Krásný nový svět 1x01

Ležela jsem na sametově zelené trávě a vychutnávala si pohled na překrásnou modrou oblohu s malými bílými mráčky. Vypadali tak bezstarostně, jen si tak poletovali, vypadali tak volně, tak nespoutaně, dnes víc než kdy jindy jsem chtěla být na jejich místě. Snila jsem o volnosti a možnosti rozhodovat o svém osudu. Toto právo měl každý, kromě mě, tím ,že jsem byla kdysi dávno překonána svou sestrou, stala jsem se nepotřebnou, nikoho z našeho klanu nezajímalo kolikrát po tom jsem ji porazila, co vše jsem dokázala během velké ninja války, nebo během boje s Painem, nikoho to nezajímalo, dokonce ani mého milovaného. Ale to je jedno. Všechno teď bylo jedno. Vztyčila jsem ruku směrem k obloze, tak moc jsem toužila být svobodná. Zvedla jsem se ze sametové trávy a nejistým krokem jsem šla ke svému domu. Cestou jsem se snažila si zapamatovat co nejvíce detailů, co nejvíce tváří na ulici, užívala jsme si příjemný vánek. Mé kroky se zastavili před mým domem, točilo se kolem něj spoustu lidí a každý měl ve svých rukou nějakou bednu s mými věci, nakládali je do vozu, poháněným psím spřežením. Většinou to byli psi, kteří se již nemohli účastnit bitev z jakéhokoli důvodu. Přišla jsem k nim a každého z nich pohladila a lehce podrbala za uchem. Všichni byli sněhobílí s občasnými černými flíčky, vždy mě zaujali ty jejich úžasné oči, tak plné energie, tak úchvatně modré. Byli dokonalí.
„Slečno Hyuuga! Už máme hotovo, všechno je naloženo a připraveno k odjezdu. Také je dohodnuto, že po vašem příjezdu to tam všechno nanosí dovnitř," řekl jeden ze stěhováků se silnými pažemi. Poděkovala jsem a lehce a hlavně falešně jsem se usmála. Vešla jsem do svého bývalého domu, který byl nachlup stejný jako všechny domy patřící našemu klanu, byl najednou tak prázdný, člověk by nevěřil, že ještě před pár dny byl plný obrazů a další serepetiček.
„Hinato," oslovil ji její otec. Stál před jejím domem a netrpělivě čekal.
„Ano otče, už jdu," odvětila jsem a běžela jsem ke dveřím.
„No konečně, to si myslíš, že na tebe mám celý den?" otázal se přísným hlasem.
„Ne otče."
„Nezapomínej, že i když už nebudeš v Konoze, stále budeš součástí naší rodiny..." v tu chvíli mi přišlo, že můj táta mě konečně bere jako důležitou součást naší rodiny, to se však hned změnilo.
„.. na každém kroku tě budou všichni sledovat a pokud se jakkoli ztrapníš, bude to mít veliký dopad i na naši rodinu, pokud něco nezvládneš, bude na tom bita celá tvoje rodina!" to sem slyšet nepotřebovala. Chtěla jsem slyšet aspoň nějaká slova podpory, těch se mi však nedostalo.
„Ano otče," odvětila jsem podrážděně.
„Dobrá, jdi se převléci," otočila jsem se a vydala se do své nyní prázdné ložnice, na garnýži jsem měla pověšené šaty, byli modro bíle s knoflíčky a dlouhým rukávem, moc se mi líbili, doufala jsem, že v nich budu aspoň trošku dobře reprezentovat svůj klan a soji rodnou vesnici. Oblékla jsem si je a vlasy jsem si prohrábla rukou abych si je aspoň lehce učesala, poté jsem se rozloučila s otcem a pomalým krokem jsem se vydala ke konožské bráně, kde na mě měla čekat moje "ochranka". Cestou jsem potkávala své přátelé, loučili se se mnou a dávali mi drobné dárky na rozloučenou. Přišel dokonce i on blonďatý kluk s očima modrýma, jako ta nejkrásnější voda. Objal mě a slíbil, že mě přijdou všichni navštívit. Bylo to zvláštní všichni vypadali tak smutně, jen já jsem se v hloubi duše radovala. Samozřejmě mi bylo líto, že opouštím Konohu, ale byla jsem ráda, že se konečně zbavím mého otce, že mě nikdo nebude s prominutím buzerovat.
