Hisunaki-možná zpět, část 2

Hisunaki-možná zpět, část 2 -
Tak tady je další část, doufám, že vás to aspoň trochu zaujalo.
Opuštěné odpoledne převládalo v Konoze. Vítr si pohrával s listím, ulice tkvěly prázdnotou. Jen občas prošel po cestě nějaký poutník, který však v zápětí zapadl do jedné z útulných hospůdek Konohy. Na nebi občas přeletěl pták. I cvičiště bylo dnes prázdné. A to líné odpoledne teprve začínalo…
Žena se vracela k sobě. Slyšela jen svůj sípavý dech. Pomalu otevírala víčka. Všude bylo jinak ticho. Ležela v bíle natřené místnosti. Po pravé ruce měla cosi jako závěs. Chvilku jí trvalo než se vzpamatovala. Leží v nemocnici. Utekla? Nebo je zase zajata?! Co tu dělá? Naštěstí přežila včerejšek. Jak se ale dostala z té řeky? Nejspíš byla pod nějakými léky, stále jí to nemyslelo. To ostatně včera taky. Začala se rozkoukávat. Strnula. Uslyšela hlasy , které se přibližovaly. Jeden dívčí a jeden silně ženský a důrazný. Pokusila se vyslechnout, co říkaly.
„Jdu se podívat na tu záhadnou ženu. Pořád ji neidentifikovaly. Zřejmě ani není ninja. Nebyla nikde, ani v záznamech ANBU. Zřejmě není ninja. Ale měla tu pásku Pravděpodobně vůbec není z Konhy, ani z blízkých vesnic..“
„Dobře, nechám to na tobě. Je to jen lehké poranění, to bys měla zvládnout.“
„A-Ano, mistře“
„Ještě něco...“
Konoha… Dál už nic neslyšela, jelikož to bylo šeptem. Za chvíli uslyšela kroky, jenž se stále přibližovaly. Zavalila ji najedenou nervozita a proto svůj zrak odvrátila k oknu… Prázdnota…
Ano, už ji uviděla. Byla to ještě mladá dívka. Žena se na ni pomalu otočila. Byla stále podezíravá, že je zase ve “podzemním úkrytu alias vězení“. Ale když pohlédla do šedozelených očí zmíněné dívky, viděla tam přátelství, ne pohled jejích pronásledovatelů. Jaký měli vlastně pohled…
„Vy už jste vzhůru? Opravdu se rychle probíráte“[/i]
Žena jen kývla. Sklopila zrak a znovu se otočila k oknu.
„ Musím vás ošetřit. Převázat rány. Poté, co vás našli v řece- měla jste četná drobná zranění. Jen škrábance a tak, ale ten loket…"
Naše “neznámá“ se podívala na svou ruku. Do teď o tom nevěděla. Dívka, která to poznala, se jen mile usmála a svázala si své růžové vlasy.
„ Jsem Sakura. Sakura Haruno.“
Chvilku nastalo ticho. Teď by se měla představit ta “neznámá“. Žena se zatvářila zmateně. Sakura se k ní naklonila, aby přerušila tu trapnou situaci.
Kdo vlastně jsem?...Musím něco řict…
„Já… já…vlastně ani nevím.“
Sakura se znovu narovnala a posadila se na postel “neznámé“. Jakoby tušila, že to řekne.
„A jaké jsou vaše poslední vzpomínky?.. No spíše, jak jste se dostala do té řeky?“
Žena se snažila soustředit. Otevřela ty dveře, byla noc, utíkala, a pak…
„ Uprchla jsem. Po 12 letech jsem uprchla…“
„A odkud?“ Vyzvídala Sakura pověřená něco vyzvědět od Tsunade.
„ Já… vlastně ani nevím. Drželi mě tam od…Utíkala jsem a byla tma.“ Chytila se za hlavu. „A potom ta větev praskala…“ Zmlkla a zavřela oči. Zdálo se, že ji sužuje migréna. Snažila se vzpomenout.
Vzpomeň si! Tak sakra! A najednou už to vidí…
Oheň, kouř a vdáli křik. Živé peklo. A najednou.. chlapec. Blonďaté vlasy a… Muž…v dlohém plášti. Uprostřed vřavy boje…
Otevřela oči. Vše se jí začalo rozmazávat. Už slyšela jen Sakuřin hlas, prý aby si odpočala. A najednou tma…

Děkuji, že jste si to přečetli, určitě k tomu bylo třeba hodně odhodlání.
Pište komentáře, ať vim, co dělám blbě8D