Návrat 01: Nová hrozba

Z trhu vedlo několik cest, které směřovaly k dalším částem města. Jako orientační bod sloužila velká věž, kterou zdobily barevné fáborky k oslavám výročí uzavření války a doby velkého míru. Všeobecné veselí podtrhovala hudba a smích dětí. Yuzuki kontrolovala účtenku a míjela poslední stánky – jejich opotřebení šlo úměrně se vzdáleností od srdce trhu. Před vstupem do „Špinavé“ uličky se zastavila, zkrátí si cestu o dobrou hodinu, nebo půjde oklikou? „Je skoro odpoledne,“ dodala si v duchu odvahy a vyrazila nechávajíc za sebou zvuky trhu. „teď tu nikdo nebude.“
Špinavá ulička byla věru hodna svému jménu, jelikož se všude válely odpadky, zdi byly pomalované různými nápisy s gramatickými chybami. Malým dětem se vždy říkalo, že zde sídlí zlý duch temnoty, proto je v uličce pořád tma. To byla samozřejmě hloupost, s blížícím polednem bylo i zde přítmí na ústupu.
„Kdo je tam?!“ zavolala Yuzuki odkud slyšela hluk.
„Meow?“ vystoupila kočka ze stínu a olízla si tlapku.
Yuzuki si v klidu oddechla a pokračovala svižnějším tempem.
„Kam pak?“ zahlaholil mužský hlas. Kolem Yuzuki se začaly zvedat stíny mužských postav. Uličku začal pohlcovat stín.
Žena neodpověděla a začala utíkat, v tom jí jeden z mužů chytl za vlasy a hodil na zem, jakmile se pokusila vstát, tak ji další kopl do břicha.
„Do hlavy ne,“ zarazil podsaditějšího muže plešatý muž s rouškou přes pusu. „i když, jestli se bude vzpírat, tak zuby nepotřebuje,“ černé oči mu sjely do dvou tenkých linek.
„Hej,“ ozval se další hlas a rychlé kroky. „co se tady děje?“ byly to členové místní policie. Kromě menší modré šerpy u opasku se vyznačovali značnou nevolí cokoli dělat.
„Co je zas?“ otočil se na ně plešatý.
„Pomoc,“ zařvala z plna hrdla Yuzuki.
„Drž hubu, ku*vo!“ kopl ji jeden z mužů do obličeje.
Policisté se zastavili a jeden z nich natáhl ruku: „Dlužíte za tenhle týden.“
„Kde jsou naše způsoby,“ rozpřáhl Plešoun ruce a vytáhl svazek bankovek.

Keiji nebyl zvyklý na podobné věci, při pohledu na Yuzuki se mu sevřelo hrdlo. Ležela v odpadcích, bez šatů s modřinami na stehnech, většinu zubů měla vyražených, z podříznutého krku ji stékala krev na ňadra. V očích měla prázdný výraz. Popadl ho vztek, povytáhl katanu a čekal, že se před ním právě teď zjeví ti co to udělali, ne musel se uklidnit. Krev byla stále teplá, nemohli být daleko. Vydal se zpátky k trhu.
Nakupujících již ubylo, ale stánkaři zde pořád vyřvávali své výhodné ceny.
„Neviděl jste někoho odcházet z té uličky?“ zeptal se obchodníka, který byl nejblíže uličce.
„Možná jo, možná ne,“ odpověděl pohrdavě malý mužíček, který cítil zisk. I informace mají svoji cenu a tohle je přeci jenom trh.
„Kolik…“ zeptal se Keiji a sáhl po váčku s penězi.
„Přijde na to,“ usmál se úlisně prodavač.
V tom jej Keiji chytl za hlavu a přitáhl si ho k sobě:“… stojí tvůj život?“ ruka mu začala modře probleskovat. Prodavač zavýskal strachy, okolní ruch rázem ustal. Lidé začali vzrušeně dýchat a ukazovat si na Keijiho: „Je to ninja,“ a „Myslel jsem, že už nežijí,“ vycházelo z davu.
„Tak?“ sevřel černovlasý mladík obchodníka.
„Z tý uličky nikdo nevyšel!“ hlas mužíka zněl jako pískání krysy.
Keijiho odpověď neuspokojila a praštil s obchodníkem o jeho stánek, až praskla deska a všechno zboží se zhroutila doprostřed.
„Kdo?“ pustil obchodníka a promnul si pěst.
„Tamti dva,“ ukázal obchodník na dva policisty a začal si otírat krev z tváře.
Policisté už rázovali k rozbitému stánku, byli dva a útočník jenom jeden, nic co by se nedalo zvládnout.
Keijiho ruka sjela z katany, aby nevyprovokoval zbytečné nedorozumění, už takhle věděl, že to od svého mistra schytá.
„Násilnosti na veřejnosti?“ usmál se vyšší policista.
„To bude drahé,“ zhoupl se na botách menší.
„Oh?“ Keiji si je pozorně prohlédl. Ten větší měl za nehty červenou špínu, menší si zase nezapnul příklopec u kalhot. „Nemám čas na vyptávání, takže…“ Keiji tasil meč a jedním švihem usekl většímu ruku, ten se chvíli koukal na svůj pahýl, než začal řvát. Menší byl teď postříkán krví a nehýbal se, asi šok. Keiji chytl useknutou ruku a prohlížel si špínu za nehty, byla to krev a něčí kůže. Menšího policistu probral do reality kopanec mezi nohy, když vykašlával obsah snídaně začal vnímat i otázky, kterými ho Keiji zahrnoval.
„Tu dívku jste zabili vy?“
„Ne,“ vyhrkl.
„Tak kdo?“ aby dodal svým slovům větší váhu probodl mu koleno a zatočil, bolest to musela být neskutečná.
„Oni!“ začal řvát menší, větší už dávno ležel na zemi a dodělával.
Keiji luskl prsty a policisté opět stáli, většímu nechyběla ruka a druhý si rychle prohmatával genitálie a koleno.
„Iluze?“ vydechl větší policista a podíval se na Keijiho. Policista tlumeně vyjekl hrůzou, když spatřil oči, které zrudly hněvem.

