Tajemství krvavé dívky

Chcete zažít horrorovější počteníčko? Pusťte si tuto hudbu.
_____________________________________________________________________________________

Když jsem se probudila, byla zima a měsíc plul na měsíční obloze. Ležela jsem uprostřed lesa neznámo kde. Na ruce mě píchaly bodláky a mysl zatemňovalo neznámo. Hlavou mi procházela myšlenka Kde jsem se tu vzala?
Za mnou jsem uslyšela vytí vlků a tak jsem neotálela a běžela jsem ke světlu přede mnou. Vím, kdo jsem a tam, kde zářilo rudé světlo zapadajícího slunce, stála má vesnice. Když jsem přiběhla, uviděla jsem první domy, které rozežíral oheň.
Hlouběji ve vesnici nebyl žádný život. Ticho. Jen praskající oheň, tlukot mého srdce a bortící se dům, který mě vylekal. Kam se poděli lidi?

Najednou naproti mě vyběhl vyplašený kůň, kterému žhnuly kopyta a vydávali zvuk hlasitého úprku. Byl stejně beznadějný jako já. Se strachem v očích. Proběhl okolo mě a já se za ním otočila. Ještě, že tak, protože jsem za sebou uviděla postavu zahalenou temnotou. Postava byla vysoká a mě vyskočilo srdce. Dala jsem se do zbrklého útěku. Mohl to být vesničan, ale ten by byl stejně šíleně ztracený jako já a vyhledával by pomoc. Nesledoval by mě nehybně v dáli.

Byla zima, jen když jsem se přiblížila k hořícímu domu, bylo teplo. Pane bože! Můj bratr a sestra, kde ti jsou? Jsou s nima rodiče? Jsou v pořádku?
Doběhla jsem na rozcestí. V pravo je slepá ulička, tam nemůžu. Tak do leva. Už jsem skoro byla v uličce, ale někdo tam tudy šel. Stejně temný jako ten kdo mě pronásledoval. Popadl mě strach, co když mě chtějí zabít? Vykřikla jsem a mé nohy mě už nedokázali poslechnout a padli na kolena. Zakryla jsem si obličej rukama. Nechci nic vidět. Co se stalo? Co se stane? Mě? Nechci zemřít!

Ucítila jsem dotyk na rameni, zatřásla jsem se a uslyšela uklidňující hlas.
„Neboj se, Nechceme ti ublížit...“ Zdvihla jsem hlavu na osobu po mé pravici a vedle mě klečela dívka s růžovými vlasy a zelenýma očima. Pomohla mi vstát a já se podívala do levé ulice. Stál tam chlapec...No, spíš už muž s blonďatými vlasy. Nechtějí mi ublížit? A co ten, který mě honil? Podívala jsem se za sebe. Kousek jsem ucouvla, protože jsem se lekla, uviděla jsem člověka s maskou, který vypadal spíše jako strašák.
„Yo...!“ Pozdravil mě se zdvyhnutím rukou,značíc, že není nepřítel. Kámen ze srdce, který mě tak tížil spadl nečekaně lehce.
„Kdo jsi?“ Zeptala se mě dívka.
„Yoko Gyshichi...C-co se stalo?“ Zeptala jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkala, protože se před námi najednou objevil velký býlí orel a na něm někdo seděl. Moje odvážnost se rázem vytratila a já stratila vědomí.

