Uzumaki vs Uchiha 2...Sakura zmizela.

Vzbudila jsem se brzo. Slunce teprve vycházela a bylo šero, ale to bylo vedlejší. Dneska jsme měli volno, žádná škola ani mise, vlastně jsme měli něco jako prázdniny. Což se mi sice hodilo, ale taky to znamenalo, že nejspíš nebudu mít, co dělat. Vstala jsem z postele a šla si pro věci na oblečení. Neříká se to snadno, ale než jsem poznala Naruta, Sakuru a Sasukeho, byla jsem docela uzavřená. Věčně jsem se každému vyhýbala a snažila jsem se být neviditelná. Zvykla jsem si na to. Všechno jsem dělala sama, Hikari se o mě starala a já jen přežívala. Ale když jsem je poznala, můj způsob života se změnil. Začala jsem víc žít, bavit se, chodit na mise, lépe se oblékat. Hikari mi to schvalovala a to bylo taky jediné, co mi schvalovala, protože jakmile to začalo mezi mnou a Sasukem skřípat a on se mnou začal flirtovat, zostražitěla.
Našla jsem věci na sebe a oblékla, už bylo dost myšlenek na minulost, existuje pouze přítomnost a to je to hlavní. Přešla jsem k posteli a ustlala si peřiny. Potom jsem si zašla do koupelný opláchla jsem si obličej a šla jsem se dolů nasnídat.

„Odpoledne si tě k sobě zve Hokage-sama.“ pronesla Hikari jen tak mimochodem, když mě našla v kuchyni u stolu, jak snídám.
„Proč? Něco se děje nebo jsem snad něco udělala špatně? “ zeptala jsem se mezi dvěma sousty.
„Ne jen máš misi.“ řekla a zatvářila se starostlivě „ Se Sasukem a Narutem. Sakura nemůže.“
„Aha“ můj hlas zněl klidně nebo jsem se o to alespoň snažila, ale uvnitř mě to vřelo. Proč Sakura nemůže a proč mám mít misi, když mám volno? Prolétlo mi hlavou.
„V kolik? “zeptala jsem se.
„Ve dvě.“ Hikari si ke mně přisedla a položila si obě ruce na stůl.
„Co je se Sakurou? “ optala jsem se.
„Je na jiné misi.“ Hikari se zatvářila divně, ale ten výraz ihned zmizel a nahradil ho úsměv.
„Proč? “ položila jsem tu nejzákladnější otázku. Věděla jsem, že něco skrývá a doufala jsem, že ji tímhle dostanu do úzkých. Samozřejmě jsem se mýlila. Hikari si zachovala svůj úsměv.
„To ti nemůžu říct, promiň.“ Odpověděla mi a zatvářila se smutně. Dala jsem si do pusy další sousto snídaně a začala jsem ho žvýkat. Bylo mi divné, že tohle řekla a že se mi vůbec omlouvá, ale zatím jsem to nechala být.
„Děje se něco? “ zadívala jsem se na ni a naše pohledy se střetly, ale v jejích očích jako by nebylo nic jen chladný výraz ani stopa po nějakém pocitu.
„Ne, nic se neděje.“ uhnula pohledem a zadívala se z okna.
„Fajn.“ Dojedla jsem a polkla poslední sousto snídaně.
„Tak to jsme asi dneska domluvily.“ Vstala jsem a přešla ke dveřím kuchyně, těmi jsem prošla a vydala jsem se do předsíně.“
„Kam jdeš? “zavolala na mě ještě Hikari z kuchyně.
„Projít se a zacvičit si.“ Zavolala jsem na ni odpověď a obula jsi si boty.
„Ahoj“ rozloučila se se mnou. „A buď u Hokage-sama včas.“
„Jasně, měj se Hikari.“ křikla jsem, otevřela dveře a vyrazila na cestu.

Cestou k lesu se mi pořád přehrával v hlavě náš rozhovor s Hikari. Byla jsem s toho celá na nervy, skoro jsem nedokázala myslet na nic jiného, takže když jsem došla na svou mítinku v lese, tak jsem se jen posadila a chvíli se ani nehnula. Najednou jako bych zapomněla, proč jsem sem vůbec šla. Hlavu jsem měla prázdnou. Co je se Sakurou? Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na tohle.
Nevím, jak dlouho jsem tady na mýtině seděla, ale muselo to byt zaručeně dlouho, protože když jsem si konečně vzpomněla, že jsem chtěla trénovat, bylo něco kolem poledne. Nebo to tak, alespoň vypadalo.
Zacvičila jsem se jen chvilku a vlastně to ani nebylo trénování, spíše jsem jen házela kunaie okolo na stromy. A když jsem s tím přestala, protože byl už konečně čas jít k Hokage-sama, tak jsem ani nebyla zpocená, jak bych správně měla být, když jsem se namáhala.

Bylo zrovna něco kolem dvou hodin, když jsem dorazila ke dveřím kanceláře Hokage-sama. Zaklepala jsem a čekala.
„Dále.“ Ozval se hlas za dveřmi. Otevřela jsem je, vešla a zarazila se uprostřed kroku. Přede mnou stál Naruto ve svém obvyklém oblečení a Sasuke taky ve svém obvyklém oblečení.
„Ahoj.“ pozdravili mě oba zároveň, což se moc často nestávalo, ale to nebylo to, co mě zarazilo, byl to jejich postoj, výraz tváře, prostě všechno. Byli skleslí a smutní. Naruto se neusmíval a Sasuke nevypadal jako obvykle. Dokončila jsem krok a pozdrav jim oplatila.
„Co se stalo? “ tu otázku jsem si nemohla odpustit. Vyšla ze mě tak říkajíc sama. Naruto a Sasuke na mě naráz oba upřeli pohled.
„Sakura zmizela.“