Once upon a time 09

Once upon a time 9

Slunce se znovu vyhouplo na oblohu na Skrytou Listovou, ale někteří z jejich obyvatel ho vůbec nevnímali. Někteří z nich přišli včera v noci o přítele.
Sasuke seděl na posteli ve svém starém bytě, který obýval, když byl genin a díval se z okna. Nebyl schopen usnout, pořád měl před očima obraz umírajícího Naruta. Ať se snažil sebe víc, nemohl se ho zbavit. Přemýšlel, jestli by neměl odejít a už se sem nikdy nevracet, ale pak se vždycky podíval na čelenku, kterou svíral v ruce a rozmyslel si to.
Ozvalo se zaklepání, ale on chtěl být sám. Nechtěl nikoho vidět, proto neodpověděl.
„Sasuke, vím, že tam jsi,“ ozvalo se za dveřmi naštvaně. Poznal její hlas. „Otevři.“
„Je otevřeno,“ křikl na ní.
Dveře se otevřely a do místnosti vešla Sakura. Oči měla celé červené a opuchlé. Musela poplakat celou noc. Nedokázal se na ní ani podívat.
„Máš přijít k Páté,“ řekla nakonec, po dlouhé době ticha.
„Proč,“ zeptal se mdlým hlasem.
„Nevím, poslala mě pro tebe.“
Ten jenom otočil hlavu zpátky k oknu a ani se nehnul.
„Sasuke,“ řekla znovu. „Není to tvoje chyba.“
Překvapeně se na ní podíval a křikl: „Není? A kvůli komu Naruto odešel z Listové? Kvůli mně. Kdybych před lety neodešel, tak by tu teď stál a smál se.“
„Je to moje vina,“ uzemnila ho. Nebyl ničeho jiného schopen než na ní zírat s otevřenou pusou.
„Cože?“
„Kdybych tenkrát po něm nechtěla, aby tě přivedl zpátky. A on mi nedal ten pitomý slib, mohl žít,“ vzlykala Sakura.
Sasuke na ní jenom zíral. Sakura tam stála a po tvářích jí tekly slzy. Zvedl se z postele, přišel k ní a objal ji. Zabořila mu hlavu na hruď a plakala: „Je to moje vina. Moje vina.“
„Pšt,“ snažil se jí utěšit. „Není to tvoje vina.“
Stáli tam pěknou chvíli, než se Sakura uklidnila na tolik, aby mohl zase normálně mluvit.
„Měli bychom jít k Tsunade.“
„Dobře,“ souhlasil Sasuke. Chtěl vědět na čem je. Nikdo z ANBU ho nehlídal a on nevěděl, co si o tom myslet.

K její kanceláři šli pěšky. Ti, kteří nevěděli, co se večer stalo, se překvapeně dívali na Sasukeho. A přemýšleli, co chce v Listové, když ji tak náhle opustil. A ještě víc je udivilo, že jde po boku Sakury.
Oba šli bez jediného slova a i jejich pohledy se sobě vyhýbali. V tomto tichu dorazili až ke kanceláři Tsunade. Sakura zaklepala a na pozvání vešla dovnitř.
Tsunade nebyla v místnosti sama. Vedle ní stála Shizune. Před jejím stolem stál Sai a na parapetu seděl Kakashi. Oba vstoupili dovnitř a Sasuke za nimi zavřel dveře. V místnosti se rozhostilo ticho.
„Sasuke,“ začala Tsunade těžkým hlasem. „Chci vědět, jestli ses vrátil do Listové natrvalo nebo jestli plánuješ znovu odejít?“
Sasuke sevřel v dlani čelenku, kterou ještě od rána nepustil a řekl: „Natrvalo.“
„Dobře,“ řekla Pátá. „Nenechám tě hlídat, ale věř tomu, že si na tebe dám pozor. Odteď jste vy tři pod vedením Kakashi znovu týmem sedm.“
Nikdo nic neříkal.
„Vím, že to je těžké,“ zašeptala Shizune. „Ale všichni se musíte, dát dohromady. On by to tak nechtěl. Chtěl by, abyste byli šťastní.“
„Šťastni,“ namítla Sakura. „Jak můžeme být šťastní?“
Na to jí nebyl schopen nikdo odpovědět.
„Pohřeb, bude za hodinu,“ uzavřela schůzku Tsunade. „Můžete jít.“

Daleko od Konohy. V jeskyních. Seděl Kyubbi, díval se na tělo Naruta, které už vychladlo. A přemýšlel, proč vlastně vzal jeho tělo se sebou. Z jeho úvah ho vytrhl až něčí hlas.
„To já jsem ti vnuknul tu myšlenku.“