Temnota bytí

V temnotě vlastního bytí hledáme své já, ale co když je naše nitro vyplněno prázdnotou? Čeká nás jen život bez naplnění?

Členové ANBU Root byli vychováváni jako stroje na zabíjení. Sai patřil mezi ně. Jako sirotka ho Danzou přijal mezi své podřízené. Chlapec to neměl jednoduché, byl živé dítě, občas trochu bojácné, ale vnímavé a učenlivé. Jeho trénink mu nenechával ani minutu na oddech. Proplakal spoustu nocí, než postupně otupěl a zvykl si. Výcvik pro něj byl těžký. Byl dlouhou dobu sám, jen se svým stínem. Lačnil po přítomnosti někoho, kdo by ho nepovažoval za loutku, vojáka určeného k jediné věci – poslušnosti. Uzavíral se do sebe a jeho svět začínal postrádat barvy. Komunikaci omezil jen na nejnutnější slova v průběhu misí. Tesknil a svou touhu žít vkládal do svých obrazů. Měl jich stohy a nepřispívaly ničemu jinému, než tomu, aby se nezbláznil.
Před nepěkným koncem ho zachránil nový přírůstek do společenstva. Chlapec zhruba v jeho věku. Zprvu ho přehlížel, sledoval ho z bezpečné vzdálenosti a… bál se. Bál se opustit svou ulitu, kterou se chránil proti okolí.
Shin jako každé dítě v novém prostředí pozoroval všechno s neskrývaným zájmem a Sai ho okamžitě zaujal, protože byl jediný v jeho věku v celém Rootu. Snahy se seznámit byly mařeny ihned v zárodku. Bledý mladík mu obratně unikal, a ani se nenechal zlákat k nevinnému rozhovoru. Shin se ale nevzdával.

Jeden pěkný letní den se mu naskytla bezva příležitost. Trénoval v lese a značně znaven se chtěl zchladit v blízkém jezeře.
Na okraji mola seděl Sai se svým skicářem a něco do něj horlivě črtal. Byl tak zaměstnán svou kresbou, že si nevšiml přibližujícího se mladíka, až když bylo pozdě na útěk. Nechal ho nahlížet mu přes rameno a následně posadit vedle sebe. Trochu znervózněl, ale nenechal na sobě nic znát a dál se snažil zachytit rákosiny u břehu.
Ticho by se dalo krájet.
„Hezky kreslíš,“ prohodil Shin nezávazně, „hodně jsem o tobě slyšel a prý máš zajímavé ninjutsu, kterým dokážeš oživit namalovaná zvířata…“ Odmlčel se, dostalo se mu jen velmi krátkého přikývnutí. Nespokojen s takovou reakcí pokračoval dál s nejrůznějšími otázkami. Nedopadlo to o moc líp, než u prvního pokusu. „Poslyš… Saii, já bych chtěl vědět, proč se mi vyhýbáš, proč se mnou nechceš prohodit jediné slovo? Mám pocit, jako bys měl ze mě strach. Já nejsem nemocný ničím nakažlivým.“ Dloubl netečného mladíka loktem do boku, aby si od něj vysloužil zachmuřený pohled.
„Já…“ Sai chtěl nějak odůvodnit svou apatičnost, jenže nenacházel slova. „Já nevím, prostě nevím.“ Skvělé, to už by bylo lepší, kdyby mlčel, než ze sebe dělat úplného tupce.
„Aha, a co kdyby ses se mnou začal bavit. Určitě by to bylo zajímavější než se jen ploužit chodbami základny a užírat se nudou. No ták… pojďme si třeba zaplavat. Je vedro a určitě ti to neuškodí,“ lákal ho natěšeně. Pokud se podvolí, tak bude za vodou.
„Tak jo.“ V duchu se divil, že souhlasil, ale jeho nitro mu říkalo, že by to nemuselo být až zas tak špatné.

Shin uspěl, dokázal Saie rozmluvit a hlavně dokázal proniknout k jeho srdci blíž než kdokoli jiný před ním. Stali se blízkými přáteli takovým způsobem, že jeden druhého považovali za bratra. Kdykoliv to bylo možné, trénovali spolu, nebo si jen povídali a užívali si přítomnost spřízněné osoby. Jejich idylku ukončila plíživá nemoc. Rozežírala mladíkovo tělo zevnitř, pomalu mu ubírala sil. Nemohl už vykonávat svou práci a začal byl přítěží pro Root. Během posledních dní s ním Sai zůstával. Častokrát si vyčítal, že ho ze začátku od sebe odháněl. Nechtěl, aby ho opustil tak moc brzy, slzy jako hrachy mu kanuly po lících, když umírajícího mladíka držel za ruku. Hned jak povolil stisk dlaně milovaného bratra, tak plně podlehl svému smutku.