Něco se mi zdálo. Doufám, že to nebyla vzpomínka, ale sen, protože jsem viděla umírat svou rodinu. Moje malá sestřička měla oči dokořán z bolesti, kterou trpěla, celá zamočená krví, nevydala ani hlásku. A bratr...Bratr mě do něčeho nutil, ale já nevěděla do čeho. Slyšela jsem výkřik. Než jsem si uvědomila, že křik patřil mě, probudila jsem se z té noční můry. Zrychleně jsem si sedla a narazila do něčeho čelem. Strašně to bolelo a tak jsem své pocity i vyjádřila. Vedle mě seděl strašák a mnul si čelo.
„To bolelo...“ Zasyčel. Když jsem si uvědomila, že stále ležím uprostřed vesnice s někým koho neznám, začala jsem panikařit.
„No tak! Neboj se, nejsem někdo, kdo ti chce ublížit!“ Řekl, „Mé jméno je Hatake Kakashi.“ Svráštila jsem obočí a rozhlédla se. Nikdo tu není, kromě nás. Kde jsou ti ostatní?
„K-kde jsou ostatní?“ Kakashi se také rozhlédl.
„Někoho jsme uviděli a tak za ním šli. Já jsem tu pro to, abych tě hlídal.“ V tom okamžiku jsme oba dva uslyšeli výkřik, který byl plný bolesti. Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Kakashi vztal a já taky. Vzala jsem ho za ruku a on se přes masku na mě usmál.
„Všechno bude v pořádku, slibuju.“ Řekl a hned poté jsme vyšli tím směrem. Došli jsme k veliké budově ve které žil starý muž, se kterým se nikdo nebavil. Domu se všichni vyhýbali. Byl strašidelný a vždy, když jsem okolo něj procházela, přišlo mi, že se na mě dívá... Kakashi se zatřásl.
„Pane bože.“ Uvědomila jsem si, že se dívá na zem, kde byla spousta krve a my v ní stojíme. Rudě zabarvená zem odrážela svit měsíce v hluboké noci. Chtěla jsem začít křičet, ale Kakashi vytáhl kunai a odhodlal se vejít do domu, kam stopy krve vedly.
„Naruto? Sakuro?! Sai!“ Křičel, když jsme vztoupili dovnitř. Ty stěny...Se hýbou! To ne.
„Svatý Budho, ochraňuj nás...“ Řekla jsem a Kakashi vytáhl malou baterku z vesty. Posvítil na stěny a mě se hned skřivil výraz se chtíčem zvracet. Stěny halila krev, která pomalu kapala směrem k zemi, jak ji gravitace táhla.
„Musim je najít.“ Nehodlala jsem tu stát sama.
„P...P-půjdu s-s tebou.“ Můj hlas jsem nepoznávala. Měla jsem pocit, jako bych se chtěla každou chvíli zhroutit jaký jsem měla strach. Kakashi mě ale podepíral a to mi poskytlo alespoň nějakou útěchu.

Procházeli jsme místnostmi a vyšli i do horního patra, kde byl dětský pokoj. Procházela jsem pokojem,jakoby mi to bylo povědomé. Proč mám takový pocit, jakobych to tu znala? Prohlížela jsem si hračky a poznala podpis na noze jednoho dřevěného panáčka.
„T-to je podpis...sestry?!“ Ihned jsem si uvědomila, že ten pokoj je plný hraček a věcí mé sestry ještě z dob, kdy byla malá. Najednou se pohla malá kolébka, která byla zahalená v černé barvě noci. Když jsem se přiblížila, vytřeštila jsem oči a zakřičela. Najednou se ukázal Kakashi a přidržel mě tak, abych nespadla. V kolébce byla panenka, ale přišla mi tak živá. Živili se na ní červi a očima jí prolézal had.
„Chci pryč...“ Řekla jsem a mé zuby drkotali šokem.
„Ne, musím najít své lidi. Co se to tu kruci děje? To jsme v Genjutsu?“ Řekl Kakashi a vypadal spíš klidně než aby měl neklid v očích. Vše jsme zkontrolovali. Stačili už jen shnilé dveře, které otevírali schodiště směrem dolů. Nechci tam. Tak moc tam nechci... Ale vešli jsme a jediný znak, který nás vedl správným směrem byla krev po zdech.

