Ve vlastních stopách

...

I'm tired of being what you want me to be
Feeling so faithless, lost under the surface
Don't know what you're expecting of me
Put under the pressure of walking in your shoes
Every step that I take is another mistake to you

Opíral jsem se o stěnu sprchového koutu a třásl se. Voda smíšená s čůrky mé krve se pomalu, jako had, plazila do odtoku. Namířil jsem si proud vody na ruce ve snaze smýt z nich tu bolest, tu hořkost. Ale nefungovalo to. Samozřejmě, že to nefungovalo.
Opatrně jsem vylezl ze sprchy a pokoušel se utřít. V rámci možností se mi to dařilo, ale pak mi - s dalším návalem bolesti - osuška vyklouzla z rukou. Svezl jsem se na kolena. Studená podlaha mě od nohou příjemně chladila a já čekal, až se mé tělo vyvlékne ze spárů té agónie. Klepal jsem se. Nebylo to zimou. Překvapivě to nebylo ani tou šílenou bolestí, která mi od rukou v hrozivých vlnách vystřelovala do celého těla. Bylo to vztekem.
Zhluboka jsem se nadechl. Chladný noční vzduch mi proplouval hrdlem, ale nedokázal mi ulevit. Bolest neodcházela a já, snad poprvé v životě, začínal z těch čtyř pevných stěn, které tvořily mou malou podzemní koupelnu, cítit klaustrofobii. Na kolenou jsem se připlazil k nejbližší stěně a lehce, co mi to ruce dovolily, se o ni opřel. Byla ledová a já se marně pokoušel vstát a vzchopit se. Nakonec jsem se pustil a svezl ruce do klína. Třásl jsem se ještě silněji než předtím. Připadal jsem si jako ve vězení. A tehdy mi to došlo. Ještě nikdy jsem necítil takový strašlivý pocit bezmocnosti. Poprvé za celých padesát let své existence jsem potřeboval pomoc. Opravdovou, čirou pomoc.
Musel jsem se sebou něco udělat. Musel jsem něco udělat a to zatraceně rychle.

