Jantarová laňka II

Když jsem se konečně dostala z kanceláře, mohla jsem se pořádně nadechnout. Čerstvý vzduch mě potěšil mnohem víc než zpráva, že musim v této vesnici zůstat dýl, než jsem chtěla. Hokage řekla, že ten náhrdelník ještě nedostanu, i když si vše vyjasnila s mou vesnicí. Jak problematické. A ještě k tomu nepřestal ten prudký déšť, který padá na mou hlavu tak, že vypadám jak modifikovaný maršmelou.
Chápu, že ke mě stratili důvěru hned při příchodu do vesnice, ale tolik lidí z Anbu mě hlídat nemusí. Cítím je a to bych neměla. Je to docela ironické.
„To všem příjdu tak nebezpečná?“ Zamyslela jsem se tak hluboce, až jsem došla do Ichiraku, kde jsem se mohla po té úmorné cestě najíst.
„Dám si dva rámeny Soba.“ Až se najím, tak musím kontaktovat vesnici a domluvit se s nima. Nemůžu tu zůstat moc dlouho, chci se ještě porozhlédnout po svém otci. Doufám, že najdu alespoň nějaké stopy, kde ho najít.

Jídlo, které starší muž přinesl jsem vzala do rukou a jednu misku podala Kioshimu.
„Až se najíš, tak můžeš jít domu, nemusíš mi být furt po boku.“
„Jak chcete, Mesu-san.“ Řekl můj věrný Kioshi a začal jíst. Trochu se s miskou na zemi pral, ale umí si poradit. Kioshi je moc hodný. Jediný jelen, který by za mnou šel až do samotného pekla.
Jak jsem řekla udělal. Po chvilce zmizel, tak jsem vyzdvyhla misku a podala ji muži.
„Přišla jste z daleka?“ Zeptal se.
„Není to zas až taková dálka. Jsem z Yuugakure.“
„Tak krásná a vznešená vesnice. Jednou jsem tam byl. Navštívit vzdálenou sestřenici a moc se mi tam líbilo.“
„Je to hodně klidná vesnice. Nic se tam neděje. Docela nuda.“ Řekla jsem a usmála se.
„Říkají mi Mesu.“ Představila jsem se a čekala až se představí on. Je milé potkat přívětivou tvář po tak nepříjemném dni.
„Já jsem Teuchi a ta krásná dívka za mnou je Ayame, má dcera.“ Vypadá to, že mají pěkný vztah jako otec a dcera.
„Těší mě.“ Řekla jsem a podala si s oběma ruce. Když v tom jsme všichni uslyšeli ránu. Podívala jsem se ven, uviděla blonďáka s hlavou zabořenou v zemi a za ním řvala ta růžovlasá mrcha, která ze mě udělala lhářku. Ne, že bych pravdu všem ráda vykřikovala. Svráštila jsem tázavě obočí na Kakashiho a ten jen mávl rukou. Všichni, i jeden tajemný kluk s divným úsměvem, si ke mě přisedli a řekli obědnávku.

