Vzpoura bylinkářů - 01 - Země léčivých bylin

„Ách, to je dobrý!“ zahulákal Naruto a zakousnul další sousto rýžové koule. „Já to říkám pořád, Hinato. Tvoje jídlo je suprový!“ obrátil se na kamarádku sedící naproti němu a se vztyčeným palcem se zazubil.
„A-ale Naruto-kun, je to jen onigiri,“ pípla dívka celá v rozpacích.
„Naruto-kun má pravdu,“ přisadil si Rock Lee s bradou od rýže. „Ač tento chod můžeme nazvat jen onigiri, způsob, jakým jsi připravila rýži, zasadila švestku a celek obalila řasou, je naprosto geniální!“
Tmavovláska se začervenala ještě víc a raději sklopila pohled k zemi.
Shikamaru, čtvrtý a poslední člen výpravy, si tiše povzdychl a v tureckém sedu se zapřel rukou o zem, aby se nehrbil. Ti dva toho nadělaj, pomyslel si a hodil do sebe zbytek nori s rýží. Přesto, v jednom měli pravdu. Ty onigiri byly fakt dobrý.
Tým Shikamaru, jak je Tsunade nazvala, byl objednán jakožto osobní stráž syna feudálního pána, který sídlil v Zemi léčivých bylin. Zajímavé na misi bylo, že měli cestovat v utajení. Proto už na hranicích schovali své čelenky.
Země léčivých bylin byla velmi hezká oblast poloostrova Minamizuki na východ od Země ohně, se kterou měla několik desítek kilometrů společnou hranici. Na severu ji omývalo moře Uzu, na jihu sousedila se Zemí zeleniny, hrdel a lesů a východní hranici sdílela se Zemí dřeva. Vládlo zde přímořské podnebí, lehce se mísící s vnitrozemským v jižních cípech země.
Shikamaru se rozhlédl. Obklopovala je lesnatá krajina plná vysokých jehličnanů, poskytujících přirozený stín před sluncem, které se velmi často střídalo s mraky.
Zaposlouchal se. Kromě Narutova a Leeho hlasu slyšel jen občasné zašustění větví, které se pohybovaly v rytmu, jenž udával vítr. Jeho uši náhle zaznamenaly i něco jiného, pro tichý les neobvyklého. Rychle se přibližující kroky.
Mladík zpozorněl a rychle se obrátil na své tři společníky. Ani ti už nediskutovali a obezřetně naslouchali. Hinata se rozhlížela pomocí Byakuganu. Zdálo se, že něco spatřila.
„Jsou tři,“ oznámila. „Jedna drobnější postava vepředu a dvě o něco vyšší za ní. Vypadají, jako by je ta první vedla. Nebo ji ty dvě pronásledují. Míří přímo k nám.“
„Co můžou chtít?“ přemítal Lee.
Shikamaru zavrtěl hlavou. „Po nás nejspíš nic. Jsou dost hlučný na to, aby nás chtěli napadnout. Nebo si jsou jistý svojí převahou. Nebo úplně hloupý.“
„Stůj, ty malá mrcho!“ Výkřik přišel ze směru, kde Hinata zahlédla cizí osoby.
Brzy se nad mýtinkou, kde tým Shikamaru tábořil, přehnali všichni tři, které tmavovláska popsala, a návštěvníkům z Konohagakure zdánlivě nevěnovali nejmenší střípek pozornosti. Drobná postava byla zahalena do pláště s kápí a její chodidla zářila, jak si vypomáhala chakrou při přeskakování z větve na větev. Její pronásledovatelé zahaleni nebyli. Oba muži měli stejné oblečení, možná ninjovský stejnokroj, a na čelech ochranné čelenky. I jejich chodidla při přeletu zářila.
Jeden z nich tasil kunai a mrštil jej po svojí kořisti. Ta se naštěstí včas vyhnula a zmizela dále v lese. Muži ji následovali.
„Co si vo sobě sakra myslíte?!“ zahulákal okamžitě Naruto, přičemž jim pohrozil pěstí. Než se kdokoliv z jeho tří kamarádů nadál, blonďák se odrazil a jal se neznámé ninji pronásledovat.
První se po několika vteřinách vzpamatoval Shikamaru. „Ten blbec. To se jako fakt rozehnal za nima a ještě o sobě dal vědět?“
„T-to je prostě Naruto-kun,“ pousmála se Hinata.

Zahalená osoba utíkala lesem. Samozřejmě si skupinky lidí na mýtině všimla a to ji donutilo zrychlit. Neměla čas si je prohlédnout, takže nemohla odhadnout, zdali jsou nepřátelé, či nikoliv. Navíc, ti za ní stačili bohatě. Nevěděla, čeho jsou schopní, ale byla si naprosto jistá, že všichni shinobi kolem feudálního paláce jsou nebezpeční a že sám feudální pán nemá rád lidi, jako byla ona.
