Sny o svobodě - 1?

Jsem zvědavá, kdo uhne pohledem dřív. Jestli já, nebo babička. V duchu jsem sázela na babičku, ani nevím, proč jsem si tak jistá.
Upřeně jsem koukala do jejích očí, do jejího ošklivého obličeje -záleží na úhlu pohledu, mě přijde otřesný- a snažila jsem se spatřit náznak emocí. Ale nic jsem neviděla, jen zakalenou modrou, která nic neprozradí.
Já, na druhé straně, jsem svůj obličej tak dobře nekontrovala. Docela jistě jsem měla na tváři výraz naprostého pohrdání. Kdyby mohl pohled zabíjet, tak je babka šest stop pod zemí.
Slušno dobu jsme se navzájem provrtávaly pohledem, doukud se ticho nestalo hodně nepříjemné. Já jsem to skoro nevnímala, na nepříjemné jsem hooodně zvyklá. Ale potom babička jedním plynulým pohybem přesunula své oči k papírům na stole. Měla jsem dětinský pocit výtězství, ale hned vyprchal.
„Zavři za sebou dveře až budeš odcházet.“ Z jejího tonu hlasu byl cítit jasný rozkaz, ale já jsem se ještě chvíli koukala na vybavení pokoje, abych babičku popudila svou přítomností.
Zvedajíce se ze židle jsem prohodila lehkým, konverzačním tonem: „Naše rozhovory jsou vždy potěšení.“
Věnovala mi letmý pohled a k mému potěšení se v něm zračilo podráždění.
Vyšla jsem ven a dala jsem si záležet, abych za sebou práskla dveřmi. Ignorovala jsem nesouhlasné pohledy strážců přede dveřmi a začala jsem si razit cestu. Za rohem, skytá před jejich otravnými pohledy, jsem se zastavila. Zamyslela jsem se, kam to vůbec chci jít. Vykoukla jsem oknem ven, abych zjistila, jak to vypadá venku. Dneska jsem vstala brzy, hned po snídani si mě zavolala babička. Takže je něco po sedmé ráno, možná půl osmé.

Můj klan měl i svoje výhody. Založen je už od počátku vzniku naší vesnice. Označení "skrytá v oblacích" je celkem trefné. Všichni moji předci byli známí svou nadutostí a strašně rádi vykládali, že jsme spojeni - přes dávno zapomenuté svazky – k prvnímu raikagemu. Vlastnili jsme obrovské pozemky okolo našeho sídla, ale i mimo vesnici. Nikdo z našeho klanu nemusel chodit na tréninkové pláně za vesnicí, pokud vyloženě nechtěl. Máme jich spoustu, jenom pro nás, plně vybavené. "hlavní" budova je vystavená do skály, jako všechny ostatní. Byla ale asi nejvýraznější, protože ta skála je nehorázně velká.
Na chvíli jsem se zamyslela. Mohla bych jít trénovat taijutsu, nebo ninjutsu. Našla jsem taky spoustu nových knížek z knihovny. Ale taky jsem dlouho nemeditovala... Musím využít toho, že mi babička dala den volna od "oficiálního" tréninku. Mohla bych jí za to být vděčná, ale určitě v tom je někde háček. Vždycky tam je.

Trénink taijutsu mi zabral spoustu času. Kopala, mlátila jsem, zvedala jsem závaží pořád dokola.
Nepoužívala jsem chakru na posílení svalů. Nikdy jsem se nedostala do opravdového souboje – nepočítaje ty s trenéry – kde by bylo nutné zvýšit mou výkonost pro výhru. Kdybych trénovala s chakrou pořád, tak bych si na to mohla nebezpečně rychle zvyknout. A je tady vždy šance, že budu při souboji bez chakry, takže ne. Žádná chakra.
Když jsem se začala cítit hodně unavená, tak jsem se vydala meditovat. Teď jsem použila chakru. V různých dávkách dokáže uklidnit bolavé svaly. Můj klan opovrhoval, mezi mnoha věcmi, meditací. Já ji mám ráda, pomáhá uvolnit mysl a svaly. Šla jsem na svoje oblíbené místo, nejkrajněší konec našich pozemků, končící u útesu skály. Je to celkem daleko, ale vždy mě bavil běh tam a lehká procházka zpátky. Skoro na úpatí skály roste strom, sakura. Nebyl by nějak speciální nebo významý, kdyby rostl v parku, ale tady byl výjmečný. Vždycky jsem se divila, jak může prosperovat.
Pomalu jsem si sedla na skálu do meditačního postoje. Zavřela jsem oči a hluboký nádech. Nevnímej únavu. A výdech. Doufám, že babička – a nádech. A výdech. Hluboký nádech. Vnímej sluneční paprsky okolo sebe. A výdech.

