Přívěsek probuzen 12.kap.

12. kapitola: Přívěsek probuzen!

Naruto běžel jako smyslů zbavený a myslel jen na jeho úkol – dostat Kamayi do vesnice včas. Musel to dokázat! Vždyť jinak by se na sebe nemohl ani podívat! Už ztratil tolik! Našel další přítelkyni a nehodlal ji taky ztratit! To nemůže…ne-…
Naruto běžel, ale ani to nevnímal. Vnímal jen Kamayi na jeho zádech. Prvně se mu zdála tak protivná a sobecká, nafoukaná stará dáma. Ale pak po setkání se Sasukem… Sasuke…
Myšlenky se mu honily hlavou závratnou rychlostí. Nemohl je kontrolovat. Poddával se jim. Sasuke – přítel, se kterým si konečně vytvořil důležité pouto. Jeho bratr. Jeho vzor.
Sakura – byla mu hrozně blízká. Jako sestra.
Hinata – holka, která…. Kdo vlastně? Holka, která se mu líbí? Nikdy na ni tak nepomýšlel.
Kakashi – jeho učitel. Autorita. Někdo ke komu mohl vzhlížet. Přítel.
Iruka-sensei – byl mu jako náhradní otec.
Všichni ostatní ninjové z Listové – jeho rodina.
Kamayi – přítelkyně, která ho chápe. Chápe jak se cítí…. Bila se za něj se Sasukem. Jenom kvůli němu…
Naruto konečně našel rodinu. Už nebyl sám… rodina… měl někdy otce. Měl matku. Co se s nimi stalo?
Najednou se mu před očima objevil obličej vytesaný do skály ve vesnici. Čtvrtý Hokage? Pak se najednou probral a vzpamatoval. Byl na poušti a utíkal. Jeho myšlenky se nedaly zvládnout. Jednou myslel na jedno, pak hned zapomněl a myslel na něco jiného… co se to s ním dělo? Dávalo to vůbec všechno smysl? Myslel že mu pukne hlava….
Sklonil hlavu a podíval se na svoje tělo. Co to je!?! Lekl se když uviděl jak mu na hrudi něco září tak silným světlem že ho oslepilo. Cítil neuvěřitelný žár. Byl to sen? Co to je? Co se to děje?
Neděs se. Klid. Jsme přátelé. Nic se ti nestane… uslyšel Naruto hlasy. Nebyly ale z jeho hlavy. Byly v prostoru…
Tak konečně. Konečně jsi to dokázal. Konečně nás slyšíš. Byli jsme celou dobu s tebou, ale ty jsi o nás stejně nevěděl.
„Cože…Áááááááááá!!!! Tak dóóóst! Přestaňte! DOST!“ Naruto to nemohl vydržet. Zbláznil se snad? Co se to s ním dělo?
„NARUTO!!!“ slyšel něčí křik, nemohl ale rozpoznat kdo to byl. Byl skoro jako omámený, ale jako kdyby měl v hlavě zablokované že se nesmí zastavit. Byl zmatený, vyděšený, nesoustředěný, ale běžel dál…
Naruto…slyšel nesmírně líbivý a milý hlas. Takový si představoval u jeho matky.
Prosím…teď slyšel nějaký dětský hlas ale vůbec ho nepoznával.
Soustřeď se…tento hlas patřil klukovi, který mohl být o něco málo starší než byl on sám.
Vydrž,…synu…a znovu měl před očima, obrázek Čtvrtého Hokage, ale tentokrát ne jako kámen, ale jako skutečného, živého, usmívajícího se člověka. Jako jeho otce.
„Ne…“zašeptal Naruto neslyšně. Měl kamenný výraz, ale cítil jak mu po tváři stéká slza. Překvapeně se podíval na kapku padající z jeho tváře. Když opět vzhlédl, obličej Yondaimeho se vytratil. Naruto nic nechápal. Podíval se na náhrdelník, jako by v něm mohl vyčíst odpovědi na jeho otázky. Nic se však nestalo. Potom se ale přívěšek přestal pohupovat na jeho krku a zvedl se do vzduchu. Začal tak nesnesitelně zářit, že Naruto musel na okamžik zavřít oči. Nemohl vydržet to světlo, tu horkost, tu energii, tu sílu… myslel že ho to snad sežehne. Naruto pomalu a opatrně otevřel oči. Stál někde…v nicotě. Všude kolem něj zářilo oslňující světlo. Byl tam sám. Jenom on a… uviděl přibližovat se nějakou osobu. Chtěl vytáhnout kunai, ale zjistil že jeho kapsa na zbraně je pryč. Díval se na osobu připraven se bránit, ale když si všiml že se za ní objevují další znervózněl.
Kdo jste? Co chcete? Zakřičel, ale jako by to ani nevyslovil. Nic se neozvalo.
Jen klid. Říkal jsem ti, jsme přátelé. A taky jsou tady-… najedou hlas ale zmlkl. Naruto se díval na tmavé obrysy postav nechápavým pohledem. Pak osoby přistoupily blíž a Naruto uviděl do tváře nejbližší z nich.
Ty jsi přeci… viděl jsem tvou fotografii u… Bábi Tsunade. zahuhlal Naruto.
Ano, to ano. V okamžiku co to kluk, o něco starší než Naruto dořekl, Naruto uviděl do tváře další osobě. Byl to malej kluk. Mohl být tak stejně starý jako teď Konohamaru.
A ty jsi tam taky! Malý kluk se na něho zakřenil.