„Jak bylo u Hokage?“ Zeptal se Kakashi a já si povzdychla.
„Nic slavnýho. Vypadá to, že tu skejsnu na hodně dlouho.“
„Hm...Myslel jsem si to.“ Řekl a já se na něj nevěřícně podívala. On to čekal?!
„Je to pravda Sakuro-chan! Viděl jsem ho!“
„Ale jen ve snu! Žádný Kappa neexistuje!“
„Leda tak Sanbi.“ Najednou všichni jako na potvoru zpozornili.
„Já Kappu taky viděla, ale ne ve snu. Existuje.“ Řekla jsem a Naruto zavískl radostí, že existuje další člověk, který v toto stvoření věří. Musim si dávat pozor na pusu. Jen tak říct do vzduchu jméno tříocasého démona není dobrý.
„Zítra ráno se stavte za Hokage v osm. Máme misi.“ Řekl Kakashi, vstal, zaplatil a šel domu. Tsk, ani se se mnou nerozloučí. Třeba mě stále nemá rád. Jen doufám, že o mě nevede stejný názor...No, ale když se tak zamyslím, řekl, že jsem byla na dobré straně. To nezní zas tak špatně, ne?
„Jak se jmenujete?“ Zeptal se blonďák se zájmem.
„Říkají mi Mesu. Ale myslím, že tohle jsi pochytil v Hokageho kanceláři, když jsem tu přezdívku vyřkla.“
„Já jsem Uzumaki Naruto. Vážně jste viděla Kappu? Kde jste ho viděla? Já jsem ho viděl asi před týdnem. Měl hodně dlouhou srst a strašidelný pohled a-...“ Dál už vážně nevím, co říkal, protože jsem si uvědomila, že ten kluk moc chytrosti nepobral. Za prvé. Kappa neexistuje. Jedině Sanbi, tříocasí démon, by se za něj mohl považovat...A za druhé, koho krucinál zajímá barva trusu?!
„Vážně si myslim, že tohle není záživné téma u jídla.“ Řekla jsem. Naruto sklonil hlavu a omluvil se, ale v zápětí dostal ránu od růžovlasé mrchy, kterou Naruto nazývá Sakura. Hodila jsem na ní pohled alá: Nečum, nebo ti vytrhám vlasy, a odešla jsem. Bohužel se za mnou vydal ten ukecánek. Mohl by uspávat celé vojsko.
„...vážně měl dlouhou srst, nikdy jsem to neviděl a jedno oko měl modré a to druhé bíle. Nikdo mi to ale nevěří.“ Zastavila jsem se.
„Jedno modré,druhé bílé? Nebylo to druhé oko slepé?“
„Možná...“ Naruto se mé reakce asi lekl, protože měl zaujatý pohled, ale mě tato informace nepřišla v žádném směru příjemná. Nevím proč, ale díky jeho popisu jsem si vzpoměla na bratra... Ten zpropadený bastard. Ještě, že leží v zemi. Doufám, že ho stále požírají červi a očima mu prolézají žížaly.
„Děje se něco?“
„Hm? Ne...Ani ne, v pohodě. Půjdu si pronajmout pokoj, měl by jsi jít, je pozdě a máš zítra misi... Měj se.“ Oplatila jsem mu úsměv a vydala se do hotelu, který byl hoden mé peněženky. Nic slavného, ale čisto v pokoji bylo.

Co teď? Mám stále hlad. Dole ve společenské místnosti byl automat, tak jsem si šla koupit brambůrky a vrátila se do pokoje. Stoupla jsem si doprostřed pokoje a zahlásila Gentoushin no jutsu.
„Konečně se hlásíte Kohakiko-sama.“ Odpověděl Yuu, klíčník a můj blízký přítel.
„Přiveď Sayuri.“ Sayuri byla jedna ze starších mé vesnice a jediný člověk, který můj sen alespoň trochu přijímá. Po pár minutách čekání jsem se dočkala a přívětivě ji pozdravila. Hádám, že ale moje poklonění hlavy nestačilo.
„Můžeš mi říct, proč jsi napadla Hokage? Říkala jsem ti, že zrovna k této vesnici máš být milá a ty to takhle zkazíš! Kdyby jsi byla milejší, nemusela by jsi tam tak dlouho zůstávat a my bychom měli náhrdelník už v ruce!“
„Ne...Kdybych tam nevtrhla, tak by to byl průser. Přišla jsem tam včas. Ten náhrdelník si málem pověsila na krk a to nechceme, že?“ Řekla jsem trochu povýšeným hlasem. Sayuri na to moc dobře nezareagovala a tak mě začala prášit dalšími negativy, které jsem způsobyla.

