Normální den

Probudil mě šramot u dveří. „Akamaru ještě chvíli“ Akamaru se dožadoval své každodenní ranní procházky.
„Kibo! Okamžitě jdi s Akamarem ven!“ sestra na mě volala a k mojí smůle Akamara pustila dovnitř do pokoje. Ten okamžitě ke mně přiběhl a začal mě tahat s postele ven za rukáv pyžama. „ Pět minutek Akamaru..“ řekl jsem a převalil se na druhý bok. Akamaru začal strašně kňučet.
„Kibo! Okamžitě padej s Akamarem ven!!“ volala přímo rozzuřeně matka. Až tohle mě přinutilo vstát s postele. Ve všem co se týkalo psů byla přísná a já nehodlal poslouchat další nadávky na moji adresu zrovna od ní. Když jsem se hrabal s postele Akamaru vesele vrtěl ocasem. Jakmile jsem se převlík a udělal potřebnou ranní hygienu zamířil jsem rovnou do kuchyně. U stolu seděla sestra se snídaní a kontrolovala každou chvíli hodiny. Sedl jsem si vedle ní a pustil se do snídaně. Akamaru čekal poslušně venku. Na stole už zbýval poslední kousek snídaně. Já i sestra jsme se po něm vrhli za ráz. Začal boj o jídlo. „Nech to bejt saka!“
„Ani náhodou. Přišel jsem pozdějš a mám hlad!“
„Možná jsi přišel později, jenže jsi toho víc sežral! Jsi fakt bezedný!“ najednou se stůl převrhl a vše nádobí se roztříštilo.
„Co to sakra vyvádíte!“ ozývali se rychlé kroky a řev matky. Podívali jsme se na sebe se setrou a vzali jsme oba dva roha. Vypadli jsme s baráku a utíkali co nejrychlejš pryč. Nadávky jen lítali a i když jsme byli venku byli zřetelně slyšet. Okamžitě jsem zavolal Akamara a utíkal s ním na místo srazu.

Čekal jsem opřený u tlustého stromu a přemýšlel.
„Co jsi proved dneska?“ ozval se hlas vedle mě.
„Jak víš, že jsem něco proved Shino?“
„Jsem s tebou v týmu už pár let. Vždy když něco provedeš přemýšlíš tak urputně, že nic nevnímáš. Což u tebe je podezřelé, že nad něčím přemýšlíš.“
„Co tím chceš říct?!“
„Že moc mozek nepoužíváš!“ tohle mě vytočilo a chtěl jsem se na něj vrhnout.
„Kiba-kun on to tak nemyslel vždyť ho znáš“ ozval se dívčí hlásek a uviděl jsem Hinatu, jak se k nám blíží. Pustil jsem Shina. Akamaru běžel Hinatu přivítat. Najednou se před námi začala objevovat Kurenai-sensei.
„Hoši nechte toho. Mám pro vás novinku. Dostali jsme misi stupně B.“ Všichni jsme poslouchali. „Máme vystopovat a zneškodnit osoby, které provedli útok na jedno ho se zemských pánů. Jde o ninji velmi zkušené, přinejmenším jouniny. Měli by být dva. Jednomu členovi ochranky se podařilo získat kousek oděvu od jednoho ninji. Sbalte si veškerou výstroj. Sraz je přesně za hodinu u hlavní brány!“ Pomalu jsem se klidil domů. Počasí jakoby vyjadřovalo mou náladu a začalo se ochlazovat. Vypadalo to na pěknej liják. Matka bude nejspíš ještě doma. Musím se nějak tajně proplížit a cestou se zastavit u ledničky. Pořád jsem měl hlad. Ten jsem však měl již půl roku a matku přiváděla má nenasytnost k šílenství. Byl jsem však rád, že v tom nejsem sám. Akamaru teď toho taky více snědl než obvykle. Když jsem tak přemýšlel o nenasytnosti vzpomněl jsem si na Naruta. Ten byl nenažranej pořád. Zajímalo by mě kolik toho asi sní teď. Jiraya musí s něj šílet ještě víc než má matka ze mě. Pousmál jsem se při představě kdy Naruto pořád jí a Jiraya si šílenstvím trhá to své páčo po velkých chomáčích. Přišli jsme až ke dveřím u kterých jsme se oba dva zastavili. Začichal jsem a ucítil, že matka je v obýváku. Přešel jsem k oknu do kuchyně, které bylo otevřené a opatrně jsem skočil dovnitř. Zatím si ničeho nevšimla. Opatrně jsem nabral směr lednička. Opatrně jsem ji otevřel a s radostí zjistil, že matka zašla na obrovský nákup. Okamžitě jsem začal veškeré jídlo strkat do náruče. Když už jsem víc vzít nemohl vydal jsem se k oknu nazpátek. Vyhoupl jsem se oknem ven kde na mě tiše čekal Akamaru. Dal jsem mu salám a šel k oknu do mého pokoje. V pokoji na mě však čekalo nemilé překvápko. O stěnu stála opřená matka a Kuromaru jí seděl u nohy. Jakmile jsem to uviděl zasek jsem se v půli cesty do pokoje. Noha, která byla ještě venku se zasekla o parapet a já hodil hubu. Všechno jídlo, které jsem tak pracně ukradl se mi vysypalo z rukou a teď bylo po celém pokoji. Zmohl jsem se ještě na úsměv, který však musel vypadat, že jsem úplný pako, podle toho jak se matka smála. Čekal jsem všechno možný jen tohle ne. Ona nebyla ten typ, který vše přejde s úsměvem na rtech. Je přísná, ale mám ji rád. Začal jsem se sbírat ze země a čekal až se uklidní. „Mami?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ty jsi pořád takový nemehlo!“ řekla se smíchem „asi se chystáš na misi co?“
„Jo no.“
„Není to jídlo doufám součástí tvé výbavy?“
„Ne, to jsem chtěl sníst ještě teď. Mám ještě půl hodiny.“ Matka se podívala na všechno to jídlo.
„Tohle všechno bys chtěl sníst za půl hodiny?! Okamžitě si chystej kunaie a shurikeny!“ Načež jsem začal přehrabovat v šuplících a balit potřebné věci.
„Sakra ty tu máš, ale nepořádek! Ježiši co dělá ten hřeben na Akamara v posteli?!“
„Já si říkal co mě to bodá do zad.“ Měl jsem už sbaleno a chystal se pro seskok oknem ven.
„Copak mi nemáme dveře?! A co všechno to jídlo po zemi?!“ zatímco vyčítala škody byl jsem již venku a podruhé za toto ráno bral roha.
„Ještě jsme neskončili!!!Ten stůl s Hanako si ještě pěkně vypijete!!“ řvala s okna mího pokoje. Tak tohle je ta máti, kterou mám nade všechno rád. Usmál jsme se a společně s Akamarem jsme běželi vstříc nové misi.