Pozdravuj ode mě sestřičku… řekl. Potom se vynořil další člověk. Byla to hubená žena oblečená v úboru pro jouniny Listové vesnice. Všiml si jak ženě stekl po tváři pramínek slz.
Ach, Naruto…
Kdo jsi ty?
Já jsem…jsem tvá máma, Naruto…zašeptala a začala naplno plakat. Naruto jen vytřeštil oči.
Máma…řekl skoro neslyšně. Pak se žena odvrátila a natáhla ruku do dálky za ní. Naruto se podivil co to dělá, když v tom se objevila cizí ruka. Chytila tu její a pomalu se začal vynořovat další stín.
Ty jsi Čtvrtý… Naruto to ani nemohl doříct. Co se to dělo? To přece nemohl…
Ne, Naruto. Já nejsem jen Hokage. Jsem především… především jsem tvůj-
Otec…dořekl za něj Naruto. Nevěděl jak, ale cítil to. Věděl že je to tak. Muž se na něj usmál.
Jsi stejný jako jsem býval já…pak se zadíval do země. Víš Naruto, asi máš právo vědět co se to děje. Kde jsi a co tady děláme my… je to díky tvému řetízku, Naruto… Naruto pohlédl na přívěšek nevinně se houpající na jeho krku. Nepatrně se ho dotkl rukou. Nemohl tomu porozumět. Nechápal to… Bylo toho všeho na něj moc. Už to nemohl vydržet. Nemohl to ustát. Padl na kolena s pohledem upřeným na řetízek… Potom ale ucítil na rameni něčí ruku a vzhlédl. Všichni stáli kolem něj v kruhu a s pochopením se na něj usmívali. Naruto pohlédl přímo do očí tomu, koho v životě absolutně nejvíc obdivoval. Tomu, o kom se teď dozvěděl, že je jeho…táta. Yondaime mu byl skutečně podobný. Natáhl k Narutovi ruce a pomohl mu opět na nohy. Naruto se zakolébal, ale udržel se na nich. Byl vyčerpaný jako kdyby právě běžel maratón. Ale moment, vždyť on by tady neměl být!
Je tohle sen? Jeho matka se na něj podívala očima plnýma něhy a soucitu.
V podstatě ano. Není to přímo sen, ale rozhodně to není skutečnost. No…je to složité, radši se to nesnaž pochopit. Řekla mu s úsměvem.
Já to teda taky nechápu…přiznal se malý kluk s hloupým výrazem. Naruto se pousmál. Býval úplně stejný.
Ale co tady teda dělám? Jak je to možné že jste tu? A že jsem tu já? Ničemu nerozumím… co to má znamenat? Naruto si povzdechl. Měl v tom hrozný zmatek.
No, už asi znáš minulost tohohle náhrdelníku, že? Zeptal se ho mladý přítel Tsunade-sama. Naruto přikývl. Takže víš, že kdysi patřil mě i Nawakimu. Pohlédl na malého klučinu. A to je v podstatě důvod proč jsme tu my dva. Byli jsme jeho vlastníky, takže když ho Yondaime použil k-… no prostě to byl takový vedlejší účinek… my ve skutečnosti už neexistujeme, toto je jen takový kousek naší existence zchycený v náhrdelníku… nevím jak lépe to vysvětlit…
Ale co-?
Co tu děláme my? Skočil Narutovi do řeči Yondaime. Naruto přikývl. Hmm… když se poprvé objevila Devítiocasá Liška, já… já jsem… toho dne jsi se zrovna narodil. Byl to ten nejšťastnější den mého života. Jenomže pak přišlo to monstrum a já jsem…já… stekla mu po tváři slza. Já věděl že je jenom jediný způsob jak ji porazit. Nedalo se nic jiného dělat, než uvěznit jejího ducha v právě narozeném dítěti…a ty… Yondaimemu se zlomil hlas. Prosím odpusť mi to. Já neměl na vybranou. Byl jsem připravený sám položit život abych ochránil vesnici, ale nikdy jsem nepočítal s tím, že by to měl udělat i můj syn… doufal jsem že mi to jednou odpustíš a že se na tebe budou všichni dívat jako na hrdinu. To se ale nestalo. Prosím…odpusť mi to…Yondaimemu stékaly po tváři slzy a on zavíral oči, jako by ho bolelo jenom o tom vykládat. Jeho žena mu konejšivě položila ruku na rameno a on se maličko uklidnil. Po chvíli se konečně odvážil podívat Narutovi do očí a byl připravený čelit výčitkám a zlobě. To co uviděl ho ale naprosto vyvedlo z míry. Viděl svého syna, jak se na něj od ucha k uchu směje. Nahodil nechápavý a překvapený výraz.
To je v pohodě…řekl Naruto. Já…já to chápu. Musel jsi to udělat. A já jsem rád. Ochránil jsi tak všechny obyvatelé vesnice a nejenom té naší…vždycky jsem tě obdivoval že jsi dokázal něco takového, nehledě na to že…jen…proč? Proč jsi musel umřít? Je to tak nespravedlivé…Narutovi zase ukápla slza. Naštval se. Zase brečí. Je to prostě bačkora. Rozzlobeně si utíral slzy, když z ničeho nic se k němu Yondaime přiblížil a objal ho. Naruto byl tak zaskočený, že nevěděl co má dělat.
Na-Naruto…vzlykal Yondaime. Ty jsi úžasný. Jednou… jednou budeš skvělý Hokage…Naruto jenom polkl další slzy deroucí se mu do očí. Instinktivně se k němu přitiskl. Tak konečně… jeho táta ho objímá a uznává. Naruto byl tak šťastný jako ještě nikdy. Tati…