Samotářka I.

Bylo brzy ráno, nad Konohou už však dávno vysvitlo slunce. V posteli ležel jakýsi kluk. Hlavu měl nakloněnou přes okraj postele a díky jeho dlouhým tmavým vlasům mu vůbec nebylo vidět do obličeje. Místností se ozývalo hlasité chrápaní. Avšak po pár minutách se rozeznělo i protivné chrčení budíku.
Shikamaru, stále ještě v polospánku, velmi pomalu natáhl ruku a umlčel tu otravnou věc. Spal samozřejmě dál.
Do pokoje však rázně vkročila jeho matka, dveřmi práskla, že by to vzbudilo i mrtvého.
„Shikamaru, ihned vstávat!“ její hluboký hlas se rozlehl po místnosti a Shikamarovi se ozvěna nepříjemně zaryla do hlavy.
Jenom něco zabručel a snažil se pootevřít oči. Ze spaní je měl celé ulepené a naprosto nepřipravené k vykonávání své činnosti. Ale přesto se za další půlhodinu vyplazil z postele. Odhrnul si nepříjemné vlasy z obličeje a plouživým krokem si to mířil do kuchyně.
Jeho táta už seděl u stolu a jedl snídani.
„Shikaku, pospěš si, nebo přijdeš pozdě do práce!“ peskovala ho jeho drahá manželka a zároveň hekticky poskakovala u plotny. Byla vždy plná energie …
Shikaku se neochotně zakousl do toastu.
„Bože, to je otrava, čím jsem si jenom zasloužil tuhle hroznou ženskou …“ zamumlal.
Yoshino práskla pánví o sporák a s vražedným pohledem se po něm otočila.
„Říkal jsi snad ně-“
Hlas se ji však zasekl, když uviděla u stolu Shikamara, který na sobě měl stále ještě jenom kalhoty od pyžama. Yoshino se nadechla a Shikamaru si už předem zacpal uši. To bude zase dneska den, pomyslel si.
„No tak, mámo, klídek.“ Zabreptal.
Yoshino si nakvašeně dala ruce v bok. Pak si ale jenom odfrkla a začala mu nandávat snídani. Práskla talířem o stůl a Shikamaru byl poctěn toastem černý jak uhel. Jenom protočil panenky. Usoudil, že se máma asi moc dobře nevyspala.
Když spolu se svým otcem vyšli ven vstříc dalšímu otravnému dni, Shikamaru na chvíli zauvažoval.
„Hele, táto,“ začal.
Shikaku se na něj otočil.
„Fakt jako věříš, že všechny ženský jsou něžný k muži, kterýho milujou?“
Otec se na něj zakřenil. „Tvoje matka obzvlášť.“
A s těmito slovy se od Shikamara odpojil. Jenom mu zamával.
Shikamaru se zamračil a usoudil, že je to otrava. Radši šáhl do kapsy po krabičce cigaret a zapálil si.
Mířil k Tsunade, která ho určitě zahrne hromady úkolů. K jeho překvapení mu ale jako vždy nenandala tuny papírů, ale pouze ho poslala předat jeden svitek do sídla Hyuuga klanu.
Shikamaru se při myšlence, že minimálně další hodinu nebude muset nic dělat, pousmál a znovu slastně potáhl z cigarety. Popadl svitek a vykročil směrem k sídlu.

Mezitím na opačném konci Konohy, v domě Hyuuga.

Hinata, Neji a Hanabi seděli společně v kuchyni u snídaně. Všichni byli už mnohem dospělejší.
Nejimu je 17 let a už se nechová jako arogantní hulvát s kusem ledu místo duše. Párkrát se dokonce usměje a sem tam pronese něco …. Pozitivního. Osud mu byl zřejmě v posledních pár letech nakloněn.
Hinata se pyšní 16 roky a není už tak uťáplá a zakřiknutá. Pořád sice rudne pokaždé, když se v okruhu deseti metrů objeví Naruto, ale to už k ní holt patří. Svou krapet průbojnější povahu ukazuje především při hádkách se svoji o rok mladší sestrou Hanabi.
