Poslední pocity

Poslední svítící okno zhaslo, celá vesnice se chystá ke spánku a ulice začínají být prázdné.
Klidný, letní večer už započal a skoro každý se vydal napříč svým snům, představám a fantazijním světům. Ovšem měsíc občas osvítí procházející osobu v černém plášti s červenými obláčky. Člen zločinecké organizace se prochází svou vesnicí, ve které kdysi vyvraždil svůj klan. Itachi Uchiha.
Tenhle muž se tu ale neprochází pro to, aby unesl jinchuurikiho devítiocasého, nýbrž proto, že má další neklidnou noc. Žádnou neměl nikdy klidnou, kvůli nočním můrám, které ho doprovázely. Viděl znovu a znovu to, co před patnácti lety způsobil. Jakou způsobil bolest sobě a ostatním. Hlavně Sasukemu, milovanému bratříčkovi. Na sebe tolik nehleděl, jelikož se dobrovolně vydal na tuhle cestu plné strastí a nenávisti. Jenže poslední noci se lišily od těch ostatních. Itachi cítil nějaký podivný pocit v žaludku. Nějaké tušení, že se něco stane, něco se změní, že se jeho dny krátí a bratříček si jde pro svou pomstu, kterou ho naplňoval. Ale věřit těmhle předtuchám nezačínal. Jeho dny se krátily tak jako tak, skrz vážnou chorobu a prášky smrt jen oddalovaly. Nebyl na sebe pyšný, ale měl příjemný pocit, že je Konoha klidná. Klidnější, než při přítomnosti jeho klanu. Panovala tu pohoda a láska.

Dorazil až na prašné rozcestí, cesta z Konohy, cesta k Hyuugům, a nebo k odříznutým Uchihům. Porozhlédl se a vydal se pomalým krokem ke svému starému sídlu. Potichu se proplížil. Kdyby ho objevili, mohl by být další problém a to si Itachi nepřál, už jen tahle samotná procházka je velice riskantní. Když se rozhlížel ve vybledlých a smutných ulicích, povšiml si, že se tu nic nezměnilo. Vše zůstalo stejné, na stejných místech byla zaschlá krev a v každém domě ještě obkreslené mrtvoly, jak a kde byly nalezeny. Itachi svým emocím nevěnoval pozornost, proto si ani nepovšiml horké slzy stékající po tváři. Dorazil před dřevěné dveře svého domu. Zaváhal, jestli má vejít, nebo radši pokračovat ve své cestě dál. Neuvažoval dlouho a lámavým pohybem se vydal dovnitř svého bývalého obydlí. Podlaha pod jeho kroky lehce zavrzala. Rychlým pohybem za sebou zavřel a konečně si oddychl.
Byl napjatý, ani nevěděl proč. Ucítil zatuchlinu, nikdo tu nepobýval. Na každém místě viděl to, co ten den a onu noc proběhlo. Viděl sám sebe, jak se hádá s otcem, jak odpálkuje svého brášku s tím, že nemá čas a na svou mámu se ani nepodívá. Začínal toho litovat, že nestrávil se svou rodinou více času, ale na to už teď bylo pozdě. Nakonec vidí, jak zabijí své rodiče a jak do toho vběhne zmatený bratříček. Byl krutý, to musel uznat. Ale udělat to musel. Klopýtajícím krokem se ještě dostal do Sasukeho pokoje. Pospíchal, jako by doufal, že uvidí svého usmívajícího brášku na koberci, jak si hraje s hračkami. U dveří se zastavil a jen nakouknul, zrychleně oddychoval a ucítil, jak mu přejel mráz po zádech. Natáhl se pro nedalekou hračku a stiskl ji v dlani. Byl to zelený dinosaurus, kterého Sasuke podělil po něm. Sasuke tuhle hračku obzvlášť miloval a byla jeho nejoblíbenější. Slzy už se z očí hrnuly plným proudem, ale po chvilce přestaly.

Itachi je otřel a zastavil. Nemohl si dovolit tenhle výlev emocí.
Zbystřil, ucítil něčí přítomnost. Jeho doteď smutný obličej se změnil v odhodlaný výraz, který sledoval dění okolo sebe. Při nejhorším by musel zakročit, což by mohlo dopadnout smrtí ne jednoho shinobi. Po chvíli ticha uslyšel mrzuté zakňourání patřící kočce. Pomalu vydechl, ale zůstal v pozoru. Kočka černé barvy se začala lísat o jeho lýtka. V tichém domě se ozývalo jen spokojené vrnění. Itachi tomu napomohl jemným pohlazením po hřbetu, kterým pokračoval až po hladký konec ocásku. Pousmál se. Ale zvedl se, musel jít. Začínalo svítat. Kočku odehnal dupnutím a nasadil svou kamennou tvář. Schoval svůj obličej do límce pláště a tichým krokem se vydal z vesnice.
"Možná je to naposled, co tě vidím, Konoho." pomyslel si, když se ještě ohlédl na svou rodnou vesnici.

Lesem se vydal do nejblížší Akatsuki skrýše. Uvítaly ho překvapené pohledy Deidary a Tobiho. Beze slov se vydal do místnosti se zbraněmi. Připravil se a tiše opět odešel. Čekala ho cesta na místo, kde se má odehrát souboj se Sasukem. Kde má umřít, a kde čeká poslední dny vždy. Jenže jeho čekání se naplnilo a tahle noc pro něj byla poslední. Tohle dlouhé očekávání bylo u konce a nastal boj, kterým se kypřila nenávist s láskou.

Při posledních chvílích, kdy jeho tělo bezvládně padalo na zem, byl rád, že poslední dny a noci navštívil svůj domov a svoji vesnici, pro kterou se obětoval. Byl rád, že umřel pod rukou svého bratra, a že jeho pravé důvody k vyvraždění svého klanu shnijí společně s ním. Bohužel, to si Itachi jen myslel a jeho utajovaná pravda vyšla napovrch, možná až moc brzo.