„Dobrý den slečno Hyuuga. Jmenuji se Suko Kokoy, jsem z Písečné vesnice, budu vás střežit během vašich prvních kroků v naší vesnici," usmál se na mě asi tak o tři roky starší vysoký muž s krásnými kaštanovými vlasy a zelinkavýma očima. Vedle něj stál další člen Suny, ten však byl o trochu menší, jeho vlasy byli sněhově bílé, zato jeho oči byli uhlově černé, trochu mě děsil, měl takový vážný výraz a když se usmál přeběhl mi mráz po zádech.
„Já jsem Yuhiko Sumoki, já i můj společník jsme Jonini, kdybyste měla jakoukoli otázku, nebo váš něco zajímalo neváhejte a zeptejte se nás," byli tak milé, překvapilo mě to.
„Málem bych zapomněl, Kazekage-sama chtěl abychom vám dali toto," vytáhl z kapsy čelenku se znakem Suny. Přijala jsem ji a poděkovala. Uvázala jsem si ji, jako čelenku, přesně tak jako ji nosila Sakura. Překvapilo mě jak jemná je jejich čelenka, naše látka byla drsná, ale ta jejich byla něco úplně jiného. Byla jako nadýchaný obláček.
„Moc vám děkuji za přivítání, můžeme vyrazit," nasadila jsem diplomatický úsměv a vyběhla z Konohy.
Cesta byla dlouhá a náročná, bylo skvělé, že mé věci vyrazili přibližně pět hodin přede mnou, nikdy by mě nenapadlo, že loučení může trvat tak dlouho. Cestou nepromluvili ani slovíčko, chtěla jsem prolomit to příšerné ticho.
„Noo, jaké je to v Suně? Popravdě jsem tam byla jen jednou, bylo mi sedm a celou dobu jsem se nesměla hnout od svého otce," povzdychla jsem si.
„Víte slečno Hyuuga.."
„Hinato, říkejte mi Hinato, prosím."
„Dobrá, Suna je místo se spoustou písku, u nás je jen málo míst, takových jako je u vás, myslím, že takové místo jsem viděl jen jednou, ale to je opravdu hodně daleko od naší vesnice," rozpačitě se usmál bělovlasí muž.
„Aha, no a jaký je Kazekage? A nevíte proč bych měla být jeho stráž zrovna já? Vždyť jak v naší vesnici tak i v té vaší je mnoho skvělých ninjů, například i vy dva!" Lehce a nejistě jsem vyjekla. Oba muži se na sebe lítostně podívali, jako by mi něco tajili, něco moc důležitého. Stejný pocit jsem měla i s Tsunade a mým otcem, když mi o tom říkali. Gaaru jsem viděla jen párkrát v životě, pokaždé při chouninské zkoušce, přímo před mým zrakem zabil tři účastníky zkoušky, jooo a pak taky když začala velká ninjí válka. Dříve jsem se ho nesnesitelně bála, ale později jsem na něj zapomněla, až když jsem ho uviděla při jeho proslovu jsem lehce měnila názor, v tu chvíli mi přišel tak silný, tak milosrdný, tak zranitelný a neuvěřitelně odhodlaný.
„Kazekage-sama je pro nás důležitý muž a my všichni jej obdivujeme," usmál se falešným úsměvem.
„Podle mě je váš Kage opravdu skvělý, během ninjí války byl opravdu neuvěřitelný, dost ho obdivuji," snažila jsem se aspoň trošku napravit Gaarovu reputaci.
„Děkujeme, moc to pro nás znamená. Máš pěkné šaty," usmál se na mě muž s kaštanovými vlasy. Věděla jsem že je to jen zdvořilostní gesto, ale i tak mě to potěšilo.
„Měli bychom si odpočinout, máme před sebou ještě pět hodin cesty."