***
Docela nostalgické, přeběhlo mi hlavou, když jsem se díval na scenérii před sebou. Slunce svítilo tak, jak by člověk od léta čekal, a vítr jemně profukoval, prostě nádhera. Skvělé počasí někam sebou fláknout a užívat si života.
A tak jste se nemohli divit, že se mi chtělo smát, protože my se chystali do boje.
Manda pod mými chodidly líně zasyčel. Nechtělo se mu do toho stejně jako mě a navíc neměl chuť bojovat proti svým starým přátelům. A, buďme upřímní, nevěřil mi.
Tsunade s Katsuyou naproti mi mě měřily ostražitými pohledy a Gamabunta, z jehož pána byla vidět snad jen dlouhá kštice stařecky bílých vlasů, si vytáhl dýmku z úst a blaženě vypustil obláček kouře. To byla fatální chyba - a při troše fantazie skvělá příležitost k útoku. Manda to očividně vycítil také, protože okamžitě vystartoval, až Kabuto za mnou klopýtl.
Bylo to jako za starých časů a mí bývalí společníci to dle jejich výrazů nejspíš cítili také. Až na to, že tentokrát žabák se slimákem - potěr jeden divnej - bojovali bok po boku proto hadovi. Proti svému přirozenému nepříteli. Proti mně.
Dřív nebo později to muselo přijít.
Pustili jsme se do boje. Jiraiya, Gamabunta, Tsunade a její poskok - Shizune to byla, že jo? -, Katsuya, ten liščí kluk, já, Manda a Kabuto. Všechno se slilo do mazanice tváří, výkřiků, technik, krve a těl. Než jsem si to uvědomil, byli všichni kaput a já triumfálně stál nad vzlykající Tsunade.
"Vyléči mě," řekl jsem prostě.
Zvedla ke mně oči. Jako by si mě všimla až teď.
"Ne."
Její náhlá rozhodnost mě překvapila. "Proč?"
"Nehodlám ti pomáhat se zničením Konohy."
Zasmál jsem se. "A co uděláš? Zastavíš mě jako Pátá Hokage? Na něco takového nejsi, to oba dobře ví-"
"Ano."
Rychle jsem se na ni podíval. No nazdar, ona to myslela vážně. Vážně chtěla...
"Varuju tě," zasyčel jsem. "Já už nemám co ztratit."
Seděla tam a dívala se na mě. A bylo to tam, v jejích očích. Pohled, kterým se na mě dívali všichni z těch, které jsem kdysi znával. Lítost... a zklamání.
Najednou jsem si připadal strašně unavený. A chtěl jsem jen jedno - vypadnout, pryč od těhle pitomců a jejich odsuzovačných pohledů.
Chtěl jsem utéct.
"Nikdy se ti nepodaří zničit Konohu," pokračovala. "Kdybys jen zůstal ve vesnici. Kdybys nedovolil, aby tě ovládla ta posedlost zakázanými technikami... Po smrti svých rodičů ses změnil. Chápu tvou bolest. Kdybys tehdy dovolil, abychom ti pomohli... Nemusel ses stát tímhle." Svezla pohled k mým zničeným rukou a pak zpátky k mému obličeji. Věděl jsem, co vidí. Nezdravě bledou pokožku, propadlé tváře, hadí oči a pot, co mi stékal po čele, jak jsem se snažil odolat bolesti v hlavě a udržet oči otevřené.
Viděla trosku.
Jasně, že jsem to věděl, sakra!
"Řekni mi jedno, Orochimaru. Proč?" Její hlas byl naléhavý, ale oči chladné. Jakoby jí nezáleželo na tom, co odpovím a možná tomu tak opravdu bylo. Hluboko uvnitř mě už odsoudila a její snaha mě napravit nemohla nic změnit. Protože nebyla skutečná.
Stačilo. Začínal jsem se cítit podivně sentimentálně a bylo mi na zvracení ze sebe samého. Mrkl jsem na Kabuta, už se zvedal. Jiraiya funěl kdesi u tý svý bažiny, liščí kluk byl namol a Tsunade na něj házela ty svoje pohledy pohledy plný něhy, o nichž jsem si myslel, že je zapomněla používat, když viděla umírat svého milence.
Pohrdavě jsem si odfrkl. Zatmívalo se mi před očima a já cítil, že pokud tu budu ještě chvíli zabírat prostor, asi sebou šlehnu přímo na Tsunade.
Shnijte si v tý svojí Konoze, sakra. Já nebudu jako vy.

***

Ano! Ještě kousek! Poprvé jsem se dostal tak blízko svému cíli. Dnes v noci odhalím tajemství věčného života! Dnes v noci se stanu...
Najednou se dveře mé podzemní laboratoře zprudka otevřely a dovnitř vběhla skupinka po zuby ozbrojených ninjů vedená Sandaimem, který až na ten svůj pošahaný bojový obleček zrovna ozbrojený nebyl. Věřil si stejně jako zamlada, to jsem musel uznat.
"Co chceš?" zeptal jsem se. Byl jsem lehce vytočený.
"Orochimaru... Takže ty vážně..." Můj bývalý mistr vypadal poněkud otřeseně.
"Ano, staříku?!" řekl jsem s úsměvem a nutnou dávkou sebekontroly. Oplácel mi pohled s jakousi křivdou.
"Orochimaru. Proč tohle děláš? Měl jsi toho tolik před sebou. Možná tě nevybrali Hokagem, ale každý moc dobře ví, jak jsi silný. Proč sis vybral tohle? Kdybys kráčel ve šlépějích svých rodičů..."
...Pak bych byl teď asi taky mrtvej, nemyslíš?
Ale nahlas jsem nic neřekl a nechal ho, ať se vyblekotá. Pořád jen proč, proč, proč. Jako kdyby to on nebo někdo jiný mohl pochopit. K čemu je život zasvěcený vesnici? Nechápal jsem, jak jsem se mohl chtít stát Hokagem. Teď jsem našel svůj pravý úkol, pravé poslání. Nepůjdu s proudem jako všichni ostatní. Objevím něco vlastního, něco velkého! A právě mí rodiči byli ti, kdo mě k tomu zavedl. Jako správní bojovníci zahodili svůj život pro vesnici. Ha! A co získali? Slávu, uznání? Jako kdyby na tom záleželo! Já viděl jen jeden fakt. Byli mrtví. Jejich životy zhasly jako svíce, jeden záchvěv vzduchu a byly pryč. Ale mně se tohle nestane. Získám věčný život a s ním i nekonečné množství času. A objevím způsob, jak je přivést zpátky k životu...
Nečekal jsem, že by to mohl Sandaime pochopit. Nevydám se v ničích šlépějích. Povedu vlastní život, půjdu vlastní cestou.
Tak se přestaň tvářit tak ukřivděně, ty zatracenej staříku...!

