Gomenasai!

(poz. autora: Speciální "valentýnská povídka" věnovaná všem,kdo čtou Vyjímku z pravidel)

,,Nech mě být! " křičí černovlasá dívka na mladíka s havraními vlasy.
,,Nech mě to vysvětlit... prosím!"
,,Co bys chtěl vysvětlovat? Moc dobře sem vás viděla! Oba! tebe i tu blonďatou couru!" Slzy jí vystoupí do očí. Odvrátí se od něj,aby je neviděl.

Povzdechne si. Tohle se nemělo stát. Všechno bylo jinak,ale teď bylo zbytečné ji přesvědčovat o opaku. Pozvedne ruku. Už,už se chce dotknou jejího ramene jako tolikrát... Chtěl by ji k sobě otočit čelem,obějmout a už nikdy nepustit.
Znovu si povzdechne.
Otočí se.
Odchází.
Zůstala sát sama uprostřed rušné ulice. Každý někam spěchal,něco dělal. Prodavači se překřikovali,jen aby mohli nabýdnou své zboží. V každém stáknu koem ní se to hemžilo křiklavými srdíčky,něpřeberným množstvím květin a dárečků....
Proč jí to musel udělat zrovna dnes? Zrovna dnes?
Rozběhla se.
Bylo jí jedno,že vráží do lidí.
Zastavila se až před svým domem.

Proplétal se mezi stánky. Začalo sněžit. Hlouběj se zachumlal do kožešinové bundy s šel dál.
Nemohl přestat dokud nenajde něco skvělého. Něco tak dokonalého jako je ona.
Ale... ale co když už ho nebude chtít...? Ne! na tohle nechtěl ani pomyslet.

Má vejít?
Má se vrátit?
Omluvit se?
Vždyť... nemuselo to být tak jak si myslela...
Teď se přece nerozejdou!
Pro jeden pitomej den!
Otočila se a prošla ulicí.Otevřel se před ní výhled na nepřehledný shluk lidí a stánků.
Jak ho má najít?!

Obešel snad už všechny krámky... nedokázal však najít nic co by vyjádřilo jeho city. Už to vzdával. Pak ale uviděl kytici rudých růží. stejně ohnivých jako její srdce,rudých jako její rty a vášnivých jako její polibky....

Zoufale se dívala na dav lidí. Zdál se jí,že ho zahlédla,ale byl to jen nějaký černovlasý mladík v podobné bundě. Prodrala se hloučkem klábosících genninů a dál očima pátrala v davu.

Koupil jich 20. Dvacet rudých růží pro jeho lásku. Vyšel před obchod s tím pokladem v náruči a bezradně se podíval po proudících lidech. Jak ji má najít?
Snad šla domů...
Vydá se tedy přez hlaví ulici k jejímu domu.

Stojí na místě,na kterém se před chvilkou pohádali. Slzy jí stékají o tvářích. Tolik se mu chce omluvit za slova,která zraňují. Tolik chce být zase s ním. Je promrzlá a studené vločky jí padají za límec krátkého kabátku. Některé se zachycují na dlouhých vlasech,jiné roztávají na mokrých tvářích.

Nevěděl co řekne až zaťuká.
Nevěděl co řekne až mu otevře.
Věděl jen,že ji miluje a musí jí to říct.
Počkat.. nestojí támhle?Rozběhl se k vysokí štíhlé dívce stojícíuprostřed ulice.
,,Hanako...!"

Neslyšela právě své jméno? Otočila se. Stál před ní.
,,Orochimaru...!já...."
,,Ne... je to jen má chyba..."
,,Gomenasai!" zaznělo současně.

Obrázek