevzdávej se. Vždy budu s tebou. Ještě v sobě máš sílu, tak bojuj! Za svobodu.“ Pak zmizela.
Najednou jsem ucítil sílu. Zvedl jsem se a chystal k útoku. Chakru už nemám, ale to nevadí. Kunai postačí. S kunaiem v ruce a s divokým výkřikem jsem běžel k Orochimarovi.
Za přátele, za všechny, za svobodu!!!
Kunai zasáhl správné místo a Orochimaru se zhroutil s překvapeným výrazem na ze. Byl mrtvý. Já však také. Jenže smrti jsem se nebál.

Čeká mě poslední cesta. Cesta do světa smrti

Otevírám oči, ale to co vidím mě překvapuje. Přede mnou se rozkládají známé pouště.Tohle je přeci Písečná!!!
Dívám se na hradby a tam ji znovu spatřím. Bílé vlasy jí povlávají ve větru. Ale čeho jsem si hned nevšiml byl malý chlapec, který ke mně běžel. Měl povědomě červené vlasy a zelené oči, zřejmě po matce.
Zakopl o kámen, ale nespadl. Písek ho zachytil. Měl tejné schopnosti jako já! „Tááátííí!“volal v běhu. Chytám ho do náruče a poslouchám, jak mi vzrušeným hlasem povídá: „Musíme jít za maminkou.Už čeká…“ V tu chvíli mi to došlo. [i]„Tady všechno začíná.“Tohle byla její poslední slova. Už jsem to pochopil.
S chlapce v náručí a s úsměvem na tváři jsem se vydal vstříc svému osudu. Vždyď… Smrt není tak špatná…