Přívěsek probuzen 6.kap.

6. kapitola: Porozumění

Naruto upadl do bezvědomí. Vstřebal všechnu chakru Kyuubiho, to ale vyčerpalo všechny jeho síly. Teď se ocital někde ve tmě. Byl tam sám. Najednou uslyšel něčí kroky. Prudce se otočil. „Kdo je tam?“zavolal. Žádná odpověď. „Tak kdo je tam?“
„Nemá smysl se mnou bojovat, Naruto. Stejně tě vždycky porazím. Možná že si zesílil, ale já jsem stále o krok napřed. Mě nepřemůžeš. Smiř se s tím…“ a Sasukeův hlas utichl.
„Sasuke…“ Naruto vzdychl. Byla to věčnost. Všude okolo byla nicota. Naruto se usmál. „Já s tebou nebudu bojovat. Nemusím. Ty víš kdo jsem, a já vím kdo jsi ty…. My jsme vyrovnaní…“

„Jak mu je Sakuro?“ Naruto slyšel jakýsi vzdálený povědomý a moc milý hlas.
„Nevím… nemůžu nic přesně říct…“ slyšel další povědomý hlas. Je to jeho sestra? Ne. On přece nemá sestru. A nebo ano? Bratra má, ne? Tak proč by nemohl mít i sestru?
Naruto absolutně nevěděl o světě. Nemohl si vzpomenout kdo je. Moment, vždyť já si musím vzpomenout, jinak nedovedu Sasukeho zpět! Sasuke? Kdo je to Sasuke? Bratr? Sestra? Hinata? No ano!! Už vím!

Naruto se leknutím probudil a prudce se posadil na nějaké pohovce, nebo co to bylo. Nemohl poznat kde to je. Ano, byl přece v domě Kamayi. Viděl jak do pokoje vběhla Hinata.
„Naruto! Honem, Sakuro, sensei! Pojďte sem! Probral se…“ a už zase nic neslyšel. Znovu usnul. Tentokrát se mu už ale nic nezdálo.

