Osud 1

Na tvář mi pomalu dopadaly ledově studené kapky. Pohledem jsem zaostřila na černé mraky nad mou hlavou. Měla jsem moc ráda déšť a bouřky taky. Zvedla jsem své ztuhlé tělo a vykročila k lesu. Můj zrak oslnilo zlatavé světlo blesku, který dopadl těsně přede mě a zaříznulo se do stromu necelých pět metrů ode mě. Ozvala se ohlušující rána praskajícího dřeva. Rozpustile jsem se zasmála a rozběhla jsem se do lesa. „Mám moc ráda bouřky!“ vykřikla jsem probíhala mezi stromy a na tváři mi zářil úsměv, který trošku hraničil s bláznovstvím. Mokré šaty se mi lepily k tělu, ale mě to bylo jedno. Mířila jsem si to k jedné jeskyni skryté pod vodopádem v lese u nějaké vesnice. Mám takový pocit, že se jmenovala Konoha.

Konečně jsem dorazila před tu jiskřivou nádheru. Třpytivé kapičky vody dopadaly do hluboké černé vody pod skálou ze které vodopád vyvěral. Opatrně jsem vyšplhala ke vchodu do jeskyně, který se nacházel zhruba v polovině skalky. Sice byla mokrá a dost to klouzalo, ale po nějaké chvíli jsem se dostala dovnitř. Moc jsem se těšila až si uvnitř rozdělám oheň. Sice jsem vodu milovala, ale měla jsem tolik duchapřítomnosti, abych věděla, že tahle malá legrace v dešti by mě mohla stát taky moje pevné zdraví, nehledě na to, že mě mohl kdykoliv zasáhnout blesk.

Procházela jsem úzkou chodbou, která vedla do té jeskyně, když jsem uslyšela nějaké hlasy a praskání ohně. Přistoupila jsem blíž, abych zaslechla co si povídají a třeba, když budu mít štěstí, tak třeba uviděla i jejich tváře. Podle hlasů jsem usoudila, že jsou to muži a že jsou nejspíš dva.. Natahovala jsem uši a vykukovala zpoza rohu, abych je alespoň trošku viděla nebo když už nic jiného slyšela.

No jo, už jsem prostě taková…. Zaslechla jsem je jak se spolu o něčem hádají. „Itachi-sama, já tam ale nechci jít….je tam moc teplo,“ říkal nějaký divný chlápek na tomu druhému. „Ty přeci víš, že získání démona z Gaary je pro nás nesmírně důležité. Vím, že Kyuubi by byl býval lepší, ale začneme se Sabaku no Gaara.“nabádal ho ten podstatně vyšší a hezčí muž s černými vlasy, myslím, že mu říkal Itachi. Ten druhý mu začal něco nesrozumitelně mumlat a ukázal směrem kde jsem se schovávala.

A sakra! Pomyslela jsem si. Asi si mě už všimli. Začala jsem se nenápadně a hlavně potichu plížit zpátky chodbou k východu z jeskyně, protože jsem se potom mohla schovat v tý malinkatý podvodní komůrce, jestli se to tak dá nazvat, která byla ve skále notném kus pod vodou. „Říkám, že tam někdo je! Zahlédl jsem tam někoho….“říkal ten podivně vypadající muž s modrou pletí a vzhledem žraloka. Itachi mu něco odpověděl a potom zavládlo hrobové ticho.

Snažila jsem se nedýchat a jak nejtišeji jsem dokázala jsem se pomalu blížila k východu. Už jsem byla těsně u něj. „Kam si myslíš, že jdeš?“ ozval se ledový hlas těsně za mnou, když jsem už chtěla vyjít ven. Pomalu jsem se otočila a zírala do jeho temně rudých sharinganových očí. To je přeci Mangekyo Sharingan! To zjištění mnou projelo jako blesk z čistého nebe. Pak jejich majitel musí být Uchiha Itachi! Konečně jsem si uvědomila proč mi to jméno připadá povědomé. Vždyť ten chlap vyvraždil skoro celej svůj klan! Skoro, protože nechal naživu svého bratra Sasukeho.

Nechtěla jsem tam s ním být ani o minutu déle. Sice byl strašlivě pěknej, ale zrovna umřít to nemusím. Věděla jsem, že kdybych chtěla sešplhat dolů, tak by mě nějak dostal a tak jediná cesta je…..skočit! Nechápavě se na mě zahleděl jako kdyby něco nefungovalo jak má. Ta chvíle nerozhodnosti mi naprosto stačila k tomu jedinému co jsem tu chvíli mohla udělat. Skočila jsem dolů do té černé vody a trošku zaskočeného Itachiho nechala za sebou. Mě jentak nedostaneš! Říkala jsem si v duchu. Řezavá bolest mi prostoupila tělo jak jsem skočila do té mrazivé vody, ale to nevadilo. Oči jsem měla otevřené dokořán a hledala jsem ten tajný vchod. Támhle je! Skvělé už jsem byla skoro u něj, jen ještě pár temp a jsem tam! Úporně jsem se tam snažila dostat, ale něco mi zastoupilo cestu.

Něco nebo spíš někdo. Ta nechutná modrá postava byla zřejmě ve svém živlu. Chtěla jsem křičet, ale to by nebylo k ničemu. Vyplavat na hladinu by taky k ničemu nevedlo, protože tam by samozřejmě čekal Itachi i když by to možná bylo lepší než se utkat s touhle potvorou. Rozhodla jsem se. To se radši postavím Itachimu a na suchu než týhle příšeře ve vodě! A vyplavala jsem na vzduch.

Nevím, kde se ve mně najednou vzalo tolik energie, ale nějak jsem se tam dostala a rychle jsem se vyšplhala na travnatý břeh. Samozřejmě, že tam stál on. Nebylo to nic neočekávaného. Věděla jsem to, ale i přes to jsem se trochu lekla. „Je čas se svému osudu postavit čelem!“řekla jsem si tak trochu pro sebe, možná i trošku pro Itachiho a vytáhla z pouzdra na zádech svoji milovanou katanu.

Mno tak se chci zeptati jestli mám napsat pokračování nebo ne? Prosím komentáříky! Jo a je to moje první FF, tak na mě plosím nebuďte moc tvdí:D