Nyu-sou: 3

Idylka v Konoze

Osoba zahalená do černého pláště kráčela po čerstvě napadaném sněhu a zanechávala za sebou hluboké stopy. Začínalo se stmívat a červené světlo zapadajícího slunce posvítilo na mužský obličej. Muž konečně došel až na vrchol kopce a v dálce uviděl cíl svého putování- vesnici skrytou v bíle zbarveném lese. Usmál se. Byl už tak blízko.

***

Ráno. Z otevřeného okna doléhají na ulici hádající se hlasy a kolemjdoucí se pobaveně, někdy dokonce i vyděšeně otáčejí k domu patřícímu mladé rodině.
„Řekla jsem ne,“ pronesl přísný ženský hlas, jehož majitelka se mračila na svého bratra. V rukou držela malou dřevěnou loutku, kterou vytáhla z dětské postýlky. „Říkala jsem ti přece, že je pro ní nebezpečné mít v postýlce špalek dřeva. A navíc…“ přiblížila se k jeho obličeji tak, že se málem dotýkali nosem. „Naše malá holčička rozhodně nebude loutkařský ninja.“
„Jak tohle můžeš říct? Určitě by se jí to líbilo,“ namítal její mladší bratr, který byl agresivitou své sestry zaskočený.
„Naše malá Izumi se bude specializovat na vítr a větrná jutsu.“ Otočila se na malé černovlasé miminko ležící klidně v peřinkách a láskyplně se usmála. „Jednou budeš mít taky takový vějířek jako maminka, že ano?“
„O čem to mluvíš? Dohodli jsme se přece!“ zakročil rychle její manžel a usměvavý pohled na její tváři se změnil stejně rychle, jako by jí někdo kopnul. „Specialitou naší holčičky bude určitě Kagemane no Jutsu,“ připomněl jí klidným hlasem. Její bratr se usmál a postavil se na švagrovu stranu.
Dál se tam hádali o schopnostech jejich dcery a ani si nevšímali čtvrtého dospělého v místnosti.
Gaara se otočil na svou malou neteř a jemně jí pohladil na bříšku. Usmála se a pevně uchopila jeho prst. Vzal jí do rukou a procházel s ní po pokoji stejně opatrně, jako by nesl sklo.
Hádky utichly a všichni se na něj obrátili. Jeho chování vyvolalo u všech přítomných úsměv a dokázalo obměkčit i Temari.
„Naučím jí pár svých technik,“ promluvil poté, co si uvědomil pohledy ostatních.
„Tak to ani náhodou! Pořiď si vlastní děti!“ sykla na něj sestra a hádky o specialitě malé Izumi dál pokračovaly.
Sakura nevnímá povyk, který vyvolali na ulici, a šla rychle dál do kanceláře hokageho.
Klepání na dveře probudilo Naruta spícího na hromadě papírů a svitků. Prudce zvedl hlavu a promnul si oči.
„Dále,“ zívl a rychle nasadil vážný výraz.
„Neruším, Hokage-sama?“ zeptala se a při pohledu na ospalého a rozcuchaného Naruta se zasmála. Uchechtl se a opřel se o opěradlo své židle.
„Pro přátele jsem jenom Naruto-sama,“ zasmál se a při pohledu na stůl se jeho úsměv proměnil v otrávený úšklebek. „Práce hokageho dovede být pořádně nudná. Chci bojovat, bránit vesničany a ne podepisovat papíry! Chci být stejně dobrý -nebo ještě lepší- hokage jako byl můj táta,“ zasnil se při poslední větě Naruto a nevšiml si nervózního pohledu Sakury. „Proč jsi vlastně tady?“ zajímal se po chvilce.
Sakura zvedla hlavu a odkašlala si, aby získala chvíli na uspořádání svých myšlenek. „Chtěla bych, abys šel se mnou,“ začala opatrně Sakura. „Měl bys to vidět,“ dodala nejistě po jeho nechápavém pohledu. „Budeš překvapený.“
„Víš přece, že jsem teď dost zaměstnaný,“ připomněl jí Naruto, ale možnost opustit alespoň na jedinou minutu to nudné papírování ho lákala. Nakonec souhlasil a vydal se se Sakurou.
Opatrně došli po kluzkém chodníku až k bráně Konohy. Tam se Sakura otočila a zadívala se mu do očí.
„Naruto, musíme jít až za brány Konohy.“
„Ale proč?“ nechápal Naruto, ale stejně následoval Sakuru až za hranice jeho vesnice.
Na mnoha místech za bránou byl sníh nedotčený a zářil v denním světle. Hluboce se nadechl čerstvého vzduchu a zaposlouchal se do uklidňujícího ticha.
„Pojď,“ probral ho Sakuřin hlas a Naruto jí sledoval až daleko do hlubokého lesa.
___
http://www.konoha.cz/?q=node/21487