Znovu změnila směr skoku a kolem hlavy jí prosvištěl další kunai. Zabodl se do stromu před ní a postava zalapala po dechu. Na kruhovém konci zbraně byly přivázány hned dva výbušné lístky, které explodovaly, zrovna když dopadla na větev vyrůstající z místa zabodnutí nože. Větev se pod její vahou zlomila a zřítila se i s ní k zemi.
Postava při dopadu vykřikla a svalila se na bok. Nemohla popadnout dech.
Dvojice mužů na sebe nedala dlouho čekat. S výrazy vítězů ji obstoupili, vyšší z nich dusící se postavu sebral za límec a zvedl do vzduchu.
„Tak se podíváme, kohopak to tu máme,“ prohlásil vesele a natáhl ruku, aby své oběti sundal kápi. Ruka se podvědomě zastavila, když mezi ní a okrajem kápě prolétl kunai. Muž se ohlédl po směru, odkud zbraň přišla, a povytáhl obočí. „A co je zas tohle?“ Jeho partner ho napodobil s tím samým výrazem.
Na větvi kousek od nich se neohroženě tyčil blonďatý mladík s rukama založenýma na prsou a velmi přísným výrazem. „Já,“ řekl a významně se na pár okamžiků odmlčel, „jsem Uzumaki Naruto! Budoucí hokage! Co si myslíte, že sakra děláte?!“ Prudce zabodl palec proti zahalené postavě, aby bylo jasné, na co se ptá.
Muži si vyměnili udivené pohledy a vyšší, zřejmě upovídanější, se ušklíbl. Nadechl se na odpověď, jenže se jaksi zapomněl soustředit na osůbku, již držel nad zemí, a nevšiml si, že se její dech konečně ustálil. Postava se rozhodla rychle jednat. Čapla ninju za ruku svírající její límec, přitáhla se a vší silou ho kopla do břicha. Muž vyhekl, jeho stisk povolil a postava dopadla na zem, kde okamžitě provedla silný kop zešikma se záměrem potrápit svému nepříteli solar. Ninjovi se okamžitě zatmělo před očima a v mdlobách se sesunul k zemi.
Jeho kolega se rázem vzpamatoval a tasil kunai, aby ho postavě bodl do boku. Ostří zbraně se zastavilo několik centimetrů od cíle, když shinobi ucítil na krku ledový dotek dalšího nože.
„Ani hnout.“
Zmateně se ohlédl, jak nejvíce mohl, aby si sám neprořízl hrdlo, a zamrkal. Ten blonďák se přesunul tak rychle?
Muž si prohlédl jeho obličej. Ten Naruto, nebo jak se jmenoval, byl poměrně mladý. Mohlo mu být tak patnáct nebo šestnáct let. Jeho modré oči říkaly, že mimoslovní výhružku s nožem myslí vážně. Více se však nedozvěděl, protože ucítil píchnutí v rameni, po kterém se mu záhadně zklidnil dech i tep a on se ve spánku odporoučel za svým kolegou.
Naruto spěšně a dost překvapeně uhnul kunaiem, aby ho zbytečně nepodřízl, a vzhlédl k zahalené postavě. V ruce držela injekci, kterou hned zase schovala pod plášť. V obličeji se mu objevila otázka.
„Jen sedativum,“ odpověděla stroze a otočila se na patě. Nevyhodnotila jej jako nepřítele. „Díky,“ dodala ještě a vykročila.
„Eeeeh, počkej! Jaký díky? Kdo vlastně seš?“ začal vyzvídat mladík. Vůbec mu nešlo do hlavy, co se tu vlastně stalo. Možná by mohl vědět Shikamaru. Pravda. Kde vlastně jsou? To jim utekl?! Ne, ne, ne, to je nesmysl! Hinata by ho určitě našla se svým Byakuganem, no ne? No ne?!
Zpod stínu kápě vykoukly zelené oči, které absolutně nechápaly změny výrazů na mladíkově tváři. Postava tiše pokrčila rameny a rozešla se. Takže Uzumaki, pomyslela si.
„Když říkam počkej, tak říkam počkej, krucinál!“ vykřikl Naruto, který se právě rozpomněl, a čapl postavu za plášť. Jediná spona, držící látku při sobě, se rozepnula, a mladíkovi zůstal kus oděvu viset na ruce. Omluvně vzhlédl a hned se zazubil. „Hehé, já si myslel, že seš holka!“
Drobná dívka, nyní připravena o své utajení, se překvapeně otočila. Rudé vlasy měla prostříhané a dlouhé tak k ramenům. Oděna byla ve světle zeleném kimonovém kabátku se stojatým límcem a černé sukni dlouhé do půle stehen. Na nohách měla otevřené střevíce bez podpatku.
