Skrytá tvář šílenství VI.

Zpočátku netušil, co se to děje. Hleděl na budovu, která dříve bývala vězením a která se teď, za hlasitého prskání a praskání, řítila dolů v plamenech, jako míč, znenadání propíchnutý zdánlivě neškodným špendlíkem.
Naruto samozřejmě věděl, že uvnitř už dlouhé týdny nikdo nebyl. Bylo skoro k neuvěření, že oheň zasáhl zrovna tuto prázdnou budovu - tedy, skoro prázdnou. Právě včera se stala novým domovem mladého kriminálníka...
Šestý Hokage seděl ve své kanceláři. Přinutil se odvrátit zrak od okna, odkud přicházelo tlumené světélkování pohasínajícího ohně. Jako zázrakem čtyři strážní, po měsících povoláni do služby, neutrpěli téměř - až na pár popálenin a škrábanců - žádná zranění. Na stole mu teď leželo hlášení jednoho z nich. Nyní vzal do ruky listy papíru, zohýbané a se zmačkanými rohy, jak je několikrát pročítal.
Kunoichi, kterou vězeň Uchiha Sasuke oslovil jako Sakuru, byla dle jejích slov a hlídačova uvědomění připravena vězně zabít. Náhle vyvolaný oheň ji, zdá se, rovněž zasáhl nepřipravenou. Krom dvou strážných z hořící budovy nikdo nevyšel. Uchiha Sasuke, nukenin Hokagem omilostněn, a Haruno Sakura, medický jounin, byli prohlášeni za mrtvé.
Naruto dlouze vydechl a díval se do prázdna.
A pak se rozesmál.

***

Následoval ji do lesů, zahalených ve stínech noci. Šla tiše pár kroků před ním a on do ní málem vrazil, když se náhle zastavila a sklonila. Osahala kmen blízkého stromu, všiml si nepatrné skuliny v něm. Dívka něco vytáhla a podala mu to. Když to přijal, ve svých rukou ucítil hebký dotyk nové bílé košile a šedých kalhot.
"Plánovala jsi tohle?" zeptal se a už neskrýval svůj úžas. Asi mu to mohlo dojít dřív, přeci jen nebyla zrovna dobrá lhářka. Ale on si tu možnost prostě nedokázal ani představit.
"Tak trochu." Vytáhla ještě další chuchvalec, větší než ten předchozí, který se vzápětí rozvinul do dvou černých dlouhý plášťů.
"Proč?"
Poprvé k němu zvedla zrak a zpříma na něj pohlédla. V jejích zelených očích spatřil smutek, ale i zářivé jiskřičky, které mohli být nadějí a vzrušením - nebo prostě jen odrazem ohně, který plál za jejich zády. Stoupla si, jeden z plášťů si přehodila přes ramena a kapucí zakryla své nápadné vlasy, takže ve tmě nebyla skoro vidět. Přistoupila se k němu, už se neusmívala.
"Řekla jsem ti to už před lety, ne??" I ve slabé záři vyhasínajícího ohně z vesnice si všiml růže v jejích tvářích. "Protože tě miluju."
A ty slova, vyřčená hluboko v lesích, se stala jeho novým malým zářivým majáčkem.

***

"Naruto-kun?" Nedlouho poté přišla do kanceláře a jeho to nepřekvapilo. "Jsi v pořádku? To, co se stalo... Tolik mě to mrzí."
Jen se usmál. Naklonila hlavu v otázce.
"Žijí," řekl. Díval se na ni a její tvář projasnil upřímný, radostný úsměv, ač oči zůstaly vážné.
Cítil to stejně.
Právě seděl střeše některého z domů, kde měl hezký - pokud se to tak dalo nazvat - výhled na bortící se vězení a temné lesy, když tu přišla. Sedla si vedle něj a její vlasy splývali s noční oblohou.
"Už se nevrátí," řekla, jakoby se chtěla ujistit, že si to uvědomuje. "Ani jeden z nich."
Přikývl, ale úsměv mu z tváře nezmizel. "Já vím."
Zdála se překvapená jeho klidem.
"Nemohl tady vydržet, celou dobu jsem to na něm viděl. Tak moc si přál být volný a teď konečně je. Kdyby utekl - což by určitě bez problému dokázal, kdyby chtěl - jen by ho chytli a zabili. Ale pokud bude "mrtvý".... " Potřásl hlavou, modré oči mu zazářily. "Věděl, že smrt je jeho jedinou svobodou. Oba to věděli."
"A ona? Milovals ji, že?"
"Ano," řekl a zahlédl, jak sebou škubla. Zvedl ruku a položil ji kolem jejích ramen. "Ale to už je pryč," odmlčel se a pak zasmál. "Nakonec, vždy jsem věděl, že proti němu nemám sebemenší šanci."
Dělal se šťastnějším, než doopravdy byl. Cítil radost, že žijí, ale i zlost... Že bezdůvodně zabil lidi ze své vlastní vesnice, že znovu beze slova odešel. A pak tu také byla samota, jenž drásala jeho srdce, protože teď byl zase sám a odešla dokonce i ona. Věděl, že nebylo správné ho tu držet. Možná, že kdyby se sám se sebou vypořádal už dřív, nemusel se teď cítit tak strašně, šíleně prázdně. Možná měl tehdy prostě zapomenout, nechat to být.
"Už je to pryč," zopakoval spíše pro sebe. "Pokud jsou naživu... Pak to stačí."
Hinata se k němu přitiskla. "Jednou to překonáš," řekla tiše a Naruto pocítil šimrání v očích. Potlačil slzy.
"Jo..."

***

Běželi stále dál, hlouběji a hlouběji do lesů. Ze všech stran je obklopovaly zvuky noci a on cítil, jak se začíná uvolňovat. Přiskočil na větev k ní a sesynchronizoval svůj krok s jejím.
"Uvědomuješ si, co teď bude?" Věděl, že dříve či později na toto téma dojde. Chtěl to mít za sebou a přinutit ji, aby nechala tohohle bláznovství, aby -
"Ano. Už není cesty zpět."
"Pak tedy víš, že tohle nepůjde. Ještě se můžeš vrátit." Náhle zastavila a on přistál na větev před ní. Otočil se. "Co-"
Výraz její tváře ho zarazil. Ale smutek v jejích očích rychle vystřídala rozhodnost.
"Už tě nenechám odejít. I když budu muset opustit vesnici. I když musím pro ostatní zemřít. Já... Už nechci v noci usínat a nevědět, zda jsi v bezpečí nebo zda vůbec žiješ."
"Jo," řekl a ona zvedla hlavu. Vzpomněl si na tu noc, kdy odcházel z Konohy. Tehdy ale plakala a řