Vzhůru nohama 11

…hm mám zase zpoždění. Moje první mise a já příjdu pozdě. Slunce začíná vycházet. Rychle si sbalím věci a utíkám k bráně vesnice. Utíkám tak rychle, jak je to možné. Srdce mi tluče jako pominuté…obloha se začala zbarvovat do oranžovo-červena…zhluboka dodýchávám a rozhlížím se okolo sebe. Nikde nikdo není. Za chvíli uvidím nedaleko mě osobu zahalenou do černého hábitu, vypadajíc jako černý přízrak. Po chvíli dorazí až ke mně a promluví: „Dobré ráno, Ryuuko,“odvětím tiše, „dobré ráno, vyrazíme?“ optám se ho. „Ano, samozřejmě, mimochodem moc ti to sluší,“ trochu zčervenám, „jo děkuji,“ pohlédnu na svou novou uniformu. Oba se na sebe podíváme a rozběhneme se daleko za hranice Konohy. Venku je stále chladno. Zpozoruju letící kunaie. „Pozor!“šeptnu a uskočím. Udělám pár pečetních znaků a vykřiknu“Koryuudan“ (ohnivé střely draka). Za chvíli letí vzduchem pár ohnivých šípů, směřujících ke křoví, odkud letěli před malou chvílí zbraně. Rychle se oba rozběhneme za útočníkem. Po chvíli se ukáže, že jsou dva. Jeden zdrhal dál a další se zastavil a otočil se v obranné pozici. Proti nám stála rusovlasá žena menší postavy. Na sobě měla černo bílé tričko s dlouhými rukávy, které se postupně rozšiřovaly a šedé kalhoty které jí končili v polovině lýtek. „Itachi, běž, rychle, já jí zadržím,“ kývnu na něj. „Hodně štěstí,“popřeje mi a zmizí. Žena si přiloží svou příčnou flétnu ke rtům a začne na ní hrát zajímavou skladbu, která mohla být má poslední. Od někud z lesa se na mě vyřítila obrovská obluda ve tvaru obra v roztrhané košili. Pravděpodobně jí žena ovládá zvuky flétny. Rychle jsem uskočila a rozběhla se do úkrytu. Okolo není žádná voda. Udělám pár pečetí a vykřiknu“Katon: Koryuu-Endan“. K ženě letí velký ohnivý drak. Na poslední chvíli před ní skočí další obluda z lesa. Ohnivý drak ho zasáhl přímu do hrudi. Zcela se rozplynul. Snažím se skrýt údiv. Nezanechal za sebou žádné rány ani nijak velké stopy. Takže teď po mě jdou už dvě obludy. Jedna je obvázaná celá obvazem a druhá drží obrovskou palici a na sobě má roztrhanou košili. Opět se ukryju. Po chvíli mě zase našli. Rozběhnu se pryč. Při běhu udělám pár pečetí a na zádech my vyrostou dračí křídla. Okamžitě vzlétnu a pozoruju situaci ze zhora. Slunce už ozařuje celou krajinu. „Tak támhle jsi,“ létám stále ve vzduchu. Pode mnou na louce stojí rusovláska a neustále hraje a rozhlíží se okolo. Ukončím jutsu a z malé výšky dopadnu tiše a lehce na zem nedaleko protivníka. Skryju se za strom a pozoruju situaci. Hm jedna obluda stále stojí u ženy. „Kuchyose no jutsu,“kousnu se do prstu a dotknu se země. Objeví se obrovský oblak kouře z něhož vykukuje hlava fialovomodrého draka. Vzletí do vzduchu a dopadne na jednu obludu. Po chvíli se k ní přiženou další dvě. Jedna pomáhá druhé proti draku a další stojí opodál a hlídá ženu. „Do háje,“šeptnu, „nemám moc času, kawarini no jutsu(přemístění).“ Objevím se ve vzduchu nad ženou a seknu svou katanou. Můj útok jednoduše odrazila svou flétnou. Nemůže na ní hrát. Žena si vzala kunai a jednoduše ho zapíchla do mého břicha. Hm, to jsem nečekala, řeknu si vduchu. Bolestně pohlédnu na kunai. „Ty mr-…cho,“ zařvu na ní bolestně a přitlačím na její flétnu. Zarazí mi do břicha další kunai. Vykašlu trochu krve. Snažím se všechnu svou sílu soustředit na meč. Bolest se mi rychle šíří do celého těla. Zrzka začala opět hrát. Můj drak zmizel v oblaku kouře. Už nemám sílu se jí postavit, ale i přes to si vytrhnu kunai z těla a snažím se zaútočit na shinobi s flétnou. Rychle mě chytne za ruku tak pevně, že mi kunai vypadne z prstů. Chytila padající kunai a zapíchla ho do mě ještě hlouběji než předtím. Bolestí se mi zamlžilo před očima. V uších mi začalo pískat. „Co je ti špatně, ty č***o?“ křikne na mě pobaveně. Zarazila mi další kunai do těla. Bolestně vykřiknu. Těžce se mi dýchá. Vyčerpaně dopadnu na zem…pomalu přestávám vnímat…
…po chvíli mě někdo zvedne do vzduchu. Cítím, jak mi vlají vlasy. Po chvíli nevnímám už ani to. Okolo mě je samá temnota. Cítím strašnou bolet. Nemůžu dýchat. Se strachem pomalu otevírám oči. Okolo mě je zšedlá místnost. Ležím v tvrdé posteli. Rozhlédnu se okolo. Vedle postele sedí spící Itachi a zhluboka oddechuje. Pohlédnu na své obvázané břicho. Pomalu přejedu po obvazech. Do celého těla mi vyrazí tupá bolest. Zavřu oči a čekám až bolest přejde. Venku je už docela tma. Znaveně se posadím na kraj postele a přehodím nohu přes nohu čelem k Itachimu. Zkoumavě se na něj podívám. Opravdu spí? Napadla mě vlezlá myšlenka. Zavřela jsem oči a soustředila se…
…procházela jsem se v jeho mysli… „ty se mi zdáš?“ozve se za mnou. „Ne, totiž ano,“usměju se a tvářím se nevinně. „Co se mi stalo v lese?“ptám se nenápadně. „No byla jsi zraněná, když jsem tě našel, ležela jsi netečně na zemi a nejevila si moc známky života, takže jsem s tebou co nejrychleji utíkal do nemocnice,“tváří se divně. „Hm to je zajímavé,“ tvářím se snivě( XD) „Hm, ty nejsi můj sen, co?“ ušklíbne se, „protože já jsem už dávno vzhůru.“ Někde na boku se objeví obraz mě jak sedím netečně na posteli s divnýma fialovýma čárama na spáncích a tvářích. „To-…to jsem já,“ vykoktám. „Jo, sedíš na posteli a koukáš pořád na stejné místo,“usměje se na mě provokativně…
…otevřu oči. Fialové čáry už dávno zmizely.