Její vyvalené oči se v mžiku přivřely v nasupeném pohledu. Přiskočila k blonďákovi, popadla ho za límec a přitáhla k sobě. Chtěla mu vidět do očí.
Naruto překvapeně zahýkal.
„Takže jsi nepřítel? Jsi s nimi a jen si ze mě utahuješ, nebo jsi vážně z Konohagakure a nemáš tušení o tom, co se tu děje?“ Její volná ruka se rozzářila chakrou.
Naruto poznal lékařský skalpel, který používala Sakura. Vzpomněl si, že tahle věc řeže jen to, co chce uživatel. O to víc se mu vždy zdál děsivý. Začal před sebou zděšeně mávat rukama se záměrem dívku zarazit. „O-o čem to mluvíš? Samozřejmě, že nemam tucha. Mohla bys… mohla by ses prosim krapet zklidnit?“
„Ne, nemohla! Dokaž, že nejsi s nimi!“
Naruto dostal tik do oka. „A jak to mam asi dokázat?! A s kym vůbec?! S těma vomráčenejma?! Dyť je vůbec neznam!“
„Tohle nikam nevede,“ zavrčela, pustila mladíka a odskočila.
„Jasně že nevede. Kam zas… Uááá!“ vyhrkl, nic víc už nezmohl. Pod nohama mu vybuchla kouřová bomba a on začal kuckat a mávat rukama na všechny strany, pokoušeje se rozehnat oblak zakrývající mu výhled. Když se konečně rozkoukal, dívka byla pryč. „E-ehe?“
„Seš si vědomej toho, žes právě bojoval proti shinobi, který by mohli sloužit v paláci feudálního pána?“
V Narutovi hrklo a spěšně se otočil. Shikamaru si mnul spánek, Hinata zkoumala cosi stranou a Lee upíral zvědavý pohled na dva muže v bezvědomí.
„No a co? Útočili na bezbrannou-!“ Zarazil se, když si vzpomněl, že ta dívka v plášti moc bezbranná nebyla. „A vůbec! Jak dlouho už ste tady?!“
„Tak pět minut,“ oznámil Lee a ukázal pět prstů.
„A to ste jí nechali zdrhnout?“
Shikamaru pokrčil rameny. „Nezlob se, ale tohle teď fakt neni naše starost. Třeba jí pronásledovali právem, třeba ne. Jenže zjišťování tohohle zabere čas a my tady máme misi.“
„Shikamaru-kun má pravdu, Naruto-kun,“ přidal se Lee. „Navíc, ta slečna je přeci v bezpečí, ne? Tihle ninjové ji jen těžko najdou.“
„Jo, pravda,“ dodal Shikamaru a krátce se zamyslel. „Tyhle dva vezmeme s sebou.“
Naruto s Leem tázavě pohlédli na svého velitele, který v reakci na ně pokrčil rameny. „Tahle mise je už od začátku pěkně divná. Nezapomeňte, že máme cestovat v utajení.“ Upřel pohled na blonďatého kamaráda. „To znamená nepořvávat jména a už vůbec ne tituly.“
„Promiň…“
„Ty myslíš, že by ti dva mohli být problém?“ odtušila Hinata.
„Já myslim, že tahle mise bude celá pěknej problém.“

Slunce se ztrácelo pod obzorem a vzduch se malinko ochladil. Les tiše šuměl a denní faunu nahrazovala postupně se probouzející noční. Na lesní stezku, kterou před hodinou konečně objevili, navázal drobný palouk, na jehož druhé straně spatřili malý srub.
Naruto dostal tik do oka a popondal si bezvědomého muže na zádech. „Nechápu, proč má urozenej princ potřebu scházet se na takových místech.“
„Třeba je to jeho letní sídlo,“ nadhodil Lee. Za celou cestu nedal najevo, že by mu druhý shinobi na zádech nějak vadil.
Hinata si jako první všimla Shikamarova skeptického výrazu. „Copak se děje, Shikamaru-kun?“
Hnědovlásek si strčil ruce do kapes a vykročil přes mýtinu. „Začínam mít zlý tušení,“ prohodil a povzdychl si. „Taková otrava.“
Další krok neučinil. Kdyby tak udělal, zel by mu v noze kunai, který se právě zabodl do země. Mladík otráveně vzhlédl, ignoruje lapání po dechu za sebou. „Zase ty?“
Rudovlasá dívka stojící na střeše domku nechápavě pomrkávala, než zmerčila Naruta a zabodla proti němu ukazovák. „Zase ty?“ vyhrkla ve stejnou chvilku jako blonďák a tasila další kunai.
„Kotori-chan, to je v pořádku!“ zazněl mýtinou další hlas. Patery oči se stočily k bělovlasému mladíkovi, který rukama kynul ke klidu.
„Vítám vás, shinobi ze Skryté listové. Jsem Miyamoto Mamoru, syn feudálního pána.“