Once upon a time 35

Once upon a time 35

takový krátky, neakční díl, abych se dostala zpátky do tempa

„To snad nemyslíš vážně,“ vykřikla zlostně Tsunade a všichni v místnosti se přikrčili. Všichni znali její náturu, když se rozzuřila.
„No, tak Tsunade,“ chlácholila ji Shizune. „Musíme to vyřešit v klidu.“
„Jak to že mi to nikdo neřekl,“ vztekala se dál.
„Přesně kvůli tomuhle,“ pomyslel si Jiraiya, který seděl v její kanceláři a poslouchal.
Kurenai, Asuma a Gai seděli na židlích okolo a ve tvářích měli vepsané obavy. Kakashi trůnil v okně s hlavou zabořenou v jednom s těch jeho oplzlých románů a nevěnoval debatě pozornost.
„Jak to že mi to nikdo neřekl,“ opakovala znovu Tsunade a rozhlížela se kolem.
Jiraiya už to nevydržel a řekl: „Uklidni se. Chtějí si to vyřešit posvém, nepleť se jim do toho.“
„Neplést se do toho,“ nevěřila. „Jestli to nechám na nich, tak zničí Konohu.“
„Kdyby chtěli zničit Konohu, tak by na klan Hyuuga zaútočili,“ odvětil s úsměvem Gai.
„I když je pravda, že není dobrý nápad nechat to jenom tak projít,“ nadhodil Asuma a potáhl ze své cigarety.
„Prosím tě mlč,“ dloubla do něho Kurenai.
„Ne, má pravdu,“ uklidnila se výdechem Tsunade, sepjala ruce a podívala se na ostatní. „Nikdy jsem nečekala, že se tohle stane.“
„Dalo se to čekat,“ nadhodil Jiraiya. „Bylo to ticho před bouří. Byla to jenom otázka času.“
„Ale co s tím,“ kroutila hlavou Shizune.
„Klan Hyuuga se jen tak nevzdá,“ promluvil Kakashi a zvedl hlavu od knížky. „Vidí v tom zradu ke klanu.“
„Jo, jdou po Hinatě a Ibikim,“ souhlasila Kurenai.
„Myslím, že to necháme na nich,“ řekl Kakashi. „Vyřeší si to sami. Kdyby ji nehlídaly, tak tady ani jeden už není.“
„Hmm, nevím, moc se mi to nelíbí,“ mumlala nespokojeně Tsunade.
„Nemáme moc jiných možností,“ kroutila hlavou Shizune.
„Buď je necháme být, nebo se přikloníme k jedné ze stran a zapříčiníme rozkol ve vesnici,“ shrnul to všechno Jiraiya.
„Hlasuju pro klid,“ zvedl ruku Kakashi.
„Já taky,“ přidal se Gai.
„No, tak dobrá nechám to tedy být,“ souhlasila nakonec Tsunade a zaklonila se na svém křesle. „Ještě nějaké špatné zprávy?“
„No, špatné asi moc nejsou,“ začal Jiraiya.
„Ježíši, co zas,“ zaskučela Tsunade.
„Jde o Akatsuki,“ nadhodil dál.
„Výborně, co zase s nimi,“ zajímal se Asuma.
„Přišli o další členy,“ upřesnil Jiraiya.
„O kolik,“ chtěla vědět Tsunade.
„O tři,“ pokračoval. „O Hidana, Kisameho a o Itachiho Uchihu.“
„Cože,“ vydechli všichni vedoucí skupin.
„Hidan zabil Kisameho a smrtelně zranil Itachiho,“ mluvil dál sanin. Všichni ani nedutali. „Podle mých informací, tak Itachi zemřel tady ve vesnici.“
„Cože,“ vykřikli tentokrát všichni.
„O tom bychom snad věděli,“ nesouhlasila Shizune.
„Běž se zeptat Sasukeho nebo kohokoliv kdo tam žije,“ usmál se Jiraiya.
„Sasukeho,“ povytáhl obočí Kakashi. „Vždyť ho chtěl vždycky zabít.“
„Asi z toho vyrostl,“ nadhodil Asuma.