„Klidně můžeme pokračovat, docela se těším až budu ve svém novém domově," řekla jsem.
„No dobrá, budeme tedy pokračovat." Cesta probíhala klidně, popravdě jsem nechápala na co potřebuji dva strážce, stačil by jeden, ale asi si myslí že jsem až příliš slabá, v tom případě nechápu proč si mě povolali. Nic mi nedávalo smysl, čím víc jsme se přibližovali k Suně, tím větší strach jsem měla z Kazekageho, z nové práce, z nového domova a z toho zda si najde přátele.
„Tak a jsme tu," prohlásil Suko. Vzhlédla jsem k Suně, brada mi spadla,byla tak obří, tak krásná, tak kouzelná. Byla jsem okouzlená, bylo to úplně něco jiného než můj bývalý domov, hned jak jsem uviděla ty vysoké budovy tyčící se téměř až k nebesům.
„Vítejte v Suně," ozvalo se přede mnou. Byl tam on, rusovlasý chlapec s tetováním na čele a černými linkami kolem očí. Vyrostl, byl o hlavu vyšší ne já, byl lehce svalnatý. Byl šarmantní a okouzlující. Překvapilo mě, že nepřišel ve svém typickém Kage obleku. Měl na sobě černé tílko a dlouhé černé kalhoty. Přišel ke mě a objal mě, bylo to tak nečekané, poté vzal mé tváře do dlaní a řekl:
„Páni vyrostla jsi a zkrásněla," vypadalo to, jako bychom se znali dlouhou dobu, ale pak se z nějakého neznámého důvody odloučili. Působil tak nenuceně, jak je možné že se tak změnil.
„Ty taky vypadáš skvěle," usmála jsem se. Bylo to tak podivné, bylo to jako bychom se opravdu znali dlouho, dokonce to překvapilo i mé společníky ze Suny.
„Chlapi vemte si na zbytek dne volno, já už slečnu Hyuuga dovedu k jejímu novému domu," oba se se mnou rozloučili a šli asi na jídlo, nebo nevím kam.
„Můžeš mi vysvětlit, jak je možné že si se tak změnil?" Vyhrkla jsem ze sebe.
„Během ninjí války, jsem potkal svého mrtvého otce a on mi během bitvy řekl, že mě má matka milovala a ne nenáviděla. Bylo to pro mě neuvěřitelné, něco hluboko ve mě se hnulo a já začal cítit něco co jsem ještě nikdy nezažil, konečně jsem pochopil co je to láska. Láska byla to když mě má matka ochraňovala, jako můj strážný písek," usmál se. Co-co-cože opravdu se usmál?! To jako fakt? Lehce jsem rudla, byl tak zářivý, krásnější a zářivější než Narutům.
„Jak to, že si se ty tak změnila?" otázal se mě s lehkým zájmem.
„Já se ani tolik nezměnila, jen jsem ztratila naději v lásku," bylo tomu tak, poprvé jsem si to dokázala přiznat. Naruto byl pro mě už jenom kamarád, nic víc. Už jsem ho nemilovala, vzdala jsem se veškeré naděje po tom, co se zasnoubil s Ueko. To byla dívka z Konohy, byla tak krásná a tak moc Narutovi připomínala jeho mámu. Ale to už je za mnou... tedy snad.
„Páni, to je podivné, já lásku našel a ty si jí ztratila."
„Ano to je," kráčeli jsme uličkami Suny a Gaara mi ke každé říkal nějaké informace, po chvíli jsem měla hlavu jako pátrací balon, zastavili jsme se až u velkého domu. Byl pěkný, měl přibližně dvě patra.
„Tady budeš bydlet," ukázal směrem k domu.
„Páni je to tak veliké," udiveně jsem zírala.
„Budeš bydlet v druhém patře, první patro je mé, kousek od nás bydlí Temari a Shiamaru a hned vedle Kankuro, bohužel je u mě poměrně dost často, tak se nelekej, kdyby si ho tam potkala," usmál se a podal mi klíček od domu. Pomalu jsem kráčela do svého nového domova. Když se otevřeli dveře, byla jen omámena krásnou vůní, ale vše bylo tak temné.