Naruto se probudil brzy ráno. Posadil se na pohovce, protáhl se a zazíval. Pak se kolem sebe rozhlédl. Moment, jak se sem dostal? Viděl jak vedle něj v křesle v sedě spí Hinata a o ni se opírá spící Sakura. A v tom okamžiku si vzpomněl na to co se včera stalo. Mluvil se Sasukem, strašně se na něj zlobil a Sasuke se mu vysmíval. Pak najednou změnil výraz a pak….a pak…. Naruto si nemohl vzpomenout. Pak si ale vzpomněl na ten sen. Maličko se usmál, potom se ale shrbil a podíval se na svoje ruce. Měl je samou modřinu. Byl strašně smutný. Vstal a protáhl se. Celé tělo ho bolelo. Ještě jednou mu pohled sklouznul k Sakuře a Hinatě, navzájem se o sebe opírající. Bylo to hezké. Znovu zazíval a vyšel ven. Posadil se na schody přede dveřmi. Byl krásný den. Viděl zelenající se trávu, v níž rostly pestrobarevné květiny okolo nichž létali motýli. V takové suché poušti, přece jenom kousek ráje.
Chvíli tam tak seděl, ale pak se z ničeho nic otevřeli dveře, a protože seděl na nejvyšším schodu, udeřili ho a on sletěl hlavou na zem.
„Jau…au…“naříkal a mnul si bouli na hlavě.
„Jé, promiň. Nechtěla jsem…“omlouvala se Kamayi. Naruto se na ni podíval. Vstal a díval se jak se usadila na místě, kde před chvílí seděl on.
„Co tu děláte?“zeptal se.
„Jen jsem se šla nadýchat trošku čerstvého vzduchu.“řekla, ale Naruto tušil že to není pravda. „To je dobře že si se už probral. Všichni si o tebe dělali velké starosti.“řekla jakoby nic. Naruto se podivil. „Víš, když jsi byl v bezvědomí, něco si mumlal.“Naruto se začervenal. Tak on mluvil ze spaní? To je trapné… „Prvně jsi volal jméno Sasuke, myslím… a potom jsi říkal něco jako: ‚Ty víš kdo jsem, já vím kdo jsi ty…My jsme vyrovnaní…‘“
„No…to se mi asi jenom něco zdálo…“zamlouval to Naruto.
„Tak mi pověz co se ti zdálo.“vyzvala ho. Naruto chvíli váhal, ale pak jí řekl vše co se v uplynulých letech stalo a co a proč se mu v noci zdálo. Když skončil stará dáma, měla v očích smutný a soucitný výraz. To Naruta vyburcovalo.
„Ale já se nevzdám! Já ho najdu a přivedu zpět! Tomu věřte! Po tom co jsem ho tak dlouho hledal to teď rozhodně nevzdám. Nemusíte mě litovat. Já sám jsem si tuhle cestu vybral.“dodal. Teď se její výraz změnil. Ve tváři se jí zračil obdiv. Tenhle kluk je vážně výjimečný. Řekla si. A to nejenom proto že má v sobě démona. O Kyuubim se dozvěděla včera večer když viděla Naruta bojovat. A před chvílí, když jí Naruto o všem vyprávěl, tak jí to objasnil.
Chvíli tam jen tak oba dva seděli, zabraní do svých vlastních myšlenek.
„Víš, Naruto… přemýšlela jsem a napadlo mě, že jestli chceš mohla bych…. mohla bych tě naučit jutsu dračího oka.“ozvala se Kamayi. Naruto se na ni jenom překvapeně podíval.
„C-co? Jak to myslíte?“vykoktal Naruto.
„Tak jak to říkám…“ Naruto chvíli přemýšlel.
„Ale proč by jste to dělala?“zeptal se.
„To protože jsme stejní…“ Naruto se na ni udiveně díval. „Když jsem byla ve tvém věku, soupeřila jsem s Dakouem. Vím jak se teď cítíš. A navíc…musím toto tajemství někomu předat. Nemám žádné děti a jsem si jistá že ty tajemství tohoto justu budeš dobře opatrovat…“Naruto se podíval do země. Usilovně přemýšlel nad tím co mu navrhla. Mohl by mít opravdu velkou moc, ale zase na druhou stranu….byla by to skutečně jeho moc? Pravda Rasengan taky převzal od Jiraiyi, ale tohle mu přišlo jako něco jiného. Jako něco co neměl nárok používat. A navíc tajemství tohoto jutsu už zmařilo tolik životů…mělo by být zapomenuto.
„Víte…cením si vaší nabídky ale…“
„Rozumím ti.“řekla s úsměvem. „Taky jsem nad tím často uvažovala a taky si myslím že by se toto justu už nemělo dál šířit a rozvíjet. Je velice účinné a velice prospěšné, ale vždycky se najdou tací, kteří po něm budou toužit a budou ohrožovat nevinné.“ Naruto se usmál.
„Jo. Máte pravdu…“
„Ne, Naruto. Ty máš pravdu….“usmála se na něj. „A teď běž radši vzbudit ty ospalky.“Naruto přikývl a vstal. „A Naruto…díky.“
„Za co?“zeptal se překvapeně.
„Hmm, já vlastně ani nevím…. Možná za to že si mě připomenul, že i já mám sílu ochránit své přátele a nemusím spoléhat na jiné, že udělají moji práci…“ Usmála se. Naruto přikývl a ztratil se v domě. Prošel halou do obývacího pokoje, aby vzbudil Sakuru a Hinatu. Jakmile se tam ale objevil Hinata se začala probírat.
„Hm? Naruto?“promnula si oči. „Naruto ty jsi v pořádku!“opatrně vstala, aby nevzbudila Sakuru a objala Naruta kolem krku. Dokonce se úplně zapomněla stydět. Pak si uvědomila co udělala a rychle ho pustila. „Já…promiň, já..“ koktala Hinata.
„To nic…v pohodě…“vypravil ze sebe Naruto a nervózně a zaskočeně se podrbal na hlavě.
„Jsem ráda že jsi v pořádku…“řekla Hinata, ale stále se dívala do země.
„Ehm, Hinato….pojďme ven ať se může ještě prospat.“kývl směrem k Sakuře, ještě než si stačil uvědomit co řekl. Ale byl rád když Hinata souhlasila. Vyšli ven. Kamayi tam už nebyla. Vydali se směrem k louce, kam měl namířeno i večer před tím.
„Hinato? Co se tady vlastně včera stalo?“ Hinata se na něj podívala.
„No…já jsem se vzbudila, protože jsem slyšela nějaký křik. Potom mě Sakura poslala za Kamyiou, abych na ni dohlédla. Tam jsem se dívala z okna a viděla jsem…“Hinata se odmlčela. Naruto se zastavil a povzbudivě stiskl Hinatě ruku. Hinata se mu podívala do očí. „Viděla jsem, jak tady stojíš v podobě…. mini Kyuubi, a útočíš na Sasukeho. Pak on zmizel a Kakashi ti něco nalepil na čelo a pak jsi upadnul do bezvědomí…“řekla tichým hláskem. Naruto tušil že se dozví něco podobného. Vlastně ale nevěděl jak by na to měl zareagovat. Jen smutně sklonil hlavu k zemi.
„Víš, já…když jsem tu stál a slyšel Sasukeho co říká, měl jsem na něho hrozný vztek, ale…viděl jsem v jeho očích, ještě než jsem se proměnil, viděl jsem jak se na mě podíval těma stejnýma očima jako kdysi. Možná je to blbost, možná jsem to jen chtěl vidět, ale…proč sem vůbec chodil? Říkal mi ať utečeme a zachráníme si životy. Proč mi to říkal?“ Naruto se posadil do trávy. Hinata se posadila vedle něj.
„No já si myslím že ty to dokážeš Naruto.“ Podíval se na ní svýma modrýma očima. „Jsem si jistá, že jestli někdo dokáže Sasukeho přivést zpět, tak si to ty… A Sakura…tomu věří taky. Řekla mi to…“Naruto se na ni vděčně usmál.
„Díky…Hinato…“Řekl Naruto a věnoval jí dlouhý pohled. Hinata před jeho pohledem stydlivě uhla, ale on jí dvěma prsty zvedl bradu a donutil ji podívat se jí přímo do očí. Začali se k sobě přibližovat a Naruto Hinatu něžně políbil na ústa. Dal jí jen obyčejnou pusu, ale pro oba to znamenalo něco víc….