Vzhůru nohama 13 - konec

tak podlouhé době tu mám konečně pokračování tenhle díl bych chtěla věnovat všem co to četli, a taky všem kterým jsem kdy v životě ublížila...asi pochopíte čím...rozhodně děkuju že ste si tuhle telenovelu přečetli a jestli budete chtít vymyslim i něco jiného

(pozn.: Sakura si prohlíží krystal)
Chvíli si ho prohlížím a pak se bezeslova zvednu a vrátím ho jeho majitelce. „Hele kde je tábor?“zeptám se. „Um, myslím, že tímhle směrem,“ ukáže Ryuuka a bere si ode mě krystal. Už jsme byli na cestě někam dolesa, když uslyšíme dva hlasy. „Kam si myslíte, že jako jdete?“říká pisklavý hlas. „Tábor je přece na druhou stranu,“ ozve se hlubší hlas. Obě se otočíme. U jezírka stojí kluci. „Juj, ahoj,“ usměje se nevinně Ryuuka. „Co takhle jít…ehm…do tábora,“ navrhnu nesměle. „Hm mě je to fuk,“ odpoví otráveně Sasuke a netečně hledí na rozčíleného Naruta, který se hádá s naprosto klidnou Ryuukou. Obrátila jsem oči v sloup a radši se vydala směrem k táboru. Pomalu se prodírám křovím a hledám tzv. tábor. Za sebou jen slyším hlasy pomalu se vzdalujíví hádky. Po chvíli chůze se začnu docela nudit…
…uslyšela jsem za sebou hbitý krok…zrychlila jsem tempo…neobracím se a zrychlím ještě víc…za chvíli mě ten někdo skoro dohnal…ze strachu vytáhnu kunai z rukávu a prudce se oženu…údivem otevřu pusu… „Můžeš dát ten kunai pryč?!“řekne mi docela naštvaně Sasuke. „Pro-…promiň,“směju se a strčím kunai zpět do rukávu. Otočím se čelem k cestě a vydám se dál. Za chvíli mě Sasuke zase doběhl. S rukama v kapsách se zastaví vedle mě.(no zastaví to ne, ale prostě dál jde vedle mě) „O čem jste to s Ryuukou mluvili?“ vyzvídá. „Pche, to bys chtěl vědět, co?!“ odseknu. „Ne vážně, o čem jste mluvili, o ničem? To těžko!“odfrkne si. „ne samozřejmě, že ne, ale řekla bych, že ti do toho nic není,“provokativně se zasměju. „O mně?“ namítne. „trochu zčervenám, „ne ani o nikom koho bys znal.“ „Ne, vážně? Proč si tedy úplně rudá, ha?“ „No, protože, prostě, je tu vedro,“ rychle ze sebe vyklopím výmluvu. Škodolibě se směje a očividně si o tom myslí svoje. Nakloní se ke mně a šeptne: „Lhát se nemá,“ zčervenám ještě víc než doposud. Zrychlil tempo…(v duchu: co to proboha bylo? [říkám si])…dál to neřeším a vydám se do tábora…
…tzv. Tábor byl vlastně menší jeskyňka. Zalela jsem si do pravého rohu a opřela se o zeď. Kdesi u opačné zdi seděl Sasuke a zamyšleně pozoroval plápolající plamen ohně. Po chvíli přišli konečně Naruto a Ryuuka. „To jste se tam celou dobu hádali?“zeptám se otráveně. „Ne, jen jsme si povídali, spíš to byla záminka, aby jste oba znechuceně odešli a byli sami,“ usměje se Naruto spiklenecky. „Škoda, že nevím, co jste tu prováděli,“vzdechne. Vyjeveně pohlédnu na Sasukeho, který si z toho očividně nic nedělá. „Co si mu všechno řekla?!“ptám se radši hned Ryuuky. „Nic, vážně,“směje se…mávnu nad tím rukou a vrátím se do normálu…