Vešli jsme do velké síně a uslyšeli další výkřik, který ale nezněl tak živě. Byl spíše plný smrti. Kakashi nedbal na mou rychlost a vydal se sám za výkřikem.
„P-počkej! Neopouštěj mě!“ Zakřičela jsem beznadějně. Byl pryč i s baterkou. Nic nevidím. Je tu zima, jsou tu cítit krysy,pach smrti a krve. Kde to jsem? Natáhla jsem ruce před sebe a tápala jsem ve tmě. Bylo ticho. Rozplakala jsem se.
„Kakashi?“ Začala jsem posmrkávat a slzy mi padali po zmrzlých tvářích. Když jsem si trochu zvykla na tmu došla jsem do místnosti plné mučících nástrojů. Rukou jsem si přidržela ústa, abych nevykřikla. Na těch nástrojích byla krev. Tolik krve.To snad ne. Začala jsem couvat s doufáním, že uniknu, ale na něco jsem narazila a dotkla se něčeho hodně slizkého a mokrého. Neměla jsem se otočit, protože jsem uviděla mrtvého člověka, který měl oči v sloup. Nechtěla jsem tomu uvěřit, to je moje sestra. Zakopla jsem a hned poté vyvrhla obsah svého žaludku. Ne...
„Ne! Sestřičko?!“ Zakřičela jsem a doplazila se k ní. Vzala jsem její hlavu do svých náručí. Tak lehce se odtrhla od jejího maličkého těla. Od toho malého krčku na kterém nosila můj náhrdelník, který jsem jí dala. Upustila jsem hlavu a dala se do útěku. Nevěděla jsem kam, bylo mi to jedno. Všichni jsou mrtví, všude krev. I já jsem byla namočená krví. Všechno ztracené... O něco jsem zakopla a tvrdě jsem spadla na obličej. Pomalu jsem se sebrala a přidržela si krvácející nos. Otočila jsem se za sebe a čekala to nejhorší. Klečel tam Kakashi.
„Kakashi!“ Připlazila jsem se k jeho zádům, které mi ukazoval a všimla si, že drží něčí tělo. Bylo to tělo té růžovlasé dívky. Měla zavřené oči, jakoby spala, ale její otevřené břicho napovídalo něčemu jinému. Otočila jsem se od něj a vyvrhla zbytek obsahu mého žaludku. Já...Já už nemůžu. Nohy mě neposlouchají...
„Kakashi...Prosím.“ Vem mě odtud pryč! Kakashi nereagoval. Měl zavřené oči a stále držel mrtvé tělo. Něco někde šustlo a já vykřikla. Kakashiho začala okusovat krysa. Proč se nehne?
„Huš! Běž pryč ty mrcho,nech ho být!“ Nechtěně jsem do Kakashiho drkla a on se svalil na zem. B-byl mrtvý!
„Ne!!“ Ach můj bože, prosím tě! Nech mě žít! Běžela jsem tak dlouho, jak jsem jen mohla. Všichni jsou mrtví!
„Mrtví! Mrtví!“ Všichni! Kakashi!

(...)

Nevím, co se děje. Upadla jsem do bězvědomí? Nebo jen hledím do tmy a nic necítím...Jsem mrtvá? Prosím, jen ať nejsem mrtvá. Chci je pohřbít. Haha Všechny pohřbít.
„Pohřbít sestru, bratra, Kakashiho, dívku s růžovými vlasy, blonďatého chlapce, Kakashiho....Kakashiho a sestru nejdřív, haha.“ Co mi zbývá? Musím se smát. Všechno je tak rozmazané. Nikde nic. Nikdo mě nezachrání.

(...)

Bílá místnost, žádná temnota. Všude světlo.
„Takže jsem mrtvá,hm?“ Usmála jsem se...Všechno je za mnou, umřela jsem a jsem konečně pryč z toho domu!

„Co se jí to stalo Hokage-sama?“
„Tým 7 jí našel celou od krve. Byla v zanedbaném stavu a pojídala krysy vedle mrtvol své rodiny. Nevím jak se jí to stalo, ale od té doby, co se jí tým představil mluví jen o tom jak je pohřbí. Musela zažít něco strašného.“ Řekla Tsunade a své zraky mířila do malého okénka, jak si v bílé místnosti Yoko okusuje nehty s úsměvem na tváři.