Minulost? Tu nechci znát! 3

Hinata vešla do zatemněného pokoje a roztáhla závěsy.
„Boruto, vstávej! Už je skoro poledne, dojdi vzbudit Oppai a přijďte na rychlou snídani," usmála se a lehce zavřela dveře. Boruto se snažil vyhrabat ze svých polštářů a peřiny, což se mu bohužel moc nedařilo. Po dlouhém, ale opravdu dlouhém boji konečně zvítězil a vyhrabal se z postele, tu následně ustlal do úhledna. Vytáhl z velké bílé šatní skříně své obvyklé oblečení, což bylo červeno-černá bunda a tříčtvrteční kalhoty stejné barvy, ty však byli na svých koncích upnuté, pod bundu si vzal síťované tričko a samozřejmě svůj řetízek se šroubem, který byl symbolem jeho jména. Jako vždy byly problémem boty, nedokázal je řádně nazout, aniž by se při tom nezmrzačil, či nepřizabil.
„Oppai! Stávej, máma nás volá k snída-ni…" Boruto skoro vykopl dveře, jenže když do nich vstoupil, zrudnul a začal se okamžitě omlouvat a rychlostí světla vletěl zase za dveře, které za sebou zabouchl. Oppai totiž už vzhůru byla a k jeho smůle se rovna oblékala, vše měla oblečené, tedy až na své šaty. Jako vždy na sobě měla černá tanga s nadkolenkami. Oppai také zrudla, když zjistila co ji tak moc uchvátilo na kalhotách jejího kamaráda. Nechtěla na to však myslet, proto jen zatřásla hlavou, rychle si natáhla šaty a vyběhla z pokoje.
„Dobré ráno, paní Uzumaki, pane Uzumaki. Ahoj Himawari" pozdravila všechny zdvořile a usadila se ke stolu. Dlouhovlasá postarší žena ji podala misku s jejími oblíbenými cereáliemi a taky talířek s lívanci se sirupem, prostě tu nejlepší snídani jakou kdy zažila. Teda aspoň co si pamatuje.
„Zlatíčko říkali jsme ti s Narutem, aby si nám tykala, připadáme si pak staře, navíc jsi jako naše dcera," všichni se na ni usmáli. Oppai si pořád ještě nemohla pořádně zvyknout na to, jak jsou na ni všichni milý, ve svém srdci pořád měla pocit, že jí někdo moc ublížil a právě proto jí podle jejího výkladu nějaká vyšší moc dala novou šanci a tu nehodlá promarnit. Jediné co si ze své minulosti pamatovala, bylo to, že se jí stalo něco zlého. I když sama tomu příliš nevěřila, jen doufala, že tentokrát to dopadne jinak. Doufala že tentokrát už ji nikdo neopustí.
Všichni usedli ke stolu a dali se do jídla.
„Naruto, už jsi Oppai přiřadil do nějakého týmu?" Otázala se dlouhovlasá žena a úsměvem.
„Právě o tom jsem s vámi chtěl mluvit, nemohu přijít na to do jakého týmu ji přidělit. Napadlo mě, že bych ji přidělil do týmu k tobě Boruto. Sarada se chce přidat k jinému týmu. No to jsem se chtěl zeptat, proč chce Sarada odejít z vašeho týmu?" Znejistěl Naruto.
„Popravdě, já nevím. Poslední dobou se s námi moc nebaví. Si ji už štve Kowai tím jak jí věčně nahání. Jediné co vím, je to, že chce trénovat se svojí mámou a taky, že přemýšlela o misi se svým otcem, aby se prý zlepšila," řekl lehce sklesle.
„To je pravda, Sasuke se před pár dny vrátil a na něco takového se mě ptal. Nemůžeme ji bránit to je jasné, pošlu je na nějakou méně nebezpečnou misi a ne na tak dlouhou jako všechny ostatní Sasukeho mise. Tak je to tedy vyřešeno! Boruto po obědě skočíte za Kowaiem aby se s Oppai seznámil. Konohamarovi to dám vědět sám," řekl s úsměvem a zakousl se do lívance. Oppai se na Boruta usmála, bylo vidět že oba jsou rádi, že budou spolu.
„A kdy už půjdeme na nějakou misi?" Usmála se Oppai.
„Myslel jsem, že bychom s tím měli ještě pár dní počkat, aby si se vrátila do formy," usmál se Naruto.
„Co kdyby jste šli odpoledne k vodopádu a trénovali tam?" Řekla Hinata.
„Dobrý nápad," řekla Oppai s Borutem nastejno.
„Dobrá dohodnuto, připravím vám k tomu svačinu, ale teď už jezte."
-CESTA LESEM, POZDĚJI U VODOPÁDU-
Na nebi se prohánělo pár mráčkových oveček. Boruto sledoval kudy jdou, aby ji mohl ukázat jedno pro něj důležité místo. Na chvilku se zastavil u velikého stromu a ukázal na něj. Při pohledu na ten vysoký strom a jeho vystouplé kořeny se mu vraceli vzpomínky. Byl to už skoro měsíc, co našel Oppai. Po sněhu již však nebylo ani památky. Sluníčko pomalu, ale jistě přebíralo vládu a opravdu se snažilo, aby dnešní den byl jeden z nejkrásnějších a nejteplejších ze všech.
„Tady jsem tě našel," prohlásil Boruto a Oppai si pohladila svoje žebra.
„Stejně to nechápu, neměla jsem žádná zranění, až na ta nalomená žebra," zamyslela se. Boruto ihned zrudnul a začal koktat.
„To-to-to nevím, asi-asi … eeeeee nevím, pojďme dál!" Vyhrkl, chytil dívku za ruku a táhl ji rychle pryč. Ta se jen usmála, věděla totiž, že jak se jí to stalo. Himawari jí to všechno vyslepičila.
„Tak tady to je!" Usmál se Boruto typickým Uzumaki úsměvem. Před nimi se tyčil obrovský vodopád, ze kterého se rýsovalo několik velikých kamenů. Jezírko u jejich nohou bylo v celku veliké. Oppai si sundala boty i s nadkolenkami a sedla si k jezírku, nohy položila do trošku studené vody. Příjemně chladila její nohy.
„No počkej! Měli jsme jít trénovat a ne se tu válet," řekl, chytl ji kolem pasu a vytáhl ji z vody a vztyčil do vzduchu.
„Héééj! Co to děláš?" Začala se škubat. Boruto ji proto postavil na zem.
„Víš co, dáme si závod. Kdo bude první nahoře na vodopádu vyhrál a může skopnout toho druhýho dolů," uchechtnul se Boruto a rozeběhl se pryč.
„Hej to není fér Boru!" Vykřikla a bosá se rozeběhla za ním.