5 jutsu 2) Hyuuga

Akira procházel temnou Konohou a vzpomínal na dětství, jak to tehdy bylo snadné, když neznal pravdu… Možná by byl radši, kdyby se jí nikdy nedozvěděl…
Zastavil se a vzhlédl. Noc byla jasná a měsíc pěkně vysoko. Muselo být po půlnoci a Akira v chladné zářijové noci mrznul. Potrhané triko a stará vesta ho moc nezahřáli a plátěné kalhoty, které byli na několika místech proděravěné taky ne.
„Proč nejsem Uchiha?" zamumlal. Samozřejmě věděl, že Uchihové byli také vyvražděny a i přes to, nebo právě kvůli tomu soucítil s Uchiha Sasukem a chápal, proč on utekl a zavraždil svého bratra.
Tentokrát tu větu ale Akira myslel jinak. Vyslovil ji spíš jako malé dítě mrznoucí a třesoucí se zimou, které pomyslelo na hřejivé síly jejich Katonu. Toto byla jedna z mála chvílí, kdy Akira skutečně litoval, že ovládá v této chvíli tak neužitečný element-led.
Na chvíli odtrhl oči od hvězd a zadíval se doleva. Mohl bych zajít k Narutovi, pomyslel si, než si zklamaně zavrtěl hlavou a přestal upírat oči směrem k teplému a útulnému Narutovi domu. Naruto mu nedávno napsal, že odjíždí na misi a zprávu, že se vrátil, ještě Akira nedostal. Možná se podivíte, jak si mohli psát, když neměl Akira žádný domov, kam by mu pošta mohla chodit a i kdyby, pošťáci by si sotva nemohli nevšimnout, že nesou zásilku pro hledaného Nukenina. Proto si určili jeden obzvlášť mohutný strom, a pokud chtěl Kiba nebo Naruto Akirovi něco vzkázat, prostě to napsali na kus papíru a napíchli ho na větvičku. Jejich „Poštovní schránka" byla dost hluboko v lese, takže tam lidé vůbec nechodili, ale Akira si po těch letech tajného dopisování ustálil jednu z mnoha cestiček, které za ta léta vyšlapali a už mu to ani nepřišlo jako příliš dlouhá cesta.

Kruci! Akira kopl do malého kamínku, když si uvědomil, že ani Kiba mu nenapsal, že by jeho matka se sestrou vyrazili na misi, a když jsou obě doma, samozřejmě do příbytku klanu Inuzuka nesmí. Naruto Kibovi výslovně zakázal komukoli o Akirovi říct, i když by sám celému světu nejraději vytroubil, že je přítelem hledaného nukenina. Ovšem jelikož víc než Kiba a asi víc, než kdokoli jiní chápal Akirovu osamělost, nikdy to neudělal. Ani Kiba, u kterého byste čekali, že udělá přesný opak toho, co mu Naruto přikáže už jenom kvůli tomu, že mu to přikázal někdo takový, jako je on.
Akira chvíli stál a přemýšlel. Nakonec se otočil a vracel se uličkou zpět. Rozhodl se přenocovat u jejich poštovního stromu, který mu v nouzi sloužil jako ne příliš útulné místo k odpočinku. Ovšem měl tam několik přikrývek, které sebral otevřenými okny a dokonce jednou našel na ulici malý polštář, který asi nějaké rozčilené dítě vyhodilo z okna domku. Než si pro něj ale mladá matka stačila přiběhnout, polštář zmizel. Akira ještě zpoza rohu slyšel náhlí vřískot dítěte, kterému matka oznámila, že polštář nenašla.

Akira zrovna míjel hlavní budovu Konohy- dům Hokageho, kolem kterého většinou chodil přeměněný na Naruta, za kterého se bůhví proč přestrojoval mnohem raději, než za kohokoli jiného, anebo přes sebe jednoduše přetáhl plášť a kapuci si stáhl hluboko do obličeje, ale dnes to neměl zapotřebí. Ve tmě by stejně nikdo nikdy nerozeznal kdo to je. A navíc nikdo nemá jiné věci na práci, než celou noc zírat na hlavní ulici listové a identifikovat každého, kdo se tu objeví.
Jeho mysl se zatoulala k sídlu Hokageho. Údajně tam byly uloženy nejsilnější a nejmocnější zbraně celé země ohně. Už nějakou dobu si pohrával s myšlenkou vloupat se tam a použít Hokagovi klenoty proti jejich majiteli, proti klanu Hyuuga a proti všem, co ho považují za špínu.
Zastavil se.
Tento nápad ho opravdu uchvátil. Ninja katany, svitky plné zakázaných jutsu, zbroj, kterou neprorazí ani chidori...
Kdybych tam teď vběhl, zmrazil Anbu, kterých tam ostatně nebude víc jak deset, popadl první, co mi přijde pod ruku a rychle se vypařil… Ano, ano… to by bylo dokonalé… připravit Hokageho o zbraně a potom ho rozmetat… Tato slova se mu honila hlavou, i když mu nějaký nepatrný hlásek našeptával, že je to lehkovážnost vtrhnout tam bez plánu a bez pozorování kde je Anbu nejvíc a kde je vchod, který nelze zablokovat. Akira se ho snažil potlačit, pomáhala mu v tom touha po pomstě a také mnohem hlasitější hlas, který mu v hlavě ječel ZADUPEJ HOKAGEHO DO ZEMĚ tak nahlas, že se mu v hlavě začínala tvořit ozvěna.
Chvíli ještě přemýšlel a zaťal pěsti.
„Dnes se pomstím!" zašeptal a nevyskočil na střechu, že se tam dostane střešním oknem, ani se nepokusil najít vedlejší vchod, hezky prostředkem ulice se vydal přímo k hlavní bráně.

