Jako sen...

Těchto pár řádků bych ráda věnovala Rice, ale i všem ostatním, kteří ví, že od smíchu je k pláči jenom kousek...

Seděl na plotě. Mhouřil oči jako kočka chystající se ke skoku a upřeně pozoroval svou kořist. Jako ta šelma zírala na bezbrannou myšku, on sledoval větve kývající se v poryvech větru. Obezřetně se rozhlédl pustou ulicí, a pak s dychtivou radostí vztáhl ruku k prvnímu červenému jablku...
Nezapomenu na naše první setkání, i když mi dnes připadá jako pomíjivý sen z minulosti. Sen, který se ztratil hned po probuzení, ale který ve mně zanechal hřejivý pocit štěstí...

Podíval se na mě a bylo jasné, na co myslí. Prozradily ho veselé jiskry v očích, typicky nakrčený nos a cukající koutky...
Ten pohled mě provázel po celý život a nemůžu uvěřit, že už tady pro mě není...

Nadechl se a s námahou pozvedl ztěžklá víčka. Na řasách se zatřpytila nádherná perla, pak se tiše skutálela na rudnoucí zem.
Byla ve mně touha uchopit ji a stisknout ve studené dlani, ale vzácný poklad zmizel stejně jako sen, který se se změnil v noční můru...

Tak stojím na okraji té propasti, co nás odděluje a říkám si, jestli to všechno není jenom sen. Sen o přátelství, o smrti, ale i o naději, že dokud můžu snít, budeš tady se mnou...