„No tomu se mi nechce ani věřit,“ pronesla Tsunade.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Všichni sebou trhli, nečekali, že sem teď někdo přijde.
„Dále,“ pozvala návštěvu dál Shizune.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel Sasuke a nebyl sám. V náručí držel Itachiho dceru, Sunako.
„Vidím, že jste tady všichni,“ začal.
„Co je to za dítě, Sasuke,“ zeptala se Tsunade.
„To je bratrova dcera,“ vysvětlil Sasuke.
„Itachiho,“ divil se Kakashi.
„Jo,“ potvrdil mu to.
„A kde je Itachi,“ chtěla vědět Tsunade.
„Pohřbený vedle Narutova pomníku,“ řekl Sasuke.
„On byl tady a ty jsi nic neřekl,“ vztekla se Shizune.
„On umíral,“ sklonil hlavu a podíval se na neteř.
„To není důvod,“ pokračovala Tsunade.
„Já prostě nemohl,“ vyhrkl Sasuke. „Když jsem viděl, jak se o ní stará, nemohl jsem ho nechat vydat ANBU. I přesto všechno byl to můj bratr.“
„Sasuke,“ začala Tsunade. „Tvůj bratr vyvraždil celý váš klan až na tebe. A ty jsi ho celý život, chtěl zabít. Byl to chladnokrevný vrah a ty říkáš, že jsi ho nemohl vydat ANBU?“
Sasuke se znovu podíval na Sunako s řekl: „Nemohl. Když se tam objevil s tou malou v náručí, byl na pokraji smrti. Sakura říkala, že je zázrak, že se drží na nohou. V jednu chvíli jsem ho chtěl zabít vlastníma rukama, ale zarazila mě ona. Když tu malou držel v náručí a hrál si s ní. Neviděl jsem v něm toho vraha, co nám zabil rodiče. Změnil se kvůli ní. Kvůli její matce. Prostě a zkrátka jsem mu odpustil, ale nikdy jsem mu to neřekl. Umřel bez mého odpuštění.“
„Sasuke,“ poplácal ho po rameni Kakashi. „On to věděl, řekl jsi mu to tím, že jsi ho nezabil v první chvíli, kdy jsi ho uviděl.“
„Sasuke,“ promluvila Tsunade. „A co bude stou malou?“
„Slíbil jsem mu, že se o ní postarám,“ odpověděl ji.
Chvíli se na něho Tsunade mlčky dívala a pak řekla: „Dobrá, zařídím ti pro ni papíry. A až vyroste, bude na tobě, co jí řekneš.“
„Děkuji,“ byl vděčný Sasuke.
„Nemáš zač,“ odvětila Tsunade. „A teď mi jde, ať se můžu podívat na nejnovějšího člena Konohy.“
Sasuke přešel k jejímu stolu a podal jí Sunaku. Pátá ji opatrně vzala do náručí a pochovala. Sunako se na ní dívala a se zájmem si jí prohlížela. Pak jí uznala za hodnou a usmála se na ní.
„Jak se jmenuje,“ zeptala se Shizune, která se nakláněla nad Tsunadínymi zády.
„Sunako, jako její matka,“ odpověděl Sasuke.
„Hmm, není mu moc podobná,“ řekl Asuma, když si ji taky prohlédl.
„Asi bude spíš do matky,“ souhlasil Kakashi.
„A co se vlastně stalo Itachimu,“ chtěl vědět Jiraiya.
„No, podle toho co mi řekl, tak ho napadl Hidan z Akatsuki,“ povyprávěl jim bratrův příběh.
„Takže teď jsi jediný Uchiha z původního klanu,“ shrnul to Gai.
„Ech, to taky asi nebude úplně pravda,“ ošíval se Sasuke.
„Jak to myslíš,“ ozvala se Pátá a předala holčičku Kurenai.
„Jednou jsem slyšel,“ začal Uchiha. „Jak se Orochimaru baví s Kabutem, že jestli ještě jednou uvidí Madaru, tak mu osobně vymaže úsměv z obličeje.“
„Madaru,“ opakoval Jiraiya.
