Gaara/Saira...2.část

Když jsem dorazila „domů“, potkala jsem na chodbě u mého pokoje Temari. Bylo mi divné, co tady dělá tak brzo, ale na nic jsem se radši neptala.
„Ahoj! “ pozdravila mě nervozně. Zachvěla jsem se, když byla Temari nervozní tak to nevěstilo nic dobrého.
„Ahoj, Temari.“ Oplatila jsem ji pozdrav. „Děje se něco? “
„Nic se neděje,“ ošila se. “jen jsem tě přišla zkontrolovat po tréningu. Gaara mi poslal vzkaz, že jsi pěkně zřízená a že tě mám, když tak ošetřit.“
Pozorný jako vždy… pomyslela jsem si trpce. Proč tohle pořád dělá? Nechává mě hlídat, už nejsem malá.
„Jsem v pohodě a to málo, co mám poraněné,“ odmlčela jsem se. „zvládnu ošetřit sama.“
Temari se usmála a pak její úsměv povadl a ona se zase ošila.
„Fajn. Fajn. Jen jsem ti chtěla pomoct.“ pronesla teatrálně a zamávala rukama kolem obličeje. “Ale, když nechceš, nutit tě nebudu.“
Kývla jsem a otevřela dveře do svého pokoje. Do setkání s Deidarou zbývala hodina. Dost času, abych se stihla dát do pořádku.
„Měj se, Temari. Jdu se ošetřit.“ Oznámila jsem jí, vešla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Ani jsem se neobtěžovala omlouvat za své chování, jelikož jsem byla i tak už dost podrážděná a nervozní se setkání, že jsem neměla náladu, se vůbec nějak omlouvat.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Ze stěn na mě svítila známá oranžová barva, kterou jsem doslova milovala, v levém rohu pokoje se nacházela postel a v pravém skříň. Moc jsem toho neměla, dokonce ani stůl, ale neměla jsem na výběr. Potom, co jsem se stala zajatcem písečné a hlavně potom, co jsem ztratila matku, jsem neměla na výběr a musela se podrobit pravidlům. Jak jsem se dostala až ke Gaarovi a tomuhle „domovu“ vyprávět nebudu, protože je to za prvé dlouhý příběh a za druhé stále je bolestivé vzpomínat na cokoli s toho. Takže tuhle kapitolu přeskočíme.
Opustila jsem svůj pokoj a šla do koupelny, která se nacházela hned vedle mého pokoje, vzala jsem si obvazy a vše potřebné a vrátila jsem se zpátky. Sedla jsem si na postel a pomalu si začala ošetřovat rány a stírat kapky krve z obličeje.
Jakmile jsem s tím skončila, tak jsem se šla převléct do čistého oblečení.

O hodinu později…
Právě jsem procházela dveřmi, které vedly ven na ulici, když jsem narazila Gaaru. Odpotácela jsem se pár kroku zpátky a zadívala se na něj. Gaara udělal to samé, akorát zůstal stát na místě.
„Kam se chystáš? “zeptal se.
„Projít se.“ odpověděla jsem.
„Teď? “zatvářil se podezíravě. „Za chvíli bude tma.“
Ošila jsem se a prohrábla si vlasy. Proč tohle dělá? Zadívala jsem se mu pevně do očí, měl klidný výraz jako vždy.
„Vrátím se brzo.“ Řekla jsem tu větu klidně, ale uvnitř mě to vřelo. Byla jsem nervozní. Měla jsem pocit, jako by už to věděl předem. Že se mám sejít s Deidarou.
„Fajn.“ Řekl.
„Cože? “ zavrtěla jsem hlavou.
„Běž.“ pousmál se. Ale já ne tohle bylo divný. Tohle by mi nedovolil, už kvůli mně a já si v tuhle chvíli přála, aby mi zakázal kamkoli jít. Chtěla jsem, tu zůstat. Bála jsem se, že se mi s Deidarou, něco stane.
„Děkuju.“ zašeptala jsem, když kolem mě prošel ke dveřím.
„Nevím ,za co děkuješ.“ Řekl a s těmi slovy vešel dovnitř a zabouchl dveře.
„Za to, že jsi mě vzal pod svá křídla.“ zamumlala jsem a dala se na místo našeho srazu. U brány.

Když jsem došla k bráně, Deidara tam ještě nebyl. Jako vždy přijde stylově pozdě. Měla jsem tušit, že tady nebude včas. Opřela jsem se zády o zeď a upřela pohled do dálky. Nemám ráda čekání.
„Kde sakra vězí? “zamyslela jsem se nahlas. A jakmile jsem to vyslovila tak se přede mě sneslo cosi bílého, co připomínalo sovu. A na hřbetě toho bílého stvoření seděl Deidara. Usmíval se a vypadal šťastně.
„Jdeš pozdě.“ pronesla jsem.
„Já vím. Je mi to jedno.“ odpověděl Deidara a seskočil z toho bílého stvoření na písečnou zem.
„Celý ty.“ konstatovala jsem a obrátila oči v sloup.
„Tak, cos to po mě chtěl? “ zeptala jsem se klidně. Vevnitř jsem se bála, ale to jsem nemohla dát najevo, zvláště ne před ním. „Koukám, že ses přidal k té organizaci, jakže se vám to říká. Jo…Akatsuki.“
„To už dávno, ale to není to, co jsem přišel řešit.“ vyhrkl pohotově, pořád s úsměvem.
„Já vím. Jedná se o naši dohodu. Nejsem pitomá, abych to nepochopila. Co chceš? “odsekla jsem mu.
„Kazekageho. Živého.“ šel rovnou k věci.
Zavrtěla jsem hlavou a sepjala ruku v pěst. Takže jde po Ichibim. A Ichibiho má v sobě Gaara. Chce Gaaru. Něco se ve mně zlomilo a můj klid nahradilo zděšení.
„Znáš se s ním, ne? “kontroloval si to, ale já neodpověděla jen jsem na něj tupě koukala, neschopná ze sebe cokoli dostat.