Po nějakém čase, když jsem se začala cítit uvolněně, jsem se zvedla a protáhla jsem se. Bylo už po pozdě, slunce už skoro nehřálo. Zakručelo mi v žaludku, a tak jsem pomalým klusem vyrazila zpátky do sídla.
Když jsem dorazila zpět, bylo už pozdě. Vzala jsem si jídlo v kuchyni – dušené maso se zeleninou a kus chleba - od kuchařky, která mě pronásledovala nesouhlasným pohledem, když jsem se šla najíst ven. Otevřela jsem posuvné dveře, sedla jsem si na okraj skály, opřela jsem si hlavu o zábradlí a dala jsem se do jídla.
Vyrušil mě nově přicházející ninja. Věděla jsem, že ke mně někdo přichází, ale neotočila jsem se. Byla jsem doma a rušili mě u jídla.
Přiběhl ke mně, ale zastavil se o pár kroků dál, držící si uctivou vzdálenost. Zašustili mu šaty když se uklonil. Byla tam chvíli odmlka, asi čekal že se na něho otočím. Pomalu jsem polkla, jídlo bylo vynikající. Odkašlal se, asi aby se ujistil, že jsem si ho všimla. Lehce jsem se usmála. Po další odmlce spustil.
"Omlouvám se, Kasumi-sama za vyrušení, ale mám pro vás zprávu od raikageho-sama." řekl vysokým hlasem.
Zabručela jsem nad "sama". Nemám to ráda. I když musím uznat, vlastně mi to dělá dobře. Vždyť přiznává, že jsem důležitější než on. Ach, to ego. Ale celkem mě překvapil. Zpráva od raikageho? Pomalu jsem žvýkala, třídila jsem si myšlenky. Líně jsem se k němu otočila. "Pokračuj."
Poslíček těžce polknul. Očividně se cítil nepříjemně. "Prosí vás, abyste se dostavila k němu do kanceláře," řekl nejistě. "Co nejdříve." Dodal spěšně.
"Zpráva přijata," usmála jsem se, abych ho uklidnila. "můžete pokračovat."
Poslíček se viditelně uvolnil a kývl na odpověď. Zvedla jsem ruku k hlavě a poslíček odběhl dál.
Proč, ze všech lidí, pro mě poslal raikage? Všechno papírování a oficiální věci vyřizuje babička, což je její jediná dobrá vlastnost. To raikage sám svolil můj trénink s Beem. Asi jenom proto, že mu babička musela něčím pohrozit, kdyby to nedovolil. Náš klan ovládá asi 65% všech obchodů s potravinami ve vesnici. Vždy jsem se divila, jak někdo mohl dovolit našemu klanu vytvořit si takový monopol. Kdyby jsme omezili potraviny, to by ještě vesnice nějak zvládla. Ale část našich dovozů jsou rostliny pro nemocnici a mediky obecně. Kdyby nebylo našich, babiččiných, skleníků, naše vesnice by byla žalostně bez zásob.
Dumala jsem nad tím a dojedla jsem svůj pozdní oběd. Zvedla jsem se a vrátila jsem misku zpět do kuchyně nabručené kuchařce. Ještě rychle jsem si zkontrolovala oblečení - nebylo hodně špinavé - a vydala jsem se za raikagem. Jelikož je naše sídlo na kraji vesnice, trvalo by to dlouho dostat se do středu, k Raikageho kanceláři. Teda pokud jste civilista. Vydala jsem se za raikagem, ninja styl.

