Krásný nový svět 1x02

Pomalu jsem otevřela oči, paprsky procházeli skrze sklo a dopadali na mou postel a tvář. Bylo to tak příjemné tak teplé, tak moc teplé. Nikdy dříve jsem necítila takové teplo, v Konoze sice sluníčko svítilo, ale nikdy ne tak silně jako tady. Ležela jsem ve své posteli, bylo to tak příjemné, dřív jsem musela vždycky vstávat co nejdříve, abych mohla trénovat a pomáhat doma. Tomu však byl konec, teď žiji v Suně. Teď jsem byla ochránce samotného Kazekage, no spíš jsem mu zatím jen pomáhala s papíry, anebo mě prováděl po Suně.
„Hinata-sama, snídaně je na stole," ozvalo se za dveřmi. Podle hlasu už věděla kdo je za nimi, musela se usmát. Jeho hlas byl tak příjemný, když jej slyšela poprvé, děsil ji. Pořád nechápala, jak se mohl tak moc změnit, sice jí to vysvětlil, ale stále toho bylo mnoho, co nevěděla.
„Hned tam budu," odvětila mile a vyběhla s postele. Ustlala jsem a oblékla si své typické tříčtvrteční kalhoty a sandálky, místo síťovaného trička a mikiny, jsem si navlékla tílko, aby mi nebylo takové horko. Zavřela jsem dveře do svého pokoje a běžela do spodního patra na snídani. Každé ráno jsem snídala společně s Gaarou, bylo to příjemné. Pokaždé mě něčím překvapil, jednou to bylo zmrzlinou s malinami, jindy zase palačinkami s marmeládou. Přemýšlela jsem, co bude dneska, možná nějakým ovocem.
„No konečně!" vyskočil Gaara.
„Omlouvám se," ušklíbla jsem se. Rudovlasý chlapec stál přede mnou, rozhlédla jsem se kolem, všude byli květiny, všude byli lilie. Bylo to krásné, běžela jsme k první váze a přičichla. Byla to taková nádhera, vůně prostupovala celým mým tělem, dodávala mi energii do nového dne.
„Jsou překrásné!" usmála jsem se na něj.
„To jsem rád, nevěděl jsem, zda máš lilie ráda, ale i tak jsem je přinesl," byla jsem ohromena. Mé dny tady byli jako z pohádky, byla jsem šťastná.
„Najíme se?" Gaara pouze kývl a usedli jsme ke stolu. Jako vždy jedl své oblíbené cereálie s mlékem. Já jsem si zamilovala do zdejšího chleba, byl jiný než náš. Jeho kůrka byla křupavá a vevnitř byl chléb měkký, většinou ještě teplý, protože můj spolubydlící byl ochoten kvůli mému štěstí vstávat v pět ráno a chléb mi buď obstarat, nebo sám upéci. Vzpomínám si na jeho první pokus, usnul na židli vedle trouby, a když se probudil, všude byl hustý černý dým a já otevírala okna, aby se vyvětralo. Dokonce nám volali i hasiči, zda opravdu hoří, nebo je to jen planý poplach. Každopádně jsem ten černý a spálený chléb ochutnala, kůrky jsem okrojila a vnitřek byl poměrně dobrý, ale bohužel byl cítit spáleninou. Ale za ten upřímný a radostný úsměv to stálo, bylo krásné pozorovat, jak se změnil. Poté co jsme dosnídali, jsem vše sklidila ze stolu a umyla nádobí.
„Dneska máme volno, co kdybychom si zašli do nějakého obchodu. Pořád chodíš zahalená a pak je ti vedro, měla by sis koupit něco tady," usmál se, seděl stále u stolu, jen ruce měl natažené na stole, o který si opíral i hlavu.
„No já nevím, ale můžeme se podívat po obchodech," pokývla jsem. Jakmile jsem se otočila směrem k Gaarovi cosi mě chytilo z ruku běželo se mnou do ulic. Gaara mě táhl za zápěstí a pořád něco pokřikoval, na otázku že sebou nemám peníze, mi nijak neodpověděl, jen se usmál a běžel dál. Proplétali jsme se mezi lidmi a občas zatočili do boční uličky. Po chvíli jsme se konečně zastavili, opřela jsem si dlaně o kolena a zhluboka dýchala. Vlasi jsem měla lehce rozcuchané, srdce mi bušilo, jako o závod. Vzhlédla jsem k mému doprovodu. Také byl unaven z běhu, ale ne tolik jako já. Na jeho čele se lesklo několik kapiček potu. Otřel si je a vešel do malého krámku s oblečením, následovala jsem ho.