„Tím myslíš, Madaru Uchihu,“ ujišťoval se Kakashi.
„Vypadá to tak,“ souhlasil Sasuke.
„Ale ten už je roky mrtvý,“ namítla Shizune.
„Asi ne.“
„A mám toho dost,“ udeřila pěstí do stolu Pátá, až zasténal. „To nestačí, že se nám tady zjevili Hokagové, ještě si do toho napochoduje bůhvíkolik let mrtvý Uchiha.“
„Hokagové,“ nechápal Sasuke. „Co tím myslíte?“
„Ech, nic zapomeň na to,“ snažila se zachránit situaci Kurenai.
„Tak moment, “ nenechal se odbýt. „Tady něco strašně smrdí. Od smrti Naruta se dějí podivné věci. A to je všechno co k tomu řeknete?“
„Jak divné věci,“ zajímal se Jiraiya.
„Itachi mi řekl, že se někdo snaží vyhladit Akatsuki,“ pronesl vztekle. „A že to začalo před deseti měsíci.“
„Ti Hokagové se objevili zhruba před stejnou dobu,“ zamyslel se Jiraiya.
„Myslíš, že by to mělo spojitost,“ zeptala se Pátá.
„Smrt Naruta, příchod Hokagů, eliminace Akatsuki,“ počítal Kakashi. „Něco na tom bude.“
„To se mi moc nelíbí,“ zavrčela Tsunade. „Někdo si s námi hraje.“
„Vypadá to tak,“ souhlasil Asuma.
„Sasuke,“ otočila se na něho Pátá. „nemusím ti snad říkat, že to musí zůstat mezi námi, že.“

„Naruto, myslíš, že Gaara vezme Jednoocasého zpátky,“ ptal se tiše, aby ho ostatní neslyšeli, Kyuubi.
„Nevím, ale myslím, že ano,“ odpověděl mu stejně tiše Naruto.
„Hej, co si to tam špitáte,“ chtěl vědět Druhý a koukal na oba dva.
„Nic,“ začervenal se Naruto.
„Tak nic,“ ušklíbl se. „A to se červenáš, že mě rád vidíš, co.“
„Tak nějak,“ štěkl Kyuubi.
„Sakra, nevrť sebou,“ vztekal se První, který vyměňoval bratrovi obvaz na hrudi.
„Stejně, nechápu,“ mrmlal si pod vousy Druhý. „Jsme už jednou mrtvý a stejně nás kde kdo zraní.“
„Buď rád, že tě nenaporcoval,“ ozval se Třetí a přisedl si k nim.
„Si myslím, že by se mu to i líbilo,“ přidal se Čtvrtý, který ležel opodál. Ještě se úplně nevzpamatoval z extrémního výdeje chakry.
„Jo, koukal by si pěkně z blízka na nohy,“ rýpnul si První.
„Hej, patent na černý humor tady mám já,“ ozval se dotčeně.
„Nemel a drž,“ pokračoval v ošetřování bratr.
„Vypadáme jako po náletu,“ řekl Druhý, když si je pěkně prohlédl. „Jak by nás vytáhli z jatek.“
„Už zas začínáš,“ podotkl Sarutobi.
„Tak se podívej,“ nenechal si to vymluvit. „Jediný Naruto vypadá jako ze škatulky. My ostatní jsme se srazili s rozjetým nosorožcem.“
„Ježíši, proč mu neodsekl pusu,“ povzdychl si První.
„Hej, au,“ vykřikl Druhý, když mu bratr moc utáhnul obvaz.
„Vidíš, nemáš tak kecat,“ usadil ho První a přešel k Minatovi. „Komu jsem co udělal, že mám takového bratra.“
„Nebyl jsi hodný,“ odsekl mu Druhý.
Naruto se během jejich dohadování šklebil čím dál víc. Pohodlně se opíral o bok Kyuubiho a pozoroval Hokagy.
„Je vidět, že to jsou sourozenci,“ poznamenal jen tak do větru Kyuubi.
„To máš pravdu,“ přidal se Naruto.
„Hej, už zase vy dva,“ otočil se na ně znovu Druhý.