…asi půl hodiny vládlo v jeskyni hrobové ticho, prolomené jen nenápadným zívnutím někoho z členů. Po relativně nudné půlhodince se Naruto už neudrží a začne zase něco kecat: „Už vás někdy napadlo, že jste slabí?“zeptá se Naruto. Zamyslím se. „Ale jo, jednou, těsně po vyvraždění mého klanu,“přizná Sasuke. „Cože, cože, Úžasný Sasuke byl taky někdy slabý,“neodpustí si Naruto. Sasuke po něm hodí vražedný pohled a dál mlčí. Všichni pohlédnou na mě. „Np já už několikrát,“přiznávám. Zavřu oči a přemýšlím na les a na… „Už si přestala snít?“vyruší mě Ryuuka a spolu s Narutem se nenápadně směje. Sasuke je očividně mimo protože neustále kouká do plamenů. Pomalu se ve mně začíná vařit krev. Pomalu si stoupnu a pomalu dojdu před Ryuuku. Naštvaně se do ní pustim: „ty si mu řekla úplně všechno?!“ „Ne vážně ne,“pořád se klidně usmívá. „tak já ti držim tvoje tajemství jak blbá, a ty to moje vyzradíš prvnímu člověku, kterého potkáš,“ můj relativně klidný výraz se změní ve vražedný pohled. Už se nadechuje, aby něco řekla, ale nakonec opět mlčí. „Tak když ty takhle taká já klidně můžu tady klukům vykecat, že Itachi byl…“ „ne prosím,“tváří se zoufale. „ …tvůj kluk, a že proto ses okamžitě sesypala jen si ho uviděla,“ mlčí, oči se jí začínají lesknout, „myslela jsem si, že jsi silná, ale ve skutečnosti mi nesaháš ani po kotníky,“ otevírala pusu a chtěla něco namítnout, ale nakonec si jen položila ruku na pusu a okamžitě utekla pryč z jeskyně. Tvářím se samolibě. Hodím po kamarádech vítězný pohled, ten mě ovšem okamžitě přejde, když mě oba probodávají nenávistivým pohledem. Naruto se pomalu postavil. „Proč si jí tohle proboha řekla, ona mi žádný tvoje připitomělý tajemství neřekla,“ mračí se ještě víc, „docela jsi mě zklamala, stydím se za tebe,“uzavřel to Naruto a odešel ven. Sasuke mi nevěnoval žádný z jeho pohledů a jen otráveně zakroutil hlavou a následoval Naruta…
…žuchla jsem sebou na zem a hleděla zamyšleně na protější stěnu. (V duchu: co jsem to udělala, přece nic neřekla, chudák, proč mě to jen napadlo takhle ublížit kamarádce, a nebo spíš bývalé kamarádce. Kluci jsou teď na mě naštvaní, a to jen kvůli mé hlouposti…) Slzami se mi naplnily oči a já je nechala volně stékat po tvářích…
…zbytek mise probíhal relativně bez problémů. Ostatní mě ovšem buď úplně ignorovali a nebo na mě volali příjmením. Strašně mě to mrzelo. Dva nejlepší kamarádi na mě byli naštvaní a já jen v duchu klela.(Kéž by se to nestalo.) Byla jsem naprosto ztracená. Neměla jsem se komu svěřit…
…smutně jsem kráčela po ulici a realitu vnímala jen matně. Jednou jsem minula Hinatu a Naruta. Hinata mě usměvavě pozdravila. Naruto jí šťouchnul do boku a přitom na mě vrhl vražedný pohled. Sasukeho jsem naneštěstí potkala jen jednou a to si mě vlastně ani nevšiml, protože se nepřetržitě bavil s Ryuukou, která jen usměvavě mlčela. Raději jsem ven už potom vůbec nechodila a většinu času jsem seděla na parapetu svého zavřeného okna a pozorovala výhled na vesnici…
…přemýšlím…hlavou se mi mihne myšlenka…možná kdybych se jí omluvila…ne to ne, stejnak by mi neodpustila…z mého bezradného přemýšlení mě vyruší šílený zvuk. Vykloním se z okna. Na konci Konohy stoupá vysoko prach a šíří se uličkama. Rychle si vezmu zbraně a utíkám ke dveřím které ve spěchu nechám otevřené. Rozběhnu se co nejrychleji k místu střetu…
…když konečně doběhnu k bráně, otevře se přede mnou pouze pohled na bojiště plné mrtvých těl, krve a zbraní. Uprostřed stojí dvě postavy. Jedna černovlasá v černém hábitu s červenými mraky, držíví meč a druhá o něco menší dlouhovlasá dívka. Ztuhnu. Meč probodl dívku a ta klesla těžce k zemi. Druhá osoba meč prudce vyrvala a zmizela. Rychle doběhnu k dívce…
