Návrat: 02 Vyjednávání

Keiji otevřel dveře a vstoupil do vládní budovy. Naruto se zarazil: „Nemám rád mluvení,“ pohlédl zhnuseně na chladnou chodbu.
„Proto jste odmítl křeslo v Radě?“ usmála se Nanami.
„Ano,“ kývl tázaný a udělal krok. Přesně jak předpokládal, teplo a život z venkovního světa rázem utichlo. „Politikaření dokáže vysávat životní energii,“ pomyslel si Naruto a pokračoval v chůzi obklopen ponurými zdmi.

Vážení občané, vyslanci ze všech bývalých zemí, zástupci nejmocnějších uskupení a lidí současnosti. Obdoba bývalých stařešinů a Káge seděla v pohodlných křeslech oděna do luxusních obleků. Pohrdavě si měřili trojici, která se opovážila rušit jejich klid.
„Vítejte,“ pronesl starší muž oděn ve fialové barvě.
Naruto lehce kývl hlavou.
„Jste si vědom, že jste zde jenom díky skutkům, jichž jste učinil v dávných dobách, na které si už nikdo nepamatuje?“ pronesl pohrdavě muž v červeném.
Naruto poznámku ignoroval a pohlédl na ostatní.
Muž v modrém těkal pohledem z jednoho na druhého, než promluvil: „S čím jste přišel?“ pokynul rukou, aby předstoupil před Radu.
„Mám obavy z nové hrozby, která může náš svět uvrhnout do další války,“ Naruto se nesnažil nikterak zastírat pravdu. Udeřil na ostatní s jasnou hrozbou, která se skrývá ve stínech.
Chvíli ticha prolomil smích Červeného: „Válka? Kdo? Proti komu? Celý svět je jednotný!“
„Jsou zde jisté náznaky,-„
„Náznaky?“ přerušila Naruta žena v žlutém. „Nepřišel jste sem doufám s pouhými náznaky možné hrozby.“
„Nikoliv, ve všech větších městech můžeme pozorovat narůstající násilnosti, které přecházejí v brutální útoky. Ztrácíme kontakt s mladou generací, lidé znalý ninjovskému umění ubývá, pokrevní linie,-„
„Stop,“ tentokrát jej zastavil muž v zeleném. „Vrozené schopnosti, kdysi mocných klanů, jsou dnes většinou zapomenuty. Rozhodli se sami lidé z těchto klanů, kdy přestali cvičit svoje chorosti pro dobro míru a začali žít s prostým lidem.“
„Nechtěl jsem nikterak rozpoutávat debatu v tomto směru,“ omluvil se Naruto. I přes celá desetiletí byla tato otázka velmi ožehavá a pogrom v Písečné je připomínám možná víc, než konec války a začátek velkého míru. „Chtěl jsem pouze poukázat na to, že náš svět nemá teď žádné prostředky obrany.“
„Obrany,“ zakroutil očima Červený. „obrany před kým?“
„Říkají si Odpadlíci,“ Keiji udělal krok kupředu, ale byl hned zaražen svým mistrem.
„Oh? A kdo jsou tihle Odpadlíci?“ Žlutá pokrčila tázavě obočí.
„Jde o skupinu, která si přeje návrat ke starým kořenům. Hlásají, že máme v povaze zabíjet a chtějí nastolit tuto filozofii,“ povzdechl si Naruto. S tímto oznámením chtěl ještě chvíli počkat. Keiji si uvědomil svoji chybu a začínal se proklínat. Nanami na něj mrkla, aby se netrápil.
„Jak je možné, že jsme o takovéto organizaci ještě neslyšeli?“ zajímalo Fialového.
„To že jsme o ní neslyšeli, ještě neznamená, že neexistuje,“ přitakal s odpovědí Modrý.
„Jsou to pouze domněnky,“ zakroutila hlavou Žlutá. „ničím nepodložené domněnky.“
„Začínám si myslet, že byla chyba Vás kdy navrhovat na člena Rady,“ pronesl Červený. „Vaše touha po zbrojení, cvičení dalších nevinných dětí jako ve starých dobách, kvůli vymyšlené hrozbě. To opravdu tolik toužíte po další válce a utrpení?“
„Všechno jsou pouhé dohady, které nejsou podložené hmatatelnými důkazy,“ povzdechl Zelený.
„Nemůžeme vyhovět vaší prosbě,“ sykl poprvé Černý. „Slyšení je u konce!“ Žlutými oči si prohlížel Naruta, stejně tak jako Naruto propaloval pohledem jeho.

„Omlouvám se,“ promluvil Keiji, jakmile opustili budovu.
„Nic se nestalo,“ odbyl jej Naruto.
„Co teď, mistře?“ zajímalo Nanami.
„Budeme to muset zvládnout sami,“ usmál se Naruto a zamířil ke svému domu.
„Mělo by jich být opravdu hodně,“ upozorňoval Keiji.
„Nechci začít válku, chci jí předejít,“ odpověděl Naruto.
„Ale jsme jen tři,“ Nanami pokračovala v pesimistickém duchu debaty.
„Jen tři?“ zopakoval Naruto otázku. „Tři co?“ jeho žáci mlčeli. „Jsme tři ninjové,“ Naruto otevřel dveře do svého bytu a podíval se na své studenty. Jeho úsměv jim vlil sílu a odhodlání do žil.

Nad lesem stoupal kouř. Těžařská vesnice měla příhodné pojmenování, jelikož se v její blízkosti nalézal důl na železo a o stromy nebyla taktéž nouze. Pro těžbu byli vždy potřeba nejsilnější muži z celého kraje. Dnešní dým z pecí byl ale jiný. Měl v sobě cosi zlověstného.
Uprostřed vesnice byly naskládaná těla tamních obyvatel. Byla upravena do podoby mohyly, na jejímž vrchu byl provizorně postaven trůn z lidských hlav.
Rudovlasá žena hladila muži lýtko, jako by to bylo něco posvátného.
„Líbilo se mi, jak začali hořet tím plamenem,“ pronesla vášnivě.
Muž sedící na trůnu se ušklíbl: „Už tomu začínám přicházet na chuť,“ pravé oko se mu zformovalo do podoby Mangekyou Sharinganu. Černý plamen začal poskakovat z jedné budovy na druhou.
„Byl to dobrý nápad, ne?“ zasmál se svalnatý muž a držel v ruce tělo černovlasého chlapce, který měl vydloubnuté obě oči.
„Škoda, že se uchytilo jenom jedno,“ zatvářila se zrzka smutně.
„Dřív, nebo později najdeme dalšího… dárce,“ usmál se muž na trůnu.