***

Ach, tehdy jsem byl tak optimistický. Myslel jsem, že všechno půjde hladce, že se zmocním Sasukeho krásného tělíčka a spolu s ním i malého bonusu v podobě jeho mocného sharinganu a pro dobrej pocit ještě ovládnu svět. Jak jsem byl tehdy naivní. Nepřipouštěl jsem si šanci, že bych mohl selhat, ač v koutku duše jsem se té možnosti obával. Teď už jsem věděl, jak moc jsem se mýlil.
Prohrál jsem. A nejen to, Sasuke odhalil mou pravou podobu, obrovského bílého hada. Zdá se, že cena za nesmrtelnost byla má lidskost. Tolik jsem se zabýval vlastními experimenty, že mi ani nedošlo, co se to ze mě stává.
Páni, asi vážně senilním! Ale překvapivě mi to bylo jedno.
Sasuke si vzal mou sílu a odešel s myšlenkou, že se mě zbavil. Ale to bych nebyl Orochimaru, aby mě zastavilo něco tak bezvýznamného jako je smrt. Schoval jsem se v jeho pečeti a když to nevyšlo, zaměřil jsem se na svou část přebývající uvnitř Anko a čekání si krátil myšlením na to, kdo mě asi tak zachrání. Nebo, abych byl přesnější, vytáhne ven. Přesto jsem se nedokázal ubránit sentimentálním vzpomínkám. Věděl jsem, že i Jiraiya je mrtvý - i když já už vlastně nejsem, tak proč ten depresivní tón? - a podle toho, co jsem cítil, k tomu neměla daleko ani Tsunade. Zvláštní. Vypadá to, že nakonec jsem nejdéle přežil já, i když by to nikdo nečekal. K vlastnímu překvapení jsem ale necítil uspokojení nebo něco podobného. Když už jsme u tý upřímnosti.. Asi jsem Jiraiyovi vážně jen záviděl. Dostál svých slov a stal se tím, čím všichni čekali, že budu já. Zemřel, ale vsadím se, že na něj nikdo jen tak nezapomene. Zajímavé. Nakonec to byl asi on, kdo dosáhl pravé nesmrtelnosti.
Zavřel jsem oči. Nebo bych to spíš udělal, kdybych se nenacházel v jakémsi prostoru uvnitř pečetě na krku mé žačky, kde pravděpodobně existovala jen má ubohá dušička zoufale syčící do prázdnoty kolem sebe. Byl jsem úplně ztuhlý. Na chvíli jsem dokonce zalitoval, že jsem se tehdy neoddal smrti. Ale vážně jen na chvíli, buďte v klidu. Za ty roky jsem se vůbec nezměnil. To jen ten život už za moc nestál, zvlášť od té doby, co mi umřeli rodiče. Ty vo... Jsem starej chlap, co přišel i o možnost volného pohybu a myslím na rodiče? Asi mi začíná šibat.
No, nakonec jsem rád, že jsem tím, kým jsem. Nelitoval jsem svého rozhodnutí. Já se nevzdám tak snadno. Zařídím, aby se na mě nezapomnělo.
V duchu jsem se zasmál a v mém tónu byl náznak paniky.
Nakonec jsem stejný jako ostatní a to mě nevýslovně štvalo.