Ta je celkově poněkud zvláštní. Sedí u stolu a svoji sestru i bratrance probodává jasnými bílými kukadly. Hinata si sice stěžuje, že je často protivná a pořád se s ní hádá, ale na druhou stranu uznává, že to její sestra nemá moc lehké. Otec ji, přesto že je právoplatným ninjou, odříznul od okolního světa a soukromě ji trénuje u sebe doma, protože si myslí, že Hanabi je příliš slabá na to, aby mohla vykonávat mise jako všichni ostatní.
Hanabi se proti tomu samozřejmě tvrdě bouří a s otcem se hádá jak jen to jde. Táta je tu ale generál a co řekne, to bez diskuze platí. Hanabi proto nemá proti otci nejmenší šanci. Její hrdost ji ale nedovoluje všechny jeho rozkazy s poslušností plnit - to dělala až donedávna a rozhodla se to změnit.
Vždycky byla ta malá a poslušná tatínkova holčička. V dětství byla moc plachá na to aby se dokázala otcovi a vůbec komukoliv vzepřít. Neměla žádné sebevědomí a skutečnost, že i její otec ji považuje za nejslabšího člena klanu, ji moc nepomáhala. Co se ale dostala do puberty, začala být bojovnější a drzejší.
„Nemohla by ses alespoň po ránu tvářit trochu příjemně?“ napomenul ji Neji.
„Zalez, zrůdo.“ Setřela Hanabi nemilosrdně svého bratrance.
Neji prudce vstal od stolu. Náladové stavy její sestřenice mu už začínaly jít na nervy.
„S tímhle kyselým ksichtem se nediv, že nemáš žádný kamarády!“ prskl na ni a odkráčel z kuchyně.
Hanabi se zarazila, Hinata se nervózně kousla do rtu. Tohle bylo pro celou rodinu ožehavé téma.
„Neboj Hanabi, on to tak nemyslí ….“ Snažila se ji Hinata utěšit.
Hanabi se nahrnuly do očí slzy. Sklopila hlavu a její dlouhé tmavé vlasy ji zakryly obličej. Nepatrně vzlykla.
„Ale pravda, kdyby ses tvářila trochu hezčeji …“ pokračovala Hinata.
Hanabi prudce zvedla hlavu a probodla svou sestru tak vražedným pohledem, až se Hinata opravdu zarazila. V očích se ji zaleskly slzy.
„Nechte mě všichni být!“ zaječela, prudce se zvedla ze židle a rázným krokem vyšla z kuchyně. Hlasitě za sebou práskla dveřmi od svého pokoje.
Hiashimu neunikl ten kravál a ihned se objevil v kuchyni.
„Co je to tady za hluk?“ zeptal se přísně Hinaty.
Ta jenom usrkávala svůj čaj.
„Hanabi …“ pronesla nevzrušeně.
Hiashi pochopil. Věděl, v jaké přibližně situaci se jeho dcera nachází, ale snad možná proto na ni byl ještě přísnější. Mocně zabouchal na její dveře.
„Hanabi!“ zařval, „Za pět minut ať jsi na cvičišti!“
Hanabi seděla opřená o zeď na posteli a rukama si objímala pokrčená kolena. Hlavu měla zabořenou v klíně. Vzlykala.
Proč zrovna ona má takový život? Tak závidí Nejimu a Hinatě. Mají kamarády, svůj tým, někdo je aspoň uzná …. Zato ona je pořád sama a všichni ji podceňují …. Nikdo nevidí její sílu ….
Hanabi si otřela uslzené oči a začala se převlékat. Vzala si na sebe upnutý síťovaný nátělník po krk a přes něj tmavou vestu s tříčtvrtečními rukávy a výstřihem do v. Natáhla si kraťasy a raději ihned vyrazila neboť dostat další seřvání od otce by byla sebevražda.
