Jak Sasukemu hráblo, aneb Velikonoce na bláznu

Na to můžu říct jenom: XD

Byl druhý den oficiálního jara a celá Konoha se připravovala na zítřejší Velikonoce. V Hokage kanceláři právě Sakura s Tsunade potíraly vajíčka tukem, aby se hezky leskly, když v tom do kanceláře vpadl udýchaný muž. „T-T-Tsunade-s-sama, j-j-je pravda, ž-že se S-Sasuke-kun v-v-rát-rátil?“ Tsunade protočila oči. „TO MĚLO BÝT PŘEKVAPENÍ!“ zařvala mu do obličeje a bez okolků ho prohodila oknem. Pak se otočila na Sakuru a když viděla ten její výraz, dodala: „Pak ho vyléčím, neboj…“
„J-Jak jako překvapení?“ nahodila nechápavý tón se a překvapený pohled vyměnila za podmračený. „A u Velikonočních vajíček, pro koho?“
Tsunade si teatrálně povzdychla. „Na to, že jsi má žačka, máš dlouhé vedení. Asi ti ho ještě nikdo nepřistřihnul… Kdo byl asi tak do něj zabouchlej až po uši?“ Sakura se začala červenat. „Ale…“
„Houby ale. Mělo to být překvapení pro tebe…“ Když v tom do kanceláře vrazil další udýchaný chlapík. „Tsunade-sama, Tsunade-sama! To je hrůza!“ chlapík měl v tváři děs a složil se na kolena. „Co, co se stalo?“ Muž se chytl za srdce. „Sasuke-kun… Sasuke-kun… Sasuke-kun…“ opakoval dokola a strnule na zíral na Tsunadiny nohy. „Co je s ním, u Velikonočního vajíčka?!“ Sakura popadla toho muže a zatřásla s ním. „On… on…“ jeho výraz se přeměnil na výraz děsu. „No?! CO JE S NÍM?!!“ Sakura ho zvedla za límec a zatřásla s ním znovu. „On… JE BLÁZEN!“ zaječel zoufale muž. Růžovlasá dívka strnule asi pět minut zírala do zdi, než jí Tsunade toho nebohého muže vyrvala ze spárů. „Sakuro… To chce klid… Půjdeme za ním, ano?“ I vydali se i s mužem k nemocnici, kam Sasukeho prý převezli.

Sakura pospíchala k pokoji a když otevřela dveře, zůstala zděšeně stát. Sasuke se právě rejpal v nose a když si jí všiml tak zahalekal: „Achoj, ty cholko!“ Načež Sakura zaječela a s jekotem proběhla všechny chodby a vyběhla z nemocnice. Zastavila se až před Narutovým domem. Chvíli oddechovala a pak naléhavě zaklepala. Asi za tři minuty jí otevřel rozespalý Naruto. Na sobě měl tu svou zubatou čapku a pyžamo, což byl vlastně zelený úbor, co mu věnoval Gai, v ruce držel plyšového medvídka, prst druhé ruky měl v puse a z nosu mu tekla nudle. Když ho Sakura uviděla, tak znovu zaječela a utíkala pryč v domnění, že Narutovi hráblo také.

Když doběhla do prostředku lesa, zůstala stát a pak se sesypala jako domeček z karet. Naruto se ovšem ještě předtím hodil do gala a doskákal za ní. Sakura chtěla znovu zaječet, jenže spíš kníkla, protože si hlas už vyječela. „Simtě… U Ramenu, proč tak ječíš, Dattebayo?“ Sakura se nadechla, pak zase vydechla a zažvatlala: „Sasukemu hráblo…“
„No U Ramenu, nekecej! Chci k němu okamžitě jít! Je to jenom dočasný, že jo, že jo? Dattebayo!“ A tak odskákali k nemocnici…

„Nemůžu vás tam pustit, už je po návštěvních hodinách.“ Rezolutně zamítla jejich nápad sestřička na ambulanci. „Ale já pracuju v nemocnici a říkám vám, že já tam můžu a vezmu sebou Naruta.“ Chraptivě jí odpálkovala Sakura a popadla Naruta za rukáv a táhla ho za sebou. Když otevřeli dveře, Sasuke spal. Ten děsnej fialovej provaz si nesundal ani na večer a palec levé ruky měl v puse. Jakmile však zřel, že tu někdo je, probudil se. „Achoj, ty kluku ušatá!“ Naruto ztuhl, vycenil oči a zíral na Sasukeho. Ten nahodil extra-roztomilo-Orochimarský pohled a prohlásil: „Kutentak! Dy katze, der hunt.“ A ‚roztomile‘ se usmál. Sakura si pro sebe v duchu opakovala: „Zhluboka dýchej… dýchej a buď v klidu.“ Mezitím co Naruto zíral a Sakura se uklidňovala, Sasuke usnul. A tak ti dva odcapali ven z nemocnice. „To snad není pravda… Dattebayo! Jemu fakt hráblo… To má z toho, že zabil Orochimara, Dattebayo! Teď z toho mele nesmysly.“ Zuřivě gestikuloval Naruto a vůbec nevnímal, že Sakura už dávno zmizela.

Brzy nastal ten slavný den Velikonoc. Cvoklého Sasukeho dokonce propustili z nemocnice, dali mu pomlázku a jakože má jít hodovat. A to si pište, že Sasuke nahodil roztomilej ksicht, a utíkal hodovat. Párkrát se sice natáhl přes ten fialový kýč okolo pasu, ale stejně vesele pobíhal.

Sakura právě lenošila na posteli, když se ozval zvonek. Jelikož byla sama doma, tak seběhla dolů, s tím, že je to zas nějakej úchylák s pomlázkou. Když otevřela, nahodila rozpačitý úsměv. Před ní stál Sasuke s tím roztomilým ksichtíkem a dloubal se v nose. Než bys řekl švec, vzal pomlázku a už to jelo. „Chody, chody, doplovody, dej-te vejse malovaný, ne-dáte-li malovaný, dejte as-poň bí-lý, slepiška vám snese jiny!“

Ta říkanka je tak schválně a ty pomlčky taky /jakože se zadrhával/ XD
A co říct na konec? No přece... -> XD