„Dobré ráno Shimoe," pozdravil Gaara mladou krátkovlasou dívku. Měla pěkné oči, byli hnědé a velké. Při pohledu na Gaaru lehce zrudla, při každém slovu se lehce zakoktala. Bylo to roztomilé, připomínalo mi to mě a Naruta. Bylo to zvláštní, dříve jsem při vzpomínce či jen při pomyšlení na něj posmutněla, teď to bylo jiné, jako by to vzala voda. Rozhlížela jsem se po obchůdku. Bylo tam opravdu hodně, ale hodně oblečení. Obchůdek mi přišel, jako nafukovací, zvenčí malý, ale zevnitř neuvěřitelně velký.
„Gaara-sama, pro slečnu Hyuuga bych tu měla nějaké šaty, nebo taky upnutá trička, která by zdůrazňovala její přednosti a také nějaké sukně, pojďte za mnou, ukážu vám je," otočila se na podpatku a kráčela k zadnímu stojanu.
„Co tohle?" otázal se rudovlasý chlapec.
„No, to by možná šlo," vzala jsem si od Gaary ramínko s bílými šaty a vešla do kabinky. Oblékla jsem si je a vzhlédla do zrcadla, začervenala jsem se. Na můj vkus byli až moc vyzývavé.
„Hin tak co? Jsou ti?" ozvalo se za závěsem. Chvíli jsem přemýšlela, zda se mám v tomhle ukázat. Šaty byli sněhově bílé, spadali mi přibližně do půlky stehen, nejvíce mě však děsil výstřih, nebyla jsem zvyklá na něco takového. Vždy jsem nosila mikiny, protože jsem o sobě neměla valné mínění.
„Jdu tam!" křikl Gaara a roztáhl závěs. Zarazil se a poté se usmál, na jeho tvářích se začali tvořit ruměnce.
„Co myslíš?" otázala jsem se, v mém hlasu bylo slyšet, že jsem lehce nesvá.
„Jsi překrásná," usmál se. Ucítila jsem lehké zčervenání, ale byla jsem ráda, že se mu líbím.
„Páni!" vyhrkla Shimoe.
„Myslím, že máme vybráno," byla jsem šťastná, tohle bylo mnohem lepší, než nakupoval s holkami. Můj milý společník mi řekl pravdu a ne, jako mé staré kamarádky z Konohy. Ty většinou radši zalhaly, aby nebyla možnost, že jim někdo přebere kluka, nebo si najde nějakého, který se jim náhodou líbí. Dívce s hnědýma očima bylo jasné, že Gaara bude chtít, abych si šaty, nechala na sobě. Proto přinesl tašku na mé staré oblečení a nůžky pro odstřižení cedulky. U pokladny, jsem si opět uvědomila, že nemám peníze, Gaara mi však řekl, že jelikož to byl jeho nápad, tak za mě i zaplatí.
„Děkuju, bylo to fajn, poprvé jsem si nemusela zkoušet tisíce a tisíce kusů oblečení, ale stačili jen jedny šaty," usmála jsem se.
„To jsem rád, půjdeme se někam najíst?" otázal se s úsměvem.
„Co kdybychom si něco uvařili u nás? Bylo by to lepší, ne?"
„No dobrá no, hned budu zpátky," řekl a rozeběhl se pryč. Utíkal ulicí pryč, vlasy mu cuchal lehounký vítr. Měl na sobě černé tílko a černé tepláky. Slušelo mu to, z dálky se ještě otočil a zamával. Když jsem uviděla jeho oči orámované uhlově černou barvou, mé srdce poskočilo štěstím. V tu chvíli mi to došlo, došlo mi, proč jsem se radovala při každém překvapení, při každém jeho úsměvu, při každém letmém pohledu, který jsme si vyměňovali v jeho kanceláři, při společném koukání na horor, když jsme se k sobě tulili a báli se, bylo skvělé pak usínat společně v obavách na gauči, jestli nás náhodou nezamorduje někdo ve spánku. Došlo mi to, proč už nesmutním při vzpomínce na toho blonďatého raubíře. Milovala jsem někoho jiného, někoho tak moc jiného, ale zároveň stejného, jako byl on. Miluji ho a nevím co s tím.