Asi po nějaké té zatracené hodině jsem se konečně odpojila a pytlík brambůrek snědla na posezení.
„Krucinál, Sayuri nic nechápe.“ Zatřásla jsem hlavou abych se zbavila posledních trpkých myšlenek. Najednou byl v pokoji bordel a nic jsem neviděla.
„Přeju pěkný den má paní.“
„C-co tu děláš Suzu?“
„Dozvěděl jsem se od Kioshiho, že jste v Konoze. Měla by jste vědět, že tu váš bratr jeden čas pobýval.“
„Co? Jakto, že to nevím?“
„Proto jsem přišel.“
Tohle je neuvěřitelné. Můj bratr byl spolčen s Orochimarem... Co mě ještě od něj nepřekvapí. Promnula jsem si čelo.
„No, děkuju, že jsi mi to řekl Suzu.“
„Nemáte zač má paní. Jestli nic nenamítnete, mohl bych tu zůstat? Dlouho jsem nebyl ve světě lidí.“ Kývla jsem hlavou. Vím jak moc má tento svět rád, ale nemám ráda když začne mluvit o něčem, co neznám. Je chytrý jak rádio. Nechala jsem ho v pokoji a vyšla do koupelny. Pohled do zrcadla byl ale tak děsivý, že všemu co se blýskalo jsem se vyhýbala. Jediná myšlenka, když jsem vztoupila do sprchy, patřila mému bratrovi. Na to, že je můj bratr o něm vím hodně málo a ten kluk...Nevim kde to sebral, ale ten popis vážně patřil mému bratru. Ten je ale mrtvý...Sama jsem ho zabila. Nebo ne? Začala jsem si přemýtat několikrát za sebou tu situaci a říkala si samé lži, že jsem ho zabila řádně.
„Dokonce těm lžím i věřím...“ Vylezla jsem ze sprchy a vlezla do postele. Dneska už nic dělat nebudu.

Ráno bylo...řekněme nepříjemné. „-su...Mesu!“
„Co je ty darmožroute?!“ Hodila jsem si na hlavu peřinu a stočila se do klubíčka.
„To, co jsem včera říkal patřilo i tobě a už je devět hodin. Dělej, vstávej!“ On vzal za peřinu!
„Jsem nahatá ty idiote!“ Flákla jsem ho po hlavě, ale tak abych mu neublížila a zachumlala se víc do peřiny.
„P-promiň.“ Otočil se.
„Měla by jsi ale pospíchat, Tsunade bude naštvaná.“ Odešel směrem do kuchyně a dal mi možnost se obléknout. Suzu na mě jen rozespale zíral.
„To jsi mě nemohl vzbudit?“ Pošeptala jsem a Suzu si jen zývl. Ty mizero.
„Jako můžeš mi říct, jak mám vědět, že jsi myslel i mě? A vůbec, Hokage mi nedůvěřuje a ty nemáš co dělat v mém pokoji!“ Opravdu rychle jsem se oblékla a vzala jablko z mísy.
„Vlezl jsem sem, protože tě Hokage potřebuje a potřebuje tě, protože máš dobré skušenosti s pryskyřicí.“
„S pryskyřicí?“

Nedaleko vesnice skryté v listí je část rušné cesty. Přes tu cestu, kde poblíž proudí nezdolatelná řeka a stojí běle zbarvené hory, prochází obchodníci všeho druhu. Jenže jednoho dne, se spousta obchodníků utopilo a už je nikdo nikdy neviděl. To místo bylo zaplaveno tuhou pryskyřicí.
„Jestli chceš získat mou důvěru, tak tu pryskyřici zničíš.“
„To není jen tak. Máte pocit, že lusknutím prstem zvládnu všechno? Ten kdo to pole stvořil určitě není hloupý a položil na něj pečeť.“ Řekla jsem.
„Víš, kdo to mohl udělat?“
Na chvíli jsem se zamyslela, ale je víc lidí, kteří to umí. „Tak tuhle tehniku zvládne Karamelový postevník a jeho děti. Já to neudělala a můj bratr je mrtvý. Táta to taky určitě neudělal...“
„Tak kdo?“ Zajímal se Kakashi.
„Třeba ty!“ Zakývala jsem hlavou ironicky. Tahle konverzace mě nebaví. Dělají ze mě nepřítele a tím já být nechci.
„Máš sharingan, takže ruční pečetě pochytíš lehce. Mohl to být kdokoli, kdo umí zacházet alespoň trochu s živlem země. Není to těžká technika, aby ji někdo nezvládl.“ Místností se rozhostilo rušno, které po chvilce přerušila Hokage.
„Ticho! Tým sedum a Mesu vyjdou. Mesu, chci aby jsi tu pryskyřici zničila. Je mi jedno jakým způsobem. Běžte!“ A tak jsme vyrazili. Stejně si myslim, že mi po téhlé misi, kterou bych absolutně dělat nemusela, Hokage věřit nebude.
„Myslela jsem, že tahle vesnice je jiná. Ale ráda využívá lidi jako všude jinde.“ Řekla jsem nahlas a všichni na mě pohlédli stejným hněvem.