Naruto žil díky démonovi nepřirozeně dlouhý život, všichni jeho známý zemřeli. Svět žije dlouhou dobu v míru a na něj a na ostatní hrdiny se už pomalu zapomnělo a jsou pouhými stíny zašlé slávy. Naruto věděl, že bude žít delší život, než ostatní, proto se po pár letech stáhl do ústraní, protože nechtěl vidět umírat svoje milované.
Na počest vítězné bitvy se každý rok pořádají slavnosti, při kterých je zakázané jakékoliv násilné jednání. Toho však nedbá nově se formující hrozba z mladých lidí, kteří nechtějí žít v tomto nastalém režimu a ze samé znuděnosti si přejí trochu adrenalinu, který přerostl až do fanatismu, kdy se dožadují navrácení starého způsobu života, ke kterému patřilo zabíjení. Naruto si za ta léta našel oblibu v dvou mladistvých, které přijal za své žáky. Ti mu nyní dělají doprovod při jeho poslední cestě, která má za úkol odvrátit další válku do které svět postupně směřuje.

„Nezbývá vám moc času, pane Uzumaki,“ doktor položil výsledky testů na stůl a zahleděl se na starého muže.
„Kolik?“ zakašlal stařík.
„Nanejvýše pár měsíců,“odvětil doktor.
Uzumaki se zapřel o hůlku a vstal ze židle. Kývnutím hlavou dal najevo svoje poděkování a zmizel z ordinace.
Doktor si začal znovu listovat výsledky lékařské zprávy: „Uzumaki Naruto,“ zamumlal. „Získal nepřirozeně dlouhý život díky Kyuubyho chakře, ale ani ta nezaručí nesmrtelnost,“ v zamyšlení začal nevědomky kousat do tužky. „Jestli zemře, co se stane s démonem?“

Naruto tiše pozoroval sochy bývalých Hokage a vzpomínal na jejich zašlou slávu. Na jejich jména se pomalu zapomnělo a svět žil v míru. Neměl potřebu si připomínat krvavé skutky svých předků. Ninjovské řemeslo pomalu upadalo, ochránci vesnic nebyli potřeba a ti co zbyli, nebyli tolik trénovaní. Svět tímto dosahoval svého vrcholu.
„Všechny civilizace čeká nejstrmější pád ve chvíli jejich vrcholu, kdy si myslí, že nemůže být lépe. Přestanou být ostražití a zhýčkaní tím co dokázali,“ dívka v kápi přistoupila k Narutovi.
„Mír je mnohdy vykoupen mnoha životy, Nanami,“ odvětil jí.
„Nesu špatné zprávy, mistře,“ ukázala svitek opatřený pečetí. Naruto ji hbitě zlomil a začal číst: „Další vesnice na západě přestala odpovídat.“
„Zjistila jsem také, o co jste žádal a měl jste pravdu,“ přitakala dívka s další zprávou. „V hlavních vesnicích hojně ubývá mladistvých. Čísla přesahují stovky a jedná se převážně o uživatele ninja technik,“ zakončila Nanami své hlášení.
„Někdo záměrně vyvražďuje mladou generaci ninjů, nebo…“ Naruto nechtěl další domněnku ani vyslovit, proto raději změnil téma: „Kde je Keiji?“
„Dnes se měl vrátit ze své mise a podat hlášení,“ odpověděla Nanami.
„Slyším, že mne pomlouváte,“ zasmál se mladík v slunečních brýlích a zadíval se na modrou oblohu. „Život je fajn,“ pročísl si černé vlasy a začal podávat hlášení: „Vaše podezření se potvrdilo, Mistře. Síla mládí formuje armádu, s kterou chce zničit tento systém, kdy všichni žijí v „míru“. Co jsem zaslechl, tak je to proto, že není v naší přirozenosti být mírumilovný. Chtějí zabíjet, tak jsem jim dal šanci a jako bonus přináším mapu s jejich hlavním stanovištěm,“ Keiji podal svému mistrovi mapu.
„Zabil jsi je?“ řekla Nanami pohrdavě.
„Ne, žijí, tedy, jestli se tomu dá říkat život,“ odvětil Keiji posměšně.
„S těmito informacemi nás rada už nemůže ignorovat,“ zvolal radostně Naruto a přehlížel nevraživost svých dvou studentů.