…z rány jí vytéká spousta krve…ihned se dám do léčení…dívka mě chytne svou zesláblou rukou a řekne: „Ne, už to nemá cenu, mě nezachráníš, tak neplítvej chakrou,“ přes vlasy jí nebylo vidět do obličeje ale já ihned podle hlasu poznala okoho jde, „ne, to neříkej vždycky je naděje,“oči se mi zaplnily slzami, ale stále je dokážu udržet tam, kde jsou. Vykašle trochu krve a z úst jí vyteče pramínek krve. Ztěžka se jí dýchá. Okolo nás se začíná tvořit kaluž krve. „Ryuuko, já…já chtěla bych se ti…,“ nedořeknu větu. „Já vím,“ řekne bolestivě. Opět se rozkašle. Z úst jí vytekl už druhý pramínek krve. Dívka pomalu ztrácí vědomí, ale stále je schopná komunikovat. Její terakotové vlasy jsou namočené krví a oči pomalu strácejí lesk. Neudržím slzy a pár mi jich steče po tváři. Ztěžka si sundá krystal, který pomalu ztrácí lesk. Pomalu mi ho položí do dlaně a její ruka ztěžka spadne na zem. Usměje se na mě a pohlédne do nebe. Po tváři jí steče její poslední slza a pak vydechne naposled. V návalech smutku se chytnu za pusu a nahlas se rozpláču. Neustále se dívám na rozmazanou siluetu své nedávno živé kamarádky. Přes záplavu slz vše vidím rozmazaně. Okolo mě začali chodit nějací lidé. Díky pláči a žalu jsem je vůbec nevnímala. Měla jsem sucho v plících a trochu jsem se dusila. Za chvíli už jsem měla ruce na obličeji a neustále jsem plakala…
…pomalu se postavím a hledím skrze slzy na rozmazaný svět okolo. Intuitivně se vydám směrem, kde myslím, že je domov. Pomalu jdu ulicí. Lidé okolo se na mě buď nechápavě nebo soucitně dívají. Někdy se mě i někdo zeptal, co se mi stalo, ale já netečně koukala do země a šla dál. Pomalu a bezradně jdu už známým kusem ulice. Pomalu vcházím otevřenými dveřmi do bytu. A stejně pomalu je i zavřu. Ubrečeně vylezu po schodech a sednu si do svého oblíbeného okna na parapet a pozoruji rozmazané čmouhy lidí dole na ulici…
…je to už třetí den, co se to stalo…Už tři dny jsem nepila a nejedla. Neustále sedím na stejném místě na které jsem si před třemi dny sedla. Opuchlýma, červenýma očima hledím na panoráma vesnice. Od stálého pláče, přerušovaného jen krátkými přestávkami, mám vyschlé hrdlo a ztěží dýchám. Mé pláčem opuchlé oči ještě doplňují velké kruhy pod očima a zaschlá krev všude na těle a po oblečení. Čas mi ubýhá velice rychle a taky proto jsem nepostřehla, že už sedím na okně dva dny a půl. Z mého nekonečného truchlení mě vyrušil až známý hlas: „Ehm…ahoj,“ říká. S nezájmem se otočím a můj pohled mi dopadne na Sasukeho, stojícího u schodiště. „Ty se mnou mluvíš?“ptám se sklesle na hranici další záplavy pláče, plného beznaděje a smutku. Pomalu se podlouhé době postavím…