Zastavila jsem se u úpatí raikageho kanceláře. Už na pohled vypadá důležitě. Je to nejvyšší věž vesnice a má znak pro „blesk“ vyvedený vepředu. Samotná kancelář je z venku modrá, vysklená a celkově málo zařízená. Pouze stůl se židlý obložený papíry, sedačka, kam A občas sedává a boxovací pytel, když má Raikage náladu do něčeho praštit. Za celá léta jeho úřadovaní používal boxovací pytel nejčastěji.
Pokývla jsem strážím před jeho dveřmi a vešla jsem dovnitř.
Už automaticky jsem nasadila svůj nezůčastněný výraz, ten, který mám vždy, když mluvím s autoritami. Raikage, A, seděl na sedačce a držel nějaké papíry. A může být na první pohled zastrašující. Opálená kůže, hromoda svalů, nebezpečný výraz v obličeji. Můž, kterého nechcete naštvat. Možná i na druhý pohled.
Zůstala jsem stát pár kroků před dveřmi a mírně jsem se uklonila. Normálně se neukláním, přijde mi to jako pitomý zvyk, zbytečné ukazování podřazenosti. Ale tohle je Raikage, tady normálně neplatí.
Už jsem si i zvykla říkat mu – sama.
"Raikage–sama."
A pomalu zvedl hlavu od jeho papírů a upřeně se na mě podíval. "Kasumi. Pojď blíž."
Maličko mě překvapil a můj výraz povolil. Opatrně jsem se zastavila u pohovky.
Raikage se na mě chvíli koukal a potom se prudce zvedl. Otočil se ke mně zády, koukal se z jeho vysklené kanceláře ven.
Nic jsem neříkala. Asi to bude o mém tréninku. Naše vesnice, Kumogakure, má akademii pro výcvik dětí. Chodí tam děti z klanů, a výjmečně i děti od civilistů. Je celkem jedno, v jakém věku se přihlásí, i když to je obvykle rozptyl mezi šesti až osmi lety. Děti bez klanů mají velkou nevýhodu. Systém byl nastavený bez zásadních výjmek, ale i tak každý rok chodí děti z klanů do akademie s různou úrovní schopností. Děti bez klanu potom mají mnohem větší problémy s učením. V poslední době se počet dětí od civilistů v akademii zvýšil, což zlepšilo podmínky. Dokonce se začali dělat doplňkové hodiny pro všechny, kteří potřebují pomoc. Akademie tvá tři roky, ke konci posledního roku se skládá zkouška ze znalostí a pokud jí adept složí, dnes už byla výjmka, pokud je někdo neudělal, tak dostane čelenku se znakem vesnice. Po zakončení akademie se vytvoří skupiny po třech, v čele každé jeden jounin, který zastává roli senseie. V rámci skupin se trénuje, chodí na mise. Tyto skupiny často vydrží do konce služby. Naše vesnice měla vysoký počet jouninů, skoro stejný jako chuuninů, proto jsme si mohli dovolit stáhnout tolik schopných ninjů z "aktivní" služby.
Moje výjmka byla v tom, že jsem nikdy na Akademii nikdy nešla. Místo toho jsem měla tréninky s Beem, Raikageho bratrem. Teda s ním a s lidmi z mého klanu. Věděla jsem, že to bylo jenom kvůli babiččce a jejímu vlivu na vesnici. Ale nikdy mi nešlo na hlavu, proč babičče tolik záleželo na mém tréninku.
A se prudce otočil, "Půjdu hned k věci. Jak asi víš, končí další rok v Akademii. Dělají se zkoušky a tvoří se teamy genninů." podíval se mi zpříma do očí. " A ty v jednom budeš taky."
To mně překvapilo. Celkem dost. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale nikdy sem o tom nepřemýšlela jako o možnosti. Pitomá. Jak jinak jsi myslela, že se staneš chuuninem? V hlavě mi letělo spoustu myšlenek, ale potlačila jsem je.
Zmohla jsem se jenom na prosté: "Ano, pane."
A se na mě ještě chvíli koukal. "Tréninky s Beem pořád platí, budeš si je muset uzpůsobit. Nemělo by to způsobit problémy s tvým klanem."babička to ví a nezastavila to"Dostav se zítra do Akademie, přidělí se skupiny a sensei. Začíná se v 8 hodin. Nebuď pozdě."
A s tím zkončila naše krátká konverzace.

Vyrazila jsem zpátky a přemýšlela jsem. Ne, že by mi to vadilo být v teamu. Jenom mě to nikdy nenapadlo. Což je dostatečně velká díra v mých úvahách, nad kterou jsem se praštila dlaní do obličeje. Proč mně to nikdy nenapadlo? Jasně, když po mně Bee hodil naší čelenkou, zašklebil se a řekl mi, ať si jí přivážu, tak jsem se cítila spokojená. To ale bylo před třemi lety. Proč zrovna teď?
Koupila jsem si jablko a podala jsem paní ve stánku pár micí z kapsy.
Jak to bude vypadat? Měla bych zajít za Beem, říct mu o všem a domluvit se s ním, jak budu pokračovat? Raikage mi dal jasný rozkaz, mám v tréninku pokračovat. Jak to bude zítra na Akademii? Jací budou moji členové teamu? A jaký sensei?
No, rozhodně nesmím přemýšlet nad tím. Zítra se všechno dozvím a těžko to ovlivním.
Dorazila jsem do domu a šla jsem rovnou do pokoje. Neměla jsem hlad a už jsem dávno přošvihla daný čas večeře. Není lepší pocit než umýt se po dlouhém dni. Měla jsem spoustu nových svitků na stole, tak jsem si vybrala jeden o technikách léčení vnitřních zranění a dala jsem se do něho. I když jsem pořád přemýšlela o zítřejší Akademii.
Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem docela zvědavá.