Hanabi venku před domem málem vrazila do Nejiho. Ihned zaryla oči do země a prohnala se kolem něj jako blesk. Naštěstí na cvičiště dorazila včas.
Hiashiho trénink byl tvrdý. Byl na svoji dceru velmi přísný a nedával ji ani chvíli na odpočinek.
Hanabi se už poněkolikáté zvedla ze země a zaujmula správný postoj. Aktivovala Byakugan a s hlasitým řevem se vrhla proti otci ve snaze zasáhnout jej. Hiashi se ji však lehce vyhnul a uštědřil Hanabi prudkou ránu do zad. Hanabi dopadla koleny tvrdě na zem.

Mezitm do sídla Hyuuga dorazil Shikamaru. Z veškeré slušnosti, kterou dokázal ve svém líném těle pobrat, típnul cigaretu a začal hledat Hiashiho nebo někoho, aby mu mohl předat svitek.
Chodbou se proti němu vyřítila Hinata, která ho jen taktak minula.
„Promiň, Shikamaru, spěchám!“ zamumlala jenom a už zmizela.
Shikamaru si jenom povzdychl a hledal dál. V tom uslyšel, že se odněkud z venku ozývají něčí hlasy. Zamířil na cvičiště, odkaď byl zvuk nejintenzivnější. Uviděl tam Hiashiho a jakousi dívku skrčenou na zemi. Přešel blíže.
„Nechodil bych tam, být tebou …“ ozvalo se mu za zády.
Otočil se a uviděl Nejiho.
„Nazdar, Neji. Co se tam děje?“ ukázal Shikamaru na cvičiště.
„Hádám, že Hanabi zase dostává od táty pěknou sodu.“ Povzdychl si Neji.
„Hanabi ….“ Shikamaru se zamyslel. Tu holku téměř neznal. Věděl o ní akorát to, že je to mladší sestra Hinaty a Nejiho sestřenice.
„Mám vám předat tenhle svitek,“ vyndal z kapsy ruličku.
„Dej to tátovi, já už musím letět.“ Řekl Neji a chystal se k odchodu. „Tak zatím.“
Shikamaru přišel na cvičiště.
„Vstávej, Hanabi!“ zařval Hiashi na dceru.
Hanabi sípala a stěží popadala dech. Hlavu měla skloněnou takže ji Shikamaru ani neviděl do obličeje.
„Dělej!“ zařval Hiashi znovu.
Hanabi k němu prudce zdvihla hlavu a pronikavé bílé oči se ji zaleskly. Shikamaru se na ni zadíval. Takový zuřivý pohled. Hanabi zlostně zaťala ruce v pěst. V tom sykla bolestí. Z kolenou ji tekla krev a nechávala na zemi krvavou skvrnu. Nohy se ji třásly. Snažila se zvednout, ale při sebemenším pohybu ji do nohou vystřelila bodavá bolest. Hanabi zaťala zuby a navzdory bolesti se zvedla. Sotva se ale držela na nohou.
Hiashi si při pohledu na ni jenom povzdychl.
„Tohle nemá vůbec cenu!“ zaburácel. „Vždyť ty se vůbec nelepšíš! Podívej se na sebe! Nic neumíš!“
Hanabi ho zlostně a plná vzteku probodávala pohledem. Hiashi ji tvrdý pohled oplatil. I přes její zranění neměl s dcerou slitování.
„Vzchop se a bojuj dál!“ poručil ji.
Shikamaru všechno sledoval. I když většinou o nic nejevil zájem, tohle ho zaujalo. Zkoumal Hanabi pohledem. Ta holka …. Už dlouho v ničích očích neviděl takový zlostný a ostrý pohled a to už žije se svoji matkou v jednom domě 17 let … Podíval se na její zakrvácená kolena … Hanabi sotva stála. Copak Hiashi nevidí, jak jeho dcera trpí?
