Budoucnost klanu Hyuuga II

Budoucnost klanu Hyuuga II

„Výborně Hinato, jsi šikulka“ řekla radostně modrovláska a objala svou dceru.
„Neviděli jste Hanabi?“ ozval se jim za zády hrubý mužský hlas. Hinata poplašeně nadskočila a váhavě se otočila. Sebejistota ji opustila stejně rychle jak přišla.
„D- dobrý den otče.“ vysoukala ze sebe. Hiashi si ji zkoumavě přeměřil, ale neodpověděl. „Ne? To je divné domluvili jsme se, že spolu budeme po obědě trénovat:“ Obešel je a pokračoval chodbou dál. Hinata začala očima provrtávat podlahu.
„Au“ vyjekla když do ní matka pohotově strčila loktem.
„Já- já, jsem ninja!“ vyštěkla a Hiashi se zastavil. Ani se neotočil jen zdvořile řekl: „Gratuluji.“ a pokračoval v cestě.
„Po kom to dítě jenom je?“ říkal si v duchu a přitom bezmyšlenkovitě uhýbal útokům Hanabi. Hinata mu nebyla vůbec podobná, až neuvěřitelně mu připomínala Hizashiho, když byl ještě dítě. Byl taky tak hodný, milý a nerozhodný, vždy někoho slepě následoval, ale přeci jenom se později změnil „Vstávej!“ vyjel na dceru zostra, když upadla. V tom se otevřely dveře a do místnosti vešla nějaká žena. „Přejete si?“ zeptal se co nejzdvořileji.
„Jmenuji se Yuuhi Kurenai jsem- „Sensei mé starší dcery, samozřejmě. Co potřebujete?“ Kurenai se zatvářila poněkud rozpačitě.
„No víte, Hinata bude jako Genin podstupovat mise, ve kterých může přijít o život. Opravdu to chcete? Je přeci dědicem klanu a-“
„Dělejte si s ní co chcete! Slabošku, která je horší než její o pět let mladší sestra tu zapotřebí nemáme!“ řekl pohrdavě. „A jestli jste domluvila tak prosím odejděte, rušíte nás!“
Kurenai se tedy přemohla a odešla.
„Teda! Jak tohle může říct o vlastním dítěti?“ přemýšlela nahlas a ani si nevšimla, že ono dítě stojí před ní.
„Hinato!“ vyjekla když do ní vrazila.
„Co tady- Ty jsi to slyšela, že?“
Hinata neodpověděla, ale její výraz mluvil za vše. „To on říká pořád, sensei.“ Zašeptala a rozběhla se pryč.
„Hinato! Počkej vrat‘ se!“ křičela Kurenai, ale Hinata ji neposlechla, ne už tam nechtěla zůstat ani minutu. Oči ji začali nesnesitelně pálit, ona ale přece brečet nesmí! Nesmí. To dělají jen slaboši a ona přeci slaboch není, opakovala si pořád dokola. Vběhla do nějaké postraní uličky a do něčeho tvrdě narazila.
„Aúúú! Co to?!“ Byla to pořádná pecka, málem si vyrazila dech.
„Není ti nic?“ Hinata vzhlédla a ztuhla. Nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Naproti ní stál chlap jako hora. To do něj narazila! Měl na sobě černý plášť s rudými obláčky a vypadal jako žralok?! Chvíli na něj upřeně civěla, ale potom si uvědomila, že to je velmi neslušné.
„Ne, ne nic mi není, moc se vám omlouvám.“ vypískla. Namáhavě se postavila a otřela si zbylé slzy. Smutně svěsila hlavu pomalu se šourala k pryč.
„Hej! Počkej chvilku. možná bys mi mohla pomoct.“
„To jako já?“ vypískla poplašeně Hinata.
„Někoho tu hledám. Jmenuje se Naruto Uzumaki. Neznáš ho?“ Hinatě se při pomyšlení na Naruta raketově zvedla nálada a trochu zvesela zamumlala: „Na- Naruta? J- jo toho znám.“ Neznámý se usmál a nechal tak vyniknout své špičaté zuby.
„A nevíš kde bych ho našel?“ Tón jeho hlasu se změnil. Hinata se zamračila, nějak se jí to celé nelíbilo. „Kde bydlí?“
Toho se bála. „No, no to vám říct nemůžu, jste cizí a navíc tady ani není! Má misi. Je to důležité?“ Za zády jí něco zašramotilo. „Ani nevíš jak.“ Ozval se další hlas. Prudce se otočila a jejich oči se střetly. Nestačila ani vykřiknout a skácela se k zemi.
„Ta nám toho moc neřekla, co Itachi?“ řekl zklamaně cizinec. Itachi se usmál.
„Ale Kisame! Zatímco ty tady taháš rozumy z malejch děcek, já jako prozíravý ninja zašel na matriku.“
„Hmm. Pán je zase chytrej, co?“ pronesl naštvaně Kisame a Itachi s nefalšovaným úsměvem na rtech vykročil směrem k hlavní ulici. Kisame se ale ještě zastavil. Zdálo se mu že něco cinklo. Pohlédl na ležící Hinatu, nejspíš se ošklivě uhodila do hlavy.
„Hej! Tak jdeš nebo co? Pein říkal, že se máme okamžitě vrátit!“

„Kde ta holka zase je?“ prohodil Hiashi a dál se bez zájmu vrtal ve své večeři.
„To nevím. Třeba u nějaké kamarádky.“ Odpověděla opatrně modrovláska.
„Že jich, ale má!“ vyprskla se smíchem Hanabi do talíře.
Domovní dveře klaply a celá rodina zvědavě vzhlédla. „A slečna se uráčila přijít!“ procedil mezi zuby naštvaně Hiashi. Místo Hinaty se ale ve dveřích objevil člen ANBU. „Promiňte že ruším Hyuuga- sama, ale jde o vaši dceru.“ Modrovláska pohotově vyskočila ze židle. „Je v nemocnici.“
„Co to říkáte?! Co se jí stalo?!“ vypískla.
ANBU si odkašlal. „No víte o tom bych si potřeboval promluvit s vaším mužem. Vy ji mezitím můžete navštívit v nemocnici.“ Modrovláska střelila zoufalým pohledem po Hiashim. „Běžte, já tam za vámi přijdu.“

„AKATSUKI! Děláte si ze mě srandu?!“ řval Hiashi a přitom se pokoušel uškrtit toho chlapíka z ANBU. „Ne! Ne to bych si nedovolil Hyuuga- sama!“ vypiskoval přiškrceně. „Já vám nelžu! Přísahám! Byli tady kvůli tomu devítiocasýmu spratkovi! Vloupali se na matriku, vzali jeho složku a zmizeli jak pára nad hrncem. Ctihodný Hokage říká, že asi chystají něco velkého.“
Hiashi se zamračil a povolil stisk. ANBU se sesunul na podlahu a rozkašlal se. „Nejspíš na ně někde náhodou narazila:“ zasípal „Ale pochybuji, že věděla o koho jde pane.“
„Co se jí vlastně stalo?“ zeptal se zamyšleně Hiashi.
„No vypadá to, že ji omráčil ten Uchihovic zmetek. Jak že se to jen jmenoval?“
„Itachi“ pronesl Hiashi nenávistně...