Once upon a time 11

Once upon a time 11

„Já jsem bůh smrti,“ odvětil.
„Cože,“ divil se Kyubbi. Vypadal totiž jako obyčejný člověk.
„Jsem bůh smrti a přišel jsem ti udělat návrh,“ pokračoval a jeho udivenému pohledu nevěnoval pozornost.
„Návrh,“ divil se znovu.
„Ježiši, ty jsi natvrdlý,“ rozčílil se bůh. „Mám moc ho vrátit zpátky mezi živé, ale nebude to zadarmo.“
Tady přerušil svou řeč a podíval se po démonovi, jestli už to pochopil.
„Tedy,“ zeptal se Kyubbi.
„Vrátím mu život, ale za to budu něco chtít,“ řekl a přešel k mrtvému tělu. „Nebo přesněji řečeno někoho.“
„Koho,“ zeptal se znovu a připadal si jak blbec.
„Jsou dva a už moc dlouho se mi vyhýbají,“ vysvětlil, položil svou ruku Narutovi na čelo, což z nějakého důvodu Kyubbiho rozčílilo. „Už mě to přestalo bavit. Pokud budeš souhlasit s dohodou, chci, abyste mi je spolu s tímhle chlapcem poslali do mé říše. Za to mu vrátím jeho život.“
„Není v tom nějaký háček,“ zeptal se zase.
„Ty jsi nějaký nevěřícný,“ zasmál se bůh. „Tak od začátku. Vrátím tady Narutovi život, ale na oplátku chci, abyste mi do sedmi let poslali Orochimara a Uchiha Madaru. A spolu s nimi můžete i celou Akatsuki a Kabuta. Pokud to stihnete do sedmi let, bude život zpátky jeho, ale do té doby bude patřit mě. Ale jestli to do sedmi let nezvládnete, tak mu jeho život zase vezmu.“
„To ale sami nezvládneme,“ namítl Kyubbi.
„I s tím jsem počítal,“ mávl rukou a na druhé straně jeskyně se objevili čtyři postavy, zahalené do černých plášťů. „Půjčím vám tyhle čtyři. Jsou to dobří ninjové. Vrátím jim jejich život taky na sedm let, ale je si pak vezmu zpátky určitě. Můžou ho naučit spoustu věcí. Neboj se, budou mít svoji duši, jako když žili, nebudou to jenom bezduché loutky.“
„Kdo je to?“
„Některé z nich znáš,“ odpověděl a pokynul jim.
Oni se jeden po druhém sundávali kápě. A před překvapeným Kyubbim stáli První, Druhý, Třetí a Čtvrtý Hokage Skryté Listové. Ani jeden z nich nepromluvil, jenom se strnule dívali před sebe.
„Ech.“
„Tihle čtyři vám pomůžou chytit ty, co já chci. Pokud to stihnete ještě před limitem sedmi let, tak mohou zbytek doby žít, jako kdysi.“
„To je všechno,“ zeptal se Kyubbi.
„No,“ zamyslel se ještě jednou bůh smrti. „A ano, ještě dvě věci. Po dobu sedmi let se nesmíte ani jeden vrátit do Skryté Listové. Tuto podmínku můžete porušit jedině tehdy, když by vás tam zavedlo stíhání někoho z hledaných. A za druhé, můžeš se do něho kdykoliv vrátit a kdykoliv vylézt ven. Tak jako předtím než tě pustil ven.“
Znovu se zamyšleně podíval na Naruta a pak se otočil s otázkou v očích na Kyubbiho: „Tak jaká je odpověď? Chceš vrátit život tady tomu klučinovi nebo ho necháš mrtvého?“
Kyubbi nad tím dlouho uvažoval. Jestli se to všechno povede, tak bude Naruto žít. Moc dobře věděl, že mu Naruto nejdřív pěkně vynadá, ale i tak nad tím přemýšlel.
„Dobře, přijímám tvůj návrh,“ souhlasil nakonec.
Bůh smrti se jenom usmál. Otočil se k Narutovu tělu, položil mu ruku na srdce a zavřel oči. Jeskyní se rozlilo oslňující světlo, a jak přišlo, tak i odešlo. Bůh stáhl svoji ruku a řekl: „Pamatuj, sedm let!“
A zmizel. Kyubbi se podíval na Naruta a překvapeně se na něho vyvalil oči. Narutův hrudník se pomalu zvedal, jak se pokoušel znovu do sebe nasát vzduch.
„Naruto,“ zašeptal dojatě, ale věděl, že to nejhorší ho teprve čeká. Musí mu říct o dohodě.
„Dovolíš, musím se mu podívat na ta zranění,“ ozval se Sandaime, který se objevil ve svém mladší verzi. V tom zmatku na ně Kyubbi úplně zapomněl. Uvolnil místo vedle Naruta a pustil Třetího k němu. Rozhlédl se kolem, ale byli v jeskyni sami. Ostatní mezitím vyšli ven a rozhlíželi se kolem sebe.
„Je to už tak dávno,“ řekl První.
„To je,“ souhlasil Druhý, podíval se na Čtvrtého a zeptal se ho: „Takže ty jsi Čtvrtý? Jak to že jsi umřel tak mladý.“
Yondaime se na něho ani nepodíval a odpověděl: „Obětoval jsem život pro Konohu. Uvěznil jsem Kyubbiho a to mě stálo život.“
Oba zakladatelé Listové se na něho překvapeně dívali, ale nic se neptali.
„Dlouho jsme se neviděli Yondaime,“ ozval se hluboký hlas.
Všichni se otočili. Za nimi stál Kyubbi a probodával je pohledem. Pomalu přešel ke srázu, na kterém byla jeskyně. Podíval se směrem k Listové a povzdechl si: „Ale možná, že to bylo dobře.“
„Jak se má ten kluk,“ zeptal se První.
„Dobře,“ odpověděl Kyubbi. „Jeho nejtěžší zranění jsou pryč. Má jenom nějaké lehké, takže je mimo nebezpečí. Ale to nejhorší mě a jeho teprve čeká.“