Don´t let me alone, Sasuke.....

Tahle povídka s názvem Don´t let me alone, Sasuke…. Je věnována Kankuro.
Dufám, že se bude líbit.

Don´t let me alone, Sasuke

Tehdy, ano tehdy to bylo, že Sasuke? Tehdy jsi mi to řekl. Tu věc…udělal jsem si z tebe srandu, ale teď, teď mi umíráš v náručí a já to nemůžu zastavit. Sakura-chan tě zachránit nemůže, neumí to. Ale je to částečně i moje chyba, že? Nechal jsem tě jít! Nedokázal jsem tě přivést zpátky…a ani teď to nedokážu…
Ach Sasuke, proč? Proč, jsem se tenkrát nezachoval jinak? Nemuselo by to takhle skončit. Zůstal bys v Konoze, zůstal bys se mnou…Stačím ti říct i tohle? Že se ve mně odehrává totéž co v tobě? Mám k tomu odvahu? Vrhnu se do jakéhokoliv nebezpečí, ale dokážu ti říct ty dvě slova? Jenom dvě… Ale já to nedokážu…nedozvíš se pravdu…nechám tě umřít a už nikdy ti to neříct?
Brečím, ano brečím, protože vím, že už se nikdy neshledáme. Nikdy…nebo přece ano? V tom jiném světě? Posmrtném světě? Existuje vůbec? Snad ano. Cítím, že bych to měl udělat, právě teď, dokud ještě můžu……ale proč to nejde? Snad kvůli tomu návalu slz... Nenechají mě to vyslovit? Už nikdy?
Díváš se na mě? Těma očima plnýma lásky, lásky, o které sis myslel, že je neopětovaná. Ale ona byla. A já ti to neřekl. Okradli jsme se o spoustu nádherně strávených chvil. A kvůli čemu? Kvůli mé hlouposti. Řekni mi, že jsem ubožák, já se zlobit nebudu. Myslíš si, že budu, ale ne, nebudu. Už nikdy se na tebe nebudu zlobit. Proč taky? Kvůli pouhému slovu? Jde to?
Sasuke…Nenechávej mě zde samotného…Pravda, je tu Sakura-chan, Kakashi-sensei, bábi Tsunade a mnoho dalších přátel, ale bez Tebe Sasuke se budu cítit sám…Moc sám.
Něco mi říkáš. Nerozumím ti…nejde to…pokouším se odezírat…Ano, už to mám. Říkáš, že mě miluješ. Já tebe taky a moc…Tak proč to neřeknu? Jsem opravdu takový srab? Třeba, třeba ani teď neumřeš a budeme šťastně žít navěky, jak je to psáno v pohádkách…Ale proto se tomu říkají pohádky…Protože se nikdy nesplní v reálném životě.
Umírá tvojí vinou…Proč se mi tahle věta tolik vrývá do mysli. A zvlášť to slovo – Umírá.
Tolik to slovo bolí. Moc, moc to bolí…Ztráta milované osoby vždycky bolí…Nejde to zastavit, ať se snažíš sebevíc. Nedozvíš se, jak mě to bolí. Neřeknu ti to, nikdy.
Začínáš ztěžka dýchat. To znamená, že se loučíš s tímhle světem, ale co ten další? Setkáme se tam a já ti to konečně řeknu a budeme žít šťastně tam, nebo půjdeme každý jinam?
Loučíš se se Sakurou a Kakashim a ve mně se zdvihá zvláštní pocit. Je to odvaha? Ano, je to ona. Moc se k to mu nemám, ale ano, udělám to!!! „Sasuke, já….já…MILUJI TĚ!!!!“ Poslední slova křičím. Lehounce se usmíváš a já vím, že jsi rád a já taky…Moc rád.
Pomalu se zvedáš……Ty na to máš ještě sílu? ……Pokládáš svoji dlaň na moji tvář. Políbíš mě …srdce mi poskočí radostí.
Je to jiné než tehdy v Akademii. Tehdy to byla nehoda……nyní je v tom víc…je v tom vášeň, naplněná láska, které ale nebylo souzeno pokračovat… radost, ale zároveň smutek. Je první a zároveň poslední. Vím to, vím že tato chvíle skončí i přesto, že to nechci. A ty to taky nechceš, ale pomalu se odtrháváš. Oběma nám to rve srdce. Zase jsi zpět…v té poloze ve které jsem tě předtím držel. Nakláním se k tobě a šeptám ti do ucha. „Sbohem, Sasuke.“ Dostává se mi ovšem tiché, skoro neslyšitelné odpovědi „ Ne, Naruto, jenom Na shledanou.“ To byla tvoje poslední věta. A hned za ní přichází poslední výdech.
Přitisku si tě k tělu, lásko moje. Nikdy na tebe nezapomenu a pomstím tě. Zabiju toho, kdo
Zabil tebe. Zabiju Itachiho. On…Itachi tu stojí a vypadá jako vždy. Nemá emoce. Nebo ano?
A jsou schované za tou chladnou maskou?Nevím. Právě v tomto okamžiku mizí a já Ti Sasuke přísahám, že ho najdu a zabiju i kdyby mě to mělo stát život. To ti přísahám ………Sasuke………