Nyu-sou: 1

Setkání

Zoufalý křik plný bolesti a beznaděje se nesl hlubokým lesem a jeho ozvěna doznívala ještě dlouho poté, co křik ustal.
Mladík klečel nad mrtvým tělem svého blízkého a dal průchod slzám, které dopadaly na bratrovu zkrvavenou tvář. Pevně sevřel pěsti a otočil se na jeho vraha, ležícího o kousek dál na rudě zbarveném sněhu.
Něco se zalesklo na jeho čele a upoutalo to mladíkovu pozornost. Pomalu vstal a došel až k zohavené mrtvole. To vrahova čelenka. Zvedl jí a pozorně se zadíval na čelenku vesnice ukryté v listí.
„Konoha,“ řekl polohlasně a na jeho tváři se objevil úšklebek. „Konoha!“ zakřičel a ohlédl se na obě dvě těla. „Neboj se bratříčku, já tě pomstím. To je můj slib.“

***

V bodavě mrazivém zimním vzduchu se vznášelo napětí.
Temné mraky na chvíli ustoupily zářivému měsíci, aby si mohl posvítit na scénu odehrávající se dole, daleko od zraků všech ostatních.
Bílé světlo na chvíli osvítilo obě dvě postavy a odráželo se v lesklých zelených očí postavy, která patřila mladé ženě. Prudký zimní vítr ji strhl kápi a odhalil její dlouhé růžové vlasy. Jemná pleť působila v měsíčním svitu neuvěřitelně bledě.
Postava naproti ní patřila mladému muži, jehož tmavé vlasy téměř splývaly s temnou oblohou. Jeho oči rudě zářily a pečlivě si prohlížely ženu od hlavy až k patě.
Nemusel se dívat dlouho, aby v ní poznal tu mladou dívku, kterou před lety opustil a zradil jí stejně, jako kdysi zradil všechny své přátele, kterým na něm záleželo.
Nastalo ticho, které se zdálo být nekonečně dlouhé. Ani jeden z nich však nevěděl, kde začít. Jen tam tak stáli a dívali se jeden na druhého, dokud žena nepadla na kolena a nedala průchod pláči, který v sobě dlouhou dobu dusila.
Její slzy ho bodali do duše, ale neměl odvahu přijít k ní, aby jí uklidnil.
Poslouchal její vzlykání a až po chvilce se rozhodl přistoupit blíž. Sundal si svůj plášť a přehodil jí ho přes ramena, aby jí ochránil před ledovým větrem.
Pomalu přestávala plakat a hřbetem ruky si otírala slzy, za které se před ním tolik styděla.
Vstala a odhrnula si vlhké vlasy z čela. Znovu nastalo ticho a muž se upřeně zadíval do promrzlé země, která ani v nejmenším nebyla tak zajímavá, ale zároveň se bál podívat se té ženě do očí. To jí možná dodalo odvahu a oslovila ho první.
„Sasuke…“ bylo to jediné, na co se ale zmohla. Jeho jméno vyslovila s velkou láskou, kterou k němu cítila už od dětství.
Konečně odlepil oči od země a podíval se na ní. „Sakuro…“
Ani jeden z nich nevěděl, o čem mluvit po desetiletém odloučení, které způsobil Sasuke, když tenkrát odešel.
Sakura si vzpomněla na tu noc, kdy ho přistihla odcházet. Vzpomněla si na to, jak mu poprvé nahlas vyznala lásku a on přesto odešel a nechal jí tam samotnou. Možná teď myslel na to samé, napadlo jí po chvilce mlčení.
Odvážila se k němu přiblížit blíž a po chvilce váhání ho objala. Pevně jí stiskl a ona položila hlavu na jeho rameno.
Čas náhle plynul neuvěřitelně rychle a na východě se objevily první sluneční paprsky, které ozářily tenký sněhový povlak. Nebe se zbarvilo do jemně šedé a sněhové vločky líně dopadaly na pár.
„Co máš v plánu dělat dál?“ zeptala se Sakura, když později našli úkryt. Ozvěna její otázky se nesla dál v pavučinami pokryté jeskyni, která je částečně chránila před studeným větrem.
„Nemluvme o mě,“ vyhnul se její otázce Sasuke. „Řekni mi, jak teď žiješ, jak se má Naruto a ostatní?“
„Naruto…,“ začala Sakura a její úsměv přinesl teplo do toho chladného dne. „Naruto si konečně splnil sen,“ podívala se na něj a oči jí zářily štěstím. „Už půl roku je z něho šestý Hokage. To ale není všechno,“ dodala, když viděla Sasukeho překvapený obličej. „Oženil se a společně se svojí ženou Hinatou čekají narození prvního dítěte.“
„Hokage… oženil… dítě…“ opakoval potichu Sasuke, jako by mu slova nedávala žádný smysl. Dlouhou chvíli musel jeho mozek vstřebávat ten nával informací a až po chvilce se usmál. Najednou ucítil příval radosti, když zjistil, že se jeho příteli takhle dobře daří. „Ale to je báječné! A co ty?“
„Už dva roky učím mladé lékařské ninji… Poté, co jsi odešel, tak jsem se začala učit od samotné Tsunade,“ dodala rychle, když si uvědomila, že Sasuke nemůže vědět o jejím novém zaměření.
Povídali si dlouhé hodiny o tom, jak se změnil život všech jejich vrstevníků. Sasuke se dozvěděl o čerstvě narozené dceři Shikamara a Temari, o Leeho povýšení do jednotek ANBU, i o zasnoubení Tenten a Nejiho. Mluvili dlouho o Konoze, ale jak si Sakura všimla, Sasuke se neměl moc k tomu, aby jí pověděl o sobě a o tom, co celé ty roky dělal.
„Slyšela jsem, že jsi se konečně pomstil…“ Sakura se rozhodla, že začne jako první. Sasuke chvíli mlčel.
„Ano, je mrtvý…“ nemusel jí říkat o tom, že jde o jeho bratra Itachiho. Sakura moc dobře věděla, že jde o člověka, kterému se rozhodl pomstít už před mnoha lety.
„Řekni mi, co teď plánuješ dělat,“ zopakovala svojí první otázku, tentokrát však nasadila nekompromisní tón, aby si Sasuke uvědomil, že chce znát odpověď. Znal ale vůbec odpověď na její otázku?