Noc, kdy zemřeli

...

I miss that town
I miss their faces
You can’t erase
You can’t replace it
I miss it now
I can’t believe it
So hard to stay
Too hard to leave it
If I could relive those days
I know the one thing that would never change

Neutíkal. Vlastně šel překvapivě klidně. Jako by si přál, aby ho chytili a odsoudili za to, co udělal. Aby ho zabili. Kdo by s tímhle dokázal žít? Jeho ruce byly potříštěné krví jeho milovaných. Vzal životy vlastním rodičům, své milence, i bratrovi. Ano. Zanechal svého malého brášku uprostřed vší té spouště a s obrovským břemenem, které bude muset nést až do konce svého života. Připravil ho o veškerou šanci na normální život a šťastnou budoucnost
Jak jen se nenáviděl. Konal ve jménu míru a svého přesvědčení, ale to nedokázalo zmírnit jeho žal. Na vteřinu si přál, aby si byl vybral klan namísto vesnice. A v té další se přesvědčoval, že udělal správnou věc. Raději zabije své drahé sám, než aby trpěli bolestivou smrtí rukama někoho jiného a trpěli za činy, které nespáchali.
Za jeho zády plála světla vesnice. Vysoké, důvěrně známé domy pyšně stály v hřejivé záři lamp, které osvětlovaly prázdné ulice. Jejich obyvatelé už dávno spali, aniž by měli tušení o tom, co všechno pro jejich bezpečí obětoval.
Mnoho vesničanů znal. Ať už se jednalo jen o pokývnutí hlavy při střetnutí na ulici nebo prohození pouhých pár slov, znal je. Vesničané respektovali jeho klan a vážili si práce, kterou pro ně jakožto policejní jednotky vykonávali. Ale zároveň se v jejich očí někdy mihl strach, neboť věděli, že Uchihové jsou jedna z nejmocnějších rodin v Listové a kdyby se jim cokoli znelíbilo...
Zavrtěl hlavou. Odkdy se stali z Uchihů ti špatní? Odkdy začali budit v lidech strach a nervozitu namísto pocitů ochrany?
Samozřejmě ne všichni byli takoví. Několik mužů, s nimiž pracoval v Anbu, se k němu chovala jako k sobě rovnému. Pokud zrovna neplnili své povinnosti a jejich zbraně nebyli pro dobro vesnice smáčené krví, byli to veselí a bezstarostní muži a on jim, dřív než si to uvědomil, podlehl. Často se šli projít do ulic, jen tak se poflakovat, nebo zapít chmury v hospůdkách. Někdy šel s nimi. Zpočátku to bylo jen kvůli tomu, že nedokázal vydržet doma, kde jej ze všech stran obklopovaly pohledy plné očekávání, o které nestál. Chtěl zapomenout na to, čím je. A vždycky, po každé takovéto výpravě, kdy znovu a znovu zjišťoval, že jsou úplně jiní než on, si sliboval, že příště už nepůjde. Nikdy se nedokázal tak nezávazně smát jako oni, když pokřikovali na hezké dívky z vesnice. Nebyli jako Uchihové, nebyli už od mládí zatíženi svými rodinnými problémy a dokázali se uvolnit. Možná i kvůli tomu pro něj byla představa, že jim bere jejich radostné životy mnohem strašlivější, než když mu před očima umírala vlastní rodina.
Uvědomil si, že prožil docela hezký život. Měl skvělé přátele a přítelkyni, patřil do prestižního klanu, měl milé, starostlivé rodiče a úžasného bratra. Nebylo nic, co by chtěl změnit.
Z jeho srdce jakoby spadlo těžké břemeno. Světla vesnice se pozvolna ztrácela za stromy a zanechala ho samotného uprostřed černočerného lesa. Ale v jeho mysli i nadále plápolaly hřejivé ohníčky jeho domova a obklopovaly tváře jeho blízkých. Věděl, že na ně nikdy nezapomene. A přemýšlel, jak dokáže překonat jejich ztrátu. Nohy mu vázly a on se roztřásl. Ještě jednou vidět jejich úsměvy, naposledy pohladit bránu, kolem níž tolikrát prošel, bránu vedoucí do jeho milované vesnice... Ale nemohl. Jeho ruce byly potříštěné krví jeho rodiny. Nechtěl odejít. Ale nemohl ani zůstat.
Noc ustupovala a les začali pomalu prostupovat sluneční paprsky. Zavřel oči a zvedl hlavu k obloze zastíněné mohutnými větvemi. Spolu s vytrácející se tmou mizely i pocity, které v něm minulá noc zanechala. Otřel si slzy, co mu kanuly po tvářích a odvrátil se od vesnice. V ní právě začínal nový den, pro někoho stejný jako každý jiný, jeho brášku čekalo probuzení do kruté reality a zjištění, že to, co té noci viděl, nebyla jen hloupá noční můra. Konoha se topila ve světle, ale to světlo už mu bylo cizí. Už tam nepatřil. S posledním pohledem Uchiha Itachi zanechal vesnici za sebou a s definitivní platností se ponořil do temných stínů, jenž v lese panovaly.

