Květ růže I

Stála jsem na okraji strže a opovržlivě hleděla dolů. Dlouhé vlasy, barvy havraních per, mi vlály ve větru. Po jednom znechuceném pohledu na vesnici, rýsující se nedaleko přede mnou, jsem se otočila na postaršího muže, který stál těsně za mnou. „Kaoru-sensei, je opravdu nutné, abych tam šla?“ zeptala se hlasem, který napovídal, že to považuji za zbytečnost. Ten přikývl a podal mi nějaké dokumenty pro zdejšího Hokageho, které mi měly zařídit přijmutí do té vesnice.

„Dám ti jednu radu: Nevyužívej své Kekkei Genkai dokud to nebude nutné, protože bys mohla zdejší prostoduché lidi vylekat.“ řekl a zmizel v oblaku kouře. Povzdechla jsem si a vyrazila po úzké pěšině vedoucí do lesa, který zčásti obklopoval vesnici. Cestou se rozhlížela po nějakém místě, kde by mohla v klidu vylepšovat svoje jutsu. Nedaleko pěšiny jsem zahlédla pruh světla prosvítající mezi stromy. Vyrazila jsem se tam podívat a konečně jsem nalezla to, co jsem hledala. Byla to osamocená louka plná květů, dostatečně vzdálená od vesnice, takže by tam nikdo neměl chodit. Usmála jsem se a vrátila se zpátky na pěšinu, která by údajně měla vést ke Konoze.

Konečně jsem zahlédla bránu, kterou hlídali dva muži.Namířila jsem si to rovnou k nim. „Mohu se vás na něco zeptat?“ nahodila jsem ten nejlepší úsměv, jaký jsem dokázala v dané situaci ze sebe vyloudit. Muž, který se mi taktně představil jako Kotetsu, ukázal na vysokou budovu a s úsměvem dodal: „Jen si dávejte pozor, protože zdejší hokage je poměrně cholerické povahy.“ S úsměvem ve tváři jsem mu poděkovala a vyšla k té vysoké budově.

Už zdálky jsem slyšela rozzlobený ženský křik smíšený s chlapeckým a sem tam se ozvalo praskání dřeva nebo tříštění skla. S žaludkem až v krku jsem vystoupala po schodech vedoucích nahoru a zaklepala jsem na dveře odkud se ozývalo to ječení. Křiku pomalu ubývalo a tak jsem se odvážila znovu zaklepat. „Dále!“ ozval se strašně nepříjemný ženský hlas. Opatrně jsem vstoupila dovnitř a namířila si to k rozbitému stolu, obratně se vyhýbající různým úlomkům skla a nejspíš i nějakého porcelánu. Na židli za tím roztřískaným stolem seděla vysoká blondýna a nehezky se na mě šklebila. Kousek od ní stál chlapec, vlasy zbarvené do zlatavého odstínu jako ta žena, a vypadal rozzuřeně.

Pomalu jsem přistoupila k ženě, která musela být ten zdejší cholerický Hokage a podala jí dokumenty. Chvilku se jimi probírala a četla nejdůležitější pasáže a pak se na mě zkoumavě zahleděla. „Proč se chceš stát listovým ninjou?“ zeptala se mě a ukázala na moji ochranou čelenku se znakem skryté pískové. Plácla jsem nějakou hloupost, kterou mi řekl Kaoru-sensei a tvářila se přitom co nejpřesvědčivěji, jak dokázala.

Zdálo se, že tomu Tsunade-sama uvěřila. „Dobře, ale budeme si tě muset vyzkoušet. Tady se píše, že jsi na úrovni chuniina a chtěla by ses stát jounin, je to tak?“ přikývla jsem. „Tak dobře,“ řekla a zalovila v zásuvce úplně roztřískaného stolu. „Tady máš klíče a mapu, Naruto?“ kývla na chlapce, který se za dobu naší rozmluvy přestal tvářit naštvaně. Přistoupil k ní. „Ano Tsunade-obaachan?“ zeptal se s nevinným úsměvem na tváři. Na hlavě mu přistála rána. „Neříkej mi obaachan! A doprovoď tady Nashi do jejího nového bytu. Má ho přesně naproti tobě. Jo a Nashi?“ obrátila svou pozornost zase na mě. „Zítra buď přesně v osm hodin na cvičišti, někdo si tě vyzkouší.“ Řekla a uzavřela tím naší debatu.