„Saii, mám pro tebe speciální tajnou misi. Donesla se k nám zpráva, že v jeskynním komplexu na východě Ohnivé země se skrývá něco magického. Podle popisu to nabývá tvaru koule a vydává modrou zář. Chci, abys to prozkoumal. Zjisti, co to je, a popřípadě i něco bližšího. Teď jdi, ihned po návratu očekávám hlášení,“ propustil ho velitel Danzou. Mnul si ruce, zase měl svou figurku na hracím poli. Moc mu nehrálo do karet přátelství mezi mladíky, což se elegantně vyřešilo tím, že Shin umřel. Ano, byla ho škoda, měl určitý potenciál, ale vzbuzoval v Saiovi city a to se mu vůbec nelíbilo. Měl v plánu jim to nějak překazit, naštěstí se do toho nakonec nemusel míchat. Jeho loutka se postupem času přestávala trápit, jak udupávala své city do prachu.

Sai se vydal na cestu. Bez emocí procházel okolo jezera, kde se dali se Shinem do řeči. Uzavřel se do sebe, pohřbil jakékoliv pocity hluboko, až na samé dno duše. Od mladíkovy smrti uplynula už spousta času a on sám se cítil jako prázdná schránka oddaně poslouchajíc rozkazy.
Příroda ho pohltila bez námitek a poskytla mu přístřeší, útočiště, a pomohla mu udržet jeho přítomnost v tajnosti. Do podzemních chodeb vešel s opatrností sobě vlastní. Byl vybaven na tři dny v temných chodbách. Už za prvním ohybem musel zažehnout světlo. Postupoval pomalu a na stěnách si dělal značky, aby se mohl kdykoliv vrátit a neztratit se. Cesta se nespočetněkrát dělila a občas ho zavedla do slepého místa nebo do rozlehlé jeskyně. Byl tak strašně daleko, daleko od slunce. Netušil, kolik uběhlo času, co prošel ústím vchodu. Měřil jen výšku hladiny vody a oleje na svícení. V temných a nepřívětivých prostorách nenašel nic, jen pár netopýrů a krápníky.
Když se vracel zpátky, tak někde blízko východu při prolézání úzkým prostorem si roztříštil lampu. Okamžitě se ocitl v hluboké tmě. Nechtěl panikařit a zhluboka dýchal, aby dostal své reakce pod kontrolu. Uklidněný, byť slepý, se vydal na cestu, kde tušil východ. Dotýkal se stěny a postupoval pomalu dopředu. Snažil se jít podle závanu čerstvého vzduchu. Šel dlouho, nohy mu umdlévaly a táhnul se dopředu jen silou vůle. Když zahučel do ledové vody, poznal, že se ztratil. Byl zpátky u podzemního jezírka, které cestou minul. Vyčerpán si lehl na chladnou kamennou zem. Třásl se zimou a neměl se čím zahřát. Čím dál víc se mu klížily oči, ale věděl, že pokud usne, tak to může být jeho poslední spánek. Nevydržel a poddal se.
Cítil, jak ho obklopilo něco hřejivého a hebkého. Pokusil se otevřít oči, modrá zář ho příliš bodala do očí. Bylo mu dobře, slyšel konejšivý hlas Shina a jeho teplou dlaň ve své. Uvnitř něj se něco zlomilo, nedokázal zadržet slzy, které máčely jeho tvář. Takhle šťastný se necítil už hodně dlouho. Užíval, prožíval a chtěl si zapamatovat každou sekundu tohoto pocitu. Zdálo se mu, že modré hebko je s ním hodiny, dny, a možná to bylo jen pár vteřin, netušil.
Pulzující zářící koule ho doložila přesně na hranici přímého světla a šera chodby. Jen nerad ji opouštěl. Po dlouhé době mu svět přišel barevný a krásný. Se smutkem pozoroval vzdalující se modrou věc. Jedno věděl jistě, nikdy na svého bratra nezapomene a pocity v přátelství si bude navždy uchovávat jako největší poklad.