„Jenom jsme přemýšleli, jak dlouho vám bude trvat léčení,“ lhal, jako když tiskne Naruto.
„Hele, kdyby tady ten tvůj démon,“ nadechoval se k proslovu. „Vyjednal s bohem smrti, trochu nezranitelnosti, tak jsme teď tady nemuseli takhle sedět a čekat až zahřmí.“
„Jo, jasně,“ rozčiloval se Kyuubi. „Svěď to na mě, že jste dostali nakopaný do zadku.“
„Kdo dostal nakopaný do zadku,“ přimhouřil oči.
„No, já asi těžko,“ pokračoval v tirádě Liška.
„A dost,“ vykřikl Naruto a podíval se na oba dva. „Ještě slovo a uvidíte. Co kdybyste místo toho radši přemýšleli, jak dostaneme zbytek Akatsuki. Jste jak malé děti.“
„Ale on si začal,“ ozval se dotčeně Kyuubi.

Gaara stál v lese za Skrytou Listovou a v rukou držel nádobu s Jednoocasým. Nemohl se rozhodnout, jestli má démona přijmout znovu do sebe nebo jestli ho má odmítnout. Nikdy si nemyslel, že se k němu vrátí sám od sebe. Od té doby co zemřel, si připadal tak prázdný, možná to bylo tím, že se Shukakem vyrůstal a byl na něho zvyklý. Pak se rozhodl.
Natáhnul ruku a sundal poklop nádoby. V tu chvíli se z ní vyvalil písek a začal lézt po jeho ruce vzhůru. Postupně obalil celé jeho tělo, které se zhroutilo na zem v bolestných křečích.
„Gaaro,“ ozval se skřípavý hlas. „Uvolni svou mysl, ať se můžu vrátit.“
Gaara se pokusil udělat, to co mu radil hlas. Za nějakou dobu se mu to i povedlo. Uvolnil mysl a ucítil, jak do něho vstupuje démon. Ale nebylo to jako kdysi, dnes to bylo jiné. Tenkrát do něho démona vecpali násilím, dnes se spojili dobrovolně.
Všechen písek zmizel a v lese znovu zůstal jenom Gaara. Klečel na kolenou a namáhavě oddychoval.
„Jsi v pořádku,“ ozvalo se za ním.
Prudce se otočil a uviděl, tam stát stejně starou dívku jako byl on sám. Dívala se na něho s obavami v očích.
„Jsi v pořádku,“ zeptala se znovu.
„Jo, jsem,“ odpověděl nakonec.
„Měla jsem trochu strach, když jsem tě viděla s tím pískem,“ promluvila znovu.
Gaara k ní zděšeně zvedl hlavu a hlavou se mu míhali myšlenky: „Ona mě viděla i s Jednoocasým. Je to nebezpečné, může se někde proříct.“
„Já, já,“ koktala celá zrudlá. „Já to nikomu neřeknu, slibuju.“
„Jak se jmenuješ,“ zvedl se s námahou z pokleku.
„Rin,“ odpověděla.
„Já jsem Gaara z Písku,“ představil se.
„Já vím, jsem z Konohy,“ odvětila.
„Dobrá,“ kývnul Gaara hlavou. „Ale nikomu o tom co si tady viděla, nesmíš říct, slibuješ?“
„Slibuju,“ řekla Rin.
„Myslím, že jí můžeme věřit,“ ozval se Gaarovi v hlavě hlas. „A je i docela hezká.“
„Mlč,“ utrhl se na něho Gaara a lehce zrudl.
„Už mlčím,“ ozval se dotčeně Shukaku.
Gaara se znovu podíval na Rin a musel uznat, že má pravdu. Opravdu byla hezká.
„Tak Rin, doprovodím tě domů,“ rozhodl se.
„Ale to není třeba,“ zrudla pro změnu Rin. „Vypadalo by to divně, kdybych se ve vesnici ukázala po boku Kazekageho.“
Než se zmohl na nějakou odpověď, rozběhla se Rin pryč, ale ještě než úplně zmizela, otočila se a zamávala mu: „Tak někdy jindy.“

příští díl dám asi až v pátek