***

Neutíkal. Šel klidně a sebejistě. Věděl, co musí udělat a rozhodl se. Nebylo cesty zpět.
Nenáviděl svého bratra. Ten pocit ho celý prostupoval, rostl s každým jeho krokem a zmírňoval veškerý jeho smutek. Ani na okamžik nezaváhal. Vybral si správnou cestu, cestu mstitele. Od té noci, co ho Itachi připravil o všechno, pro něj nebylo jiné volby. Nenávist zastínila všechno, co by při svém odchodu býval mohl cítit. Kdyby zde zůstal, věděl, že by litoval.
Vesnice za jeho zády se nořila ve tmě. Vysoké domy se krčily ve stínech jako opuštěné trosky a lemovaly prázdné ulice. Jejich obyvatelé si klidně a spokojeně pochrupovali, aniž by tušili, co všechno musel ztratit. Spoustu z nich potkával. Nikdy se s ním nedali do řeči, jen ho častovali lítostivými pohledy a šeptali si mu za zády. Každý den musel s vypětím všech sil zadržovat zuby a někdy si už už říkal, že ohradí, že něco řekne, ale nakonec to neudělal. Místo toho sebral svůj vztek a přidal ke své touze po pomstě, která plála v jeho srdci a dávala mu sílu pokračovat dál. Každý věděl, co se přihodilo jeho klanu, ale nikdo netušil, jak mohl on, té noci ještě malý kluk, jako jediný přežít. Budilo to otázky, na které nikdo nedokázal odpovědět. A tak se uchýlili k vlastním závěrům, jenž si z jejich nedůvěřivých a bojácných pohledů mohl jen domýšlet.
A jeho "přátelé" z akademie? Byli úplně jiní než on. Tlemili se každé pitomosti, uvažovali nad zbytečnostmi a nezměnili se, ani když se stali geniny. Jak jen ho štvali.
A jak jim záviděl. Bezstarostnost a volnost, svoboda a smířenost. Měli všechno, co on nikdy nepoznal.
Proto se rozhodl odejít. Jeho život byl prázdný. Neustále ho pronásledovaly vzpomínky na tu noc, na tu noc, kdy ztratil všechno. A bylo mu jasné, že dokud nedosáhne svého cíle, ty duchové minulosti ho neopustí.
Vesnice se ztrácela za kopci a zanechala ho samotného uprostřed tmy. A černota kolem něj se rozprostírala i v něm samotném. Jeho mysl znovu a znovu naplňovaly obrazy plné krve a jeho vlastního pláče a křiku. Věděl, že na ten den, na tu noc, nikdy nezapomene.
Zrychlil. Přál si, aby už vyšlo slunce a smylo z něj pocity, které v něm tma vyvolávala. S novým dnem pro něj začne nový život. Když před několika minutami naposledy prošel branou vedoucí z vesnice uvědomil si, že v tom místě, které nazýval domovem, ho už nic nečeká.
Mohl zůstat. Ale přál si odejít.
Nahoře na nebi se třpytily hvězdy. Na chvíli se zastavil a zavřel očí. V mysli mu jako fotka znovu vytanul obraz jeho smějící se rodiny. Vždycky v něm dokázal vyvolat úsměv. Vždycky -
Zamrkal, zaštípalo ho v očích. Rychlými pohyby si je promnul a nechápavě zíral na své prsty, na nichž ulpěly drobné kapičky. Slzy.
Sevřel dlaň v pěst. Věděl, že Konohu a to, co představuje, nedokáže nikdy vymazat a ta představa ho mučila.
Zaslechl zašustění. Zvučná čtyřka byla tady.
Naposledy se ohlédl k vesnici. Klidná noční atmosféra upokojila jeho zběsile bušící srdce. Nastal čas jít.
Pomalu otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Nebylo třeba to slovo vyslovit. Odchod nic neznamenal. Ne pro něj, ne v tomto životě a za těchto podmínek. Ale cítil, že něco chybí a tak znovu rozevřel rty a zašeptal to, jedno jediné slovo, které jeho činu dodalo na platnosti. Sbohem.
Před Uchihou Sasukem se objevily čtyři postavy a poklekly.