…možná to bylo tím, že jsem rychle vstala, nebo všeobecným vyčerpáním, prostě jsem upadla do mírného bezvědomí…pomalu jsem otevřela oči…po chvíli, co jsem konečně začala zase normálně vnímat, jsem zjistila, že ležím v posteli. Strašně mě bolela hlava. „Jak je?“zeptá se někdo. Otočím se. Sasuke sedí vedle postele a tváří se starostlivě. „Strašně mě bolí hlava,“odpovím. Posadím se. A napiju se trochu vody ze skleničky na nočním stolku. „Slyšel jsem co se stalo s Ryuukou,“nahodí téma Sasuke. Zesmutním a přikrčené nohy obejmu rukama. „…ani jsem se jí nestihla omluvit…,“v očích se mi začaly tvořit slzy. Z nedostatku tekutin mi pláč způsoboval řezavou bolest. Snažila jsem se to přejít, ale bylo to silnější než já…sklopila jsem hlavu k nohám a nahlas štkala. Po tvářích se mi kutálela jedna slza za druhou. Díky pláči jsem ani nezaregistrovala, že si Sasuke přisedl na mou postel. Rukou mi nadzvedl hlavu a zadíval se mi do lesklých očí. Nevím jak ale po chvíli mě objal a já se v jeho objetí schoulila blíž k němu. „Všechno je to moje vina,“naříkám už relativně v klidu, ale po tvářích mi stále stékají slzy, „kdybych tam přišla dřív, mohla jsem jí zachránit, mohla tady dnes být.“ „Není to tvoje chyba, tím, že se budeš trápit, nic nezměníš,“konstatoval Sasuke. Měl pravdu. Utřela jsem si slzy z tváře a trochu se uklidnila. „Jo to máš pravdu, děkuju,“stále jsme seděli ve vzájemném objětí. Nic nenamítal, tak jsme tam takhle seděli ještě nějakou chvíli. Pak jsme se konečně od sebe odtrhli, nebo se spíš vzdálili na deset centimetrů a navzájem si hleděli, do očí. Otřel mi prsty poslední slzu, na kterou jsem zapomněla. Trochu jsem se usmála. „Vidíš, úsměv ti sluší víc než slzy,“šeptne. Nevím jak ale prostě jsme se dál navzájem dívali do svých očí, pomalu jsme se k sobě nenápadně přibližovali. Trochu jsem zčervenala. Byli jsme u sebe tak blízko, že jsem cítila na tváři jeho dech. Zavřela jsem oči a užívala si tuhle chvíli, na kterou jsem čekala celou věčnost…
...rychle jsem se vysprchovala, oblékla se do čistého oblečení a vyšla jsem na ulici. Sasuke už před nějakou tou hodinou odešel a já dostala šílený hlad. Vyšla jsem rychle po ulici přímo do Ichiraku Ramen. A kdo tam není…
…ahoj Naruto, ahoj Hinato,“pozdravím. Oba dva sklesle kývnou na pozdrav a dál jedí Ramen. Hinata Kupodivu dojedla dříve než Naruto a hned se mě ptá: „Tak, jak ti je?“ „No, bylo už i hůř,“ odpovím zasmušile. Hinata se ke mně nakloní a zašeptá: „Naruta to docela vzalo, myslím to s tou jeho kamarádkou,“smutně se jí podívám do jejích bílých očí. „jo mě to taky docela vzalo, tohle je první den kdy už sem relativně v pohodě,“ přitakám. Obě smutně pohlédneme na zdrceného Naruta jak se prohrabuje hůlkami v Ramenu. Po chvíli Hinata odejde. Naruto si pořád přehazuje nudle ze strany na stranu a tváří se smutně. „Ahoj, jak ti je?“ nevím, proč se ptám, když to bylo vidět, ale to už je jedno. „ … “mlčí. „Ty se mnou pořád nemluvíš?“ „Jak můžeš být tak veselá,“ seřve mě, „před třemi dny zemřela naše kamarádka!“ Vytáhnu peněženku, zaplatím a beze slova odejdu. Už jsem skoro pryč, když tu na mě zavolá Naruto: „Počkej, já to tak nemyslel,“ vrátím se a sednu si na barovou židli vedle něj. „Je to těžký,“řekne. „Jo to je,“přitakám…
…pomalu na sebe soukám černé síťované punčochy a černé dlouhé šaty. Na krk si vezmu modrý přívěšek a vydám se dolů…
…po pohřbu stále stojím u nedávno zakopaného hrobu a čtu stále dokola nápis na mohile. Na hrobě je obrovský počet květin a jiných rostlin. Ještě chvíli tam mlčky stojím. Chytla jsem se za modrý krystal na krku a jen jsem zašepatala: „Sbohem, Ryuuko,“ a položila jsem bíložlutou květinu na vršek náhorbního kamene…

Konec