Hanabi jenom vyčerpaně sklopila hlavu. Kolena ji nesnesitelně pálila a do očí se ji opět hrnuly slzy. Tolik to bolelo, i na duši. Opět na ni otec křičí, opět s ní jedná tak opovržlivě, jako by nebyla nic, jenom kus bezcenného hadru ….
„Ale já ….“ Vzlykla Hanabi. „ …. Už nemůžu ….“
Hiashi si hlasitě povzdychl a energicky zašveholil rukama.
„To je naprosto typické!“ zaburácel. „Hanabi opět nemůže! Opět ji chybí síla aby se jenom zvedla ze země!“
Jako by to chtěl vykřičet na celou Konohu. Shikamaru na ubohou Hanabi hleděl s lítostí. Hiashi byl opravdu krutý. Hanabi se rozplakala.
„Ale já …“ špitla a mírně vykročila vpřed. Noha se ji však podlomila, Hanabi opět ucítila tu nesmírnou bolest a s prásknutím se skácela obličejem na zem.
Hiashi pohlédl na svou dceru ležící vyčerpaně na podlaze. Posměšně si odfrkl. Zakroutil hlavou, překročil Hanabi a zamířil zpátky k domu. V tom zaregistroval Shikamara a překvapeně ztuhl.
„Shikamaru ….“ Vydal ze sebe jenom.
Musel všechno vidět, pomyslel si Hiashi. Hanabi se zarazila. Někdo ji celou dobu pozoroval? Opět ji z očí tekly slzy proudem. Přes bolest se nemohla ani nadzvednout, navíc z čela ji přes oči tekla krev a Hanabi viděla rozmazaně. Zaťala ruce v pěst. Přímo na sobě cítila Shikamarův pohled …. Bylo to tak potupné ….
Hiashi hodil po Shikamarovi tvrdý pohled. „Co tady chceš?“
Shikamaru mu předal svitek. „Tsunade mě posílá, abych vám předal tohle.“
Hiashi si ho přeměřil pohledem a pak uchopil svitek. Rozvinul jej.
„Hanabi, nech nás o samotě.“ Otočil se na dceru. Znechuceně se na ni podíval. „A běž se raději převléknout, prosím tě ….“
Hanabi se prudce zvedla a celým tělem ji projela hrozná bolest. Sykla. Potřebovala ale odtud co nejrychleji zmizet, bylo ji tak trapně. Stále ještě se zakrváceným obličejem se rozeběhla směrem k domu. Nevšimla si však Shikamara a prudce do něj narazila. Ten naštěstí náraz ustál, Hanabi mu však zamazala vestu krví ze své rány na čele. Shikamaru jenom omámeně zíral, ne však opovržlivě. Bylo mu Hanabi líto ….
S očima upřenýma do země jenom zamumlala „Promiň“ a rychle utekla směrem k domu. Shikamaru ještě uslyšel vzlyknutí ….
Když už otevírala dveře od domu, Hiashi se hlasitě rozesmál. Shikamaru se na něj rychle otočil, lekl se …. Hanabiin otec držel v ruce rozvinutý svitek a se smíchem se do něj znovu díval.
„Podívej, Hanabi,“ smál se hlasitě, „Tomu bys nevěřila, co tady píšou ….“
Jeho smích byl posměvačný, jízlivý a jak už to u hlavy Hyuuga klanu bylo zvykem, opět se chystal někoho ztrapnit ….
Hanabi se u dveří zastavila a jednou rukou opřená o zeď pozorovala otce.
„Sama Tsunade mě žádá ….“ Pokračoval Hiashi, „ …. Žádá mě o povolení účasti své nejmladší dcery na příslušným misích ….“
Hiashi se opět posměvačně rozesmál.
„No to snad není pravda ….“
Hanabi nevěřila svých uším. Její bílá kukadla jenom omámeně zírala před sebe. Myslí to vážně? Opravdu si otec nevymýšlí? Když to Tsunade poslala svitkem, znamená to rozkaz ….
Hanabi se pro sebe usmála. Takže od zítřka se stane skutečným ninjou ….