Stařík bude litovat, že mě dal cvičit jako stroj zkázy, smál se v myšlenkách.
Stačilo trochu ledu, který zdeformoval zámek, a dveře se dali vykopnout.
„Nechci, aby to bylo tak snadné!" zakřičel na několik Anbu, když se přiřítili do haly. „Tak se trochu snažte!"
I přes Akirovu výzvu byli po dvou minutách všichni Anbu uvězněni v kostkách ledu a z několika koukali rukojeti ledových kunaiů. Akira nemohl přijít jen tak do obchodu a říct „Dvacet kunaiů a čtyřicet shurikenů, prosím" a tak se naučil vytvářet si vlastní.
U dalších dveří zneškodnil další dva strážce a začínal být zklamaný z trapných jutsu, které by nejspíš každého obyčejného ninju uchvátili ale pro Akiru to nebyli žádné hrozby.
Konečně se dočkal u dalších obrovských dveří, které nebyly na zámek, ale byli zamčeny runovým heslem. Akira byl skvělý ninja, ale před inteligencí dával přednost hrubé síle.
„Opice, had, opice, kanec, pták, drak!" odříkával si tiše pečetě. „Hyouton: Kori ken no jutsu!" Obrovský kus ledu z ničeho nic prorazil zeď. Odkud se vzal a jak je možné, že při prorážení půl metrové stěny nenatropil skoro žádný hluk, to ví asi jen Akira a taky možná ne.
Proskočil dírou ve zdi a ocitl se v obrovské okrouhlé místnosti. Teď úplně zapomněl, že měl před pár minutami pochybnosti o tom, zda se mu to podaří, ale zvládl to!
Oči mu přejížděli po nádherných samurajských zbrojích, po svitcích a kunaích vyrobených ze samotného větru či ohně.
Akira dostal dilema. Stačí mu jedna jediná věc, jen musí vzít tu správnou. Ale kterou?
Několikrát obešel místnost dokola. Byl si jistý, že nikdo nepřijde. Hokage si byl sílou Anbu tak jistý a věřil, že je nemožné dostat se sem, že tu určitě žádné nástrahy nebudou a ani „ochranka" neměla čas zavolat pomoc. Má tu celou noc, ale… i tak, nejraději by odsud rychle vypadnul.
Oči mu utkvěli na obrovském svitku. Mohl být snad metr vysoký a vypadal… nenapadá mě jiné slovo, než důležitě. Čtení Akiru moc nebralo, asi proto, že už pár let nečetl jedinou knihu, ale zvědavost ho přemohla. Zamířil k němu a vyndal ho z vitríny. Než ho stačil rozbalit, ze stínu se vyřítila postava. Byla mnohem menší, než Akira, ale na svůj věk se pohybovala až příliš rychle. Akira nestačil udělat nic, než vyjeknout, když se postava zapřela jednou rukou o horní část svitku, vyhoupla se do vzduchu a vší silou kopla akiru do hrudi. Ten odletěl několik metrů do zadu a po hlavě dopadl na zem. Rychle však vstal, příliš zmatený na to, aby něco podniknul. Někdo ho porazil? Nemožné, on je nejsilnější a ta postava… prostě ho překvapila, nehrála fér!
„Odejdi, nebo toho budeš litovat!“ ozval se tvrdý dívčí hlas. Akirovi se nahrnula krev do obličeje. Styděl se a zároveň zuřil. Holka? To ho jako porazila HOLKA?! Jestli se to někdy někdo dozví…!
„Neodejdu! Bráníš mi v tom, co chci, a já se nevzdám!“ V Akirovi zuřila válka. Už dávno pozbyl většinu emocí, jediná emoce, kterou uznával je zlost, ale i tak se mu jaksi příčilo ublížit malé holce. Ale… tahle holčička už je ninja, vypadá to, že je i silná a tak ji nemůže považovat za malou dívku. Bránila mu a chovala se, jako by si byli rovni, jako by ho snad mohla porazit! Správně! Není to žádné neviňátko! Byla to jeho nepřítelkyně a stála proti němu, bránila mu a napadla ho. Prostě ji zničí jako ty Anbu! Nebude to tak těžké a jemu nic nezabrání!
„Jestli neodejdeš, zaútočím!“ vyhrožovala dál se svitkem v rukou, stále ale zůstávala skrytá ve stínu. Akira poznal, že její drsný tón má za úkol pouze ukrýt nejistotu a to ho rozesmálo.
„Tak tedy pojď, ukaž mi svou sílu!!“ chechtal se Akira a hromadil si chakru do rukou.
Dívka ho poslechla, ale Akira byl tentokrát připravený a její taijutsu dokázal odrážet.
Při jednom rychlém kopu jí dlouhé černé vlasy odhalili obličej a Akira strnul. Kop se mu trefil přímo do břicha a on klesl k zemi.
„Tvoje oči!“ vydechl a dívka se zasmála. Měla je kruté, dávno zbavené dětské nevinnosti a odrážela se v nich dospělost a zkušenosti. To všechno bylo u tak mladé dívky znepokojující a obdivuhodné, ale pro Akiru byl šok, když zjistil, že nejsou zelené, modré nebo hnědé… byly bílé!
Lehce zavrávoral, když zjistil, že by ho mohlo porazit to samé, co zabilo jeho rodiče.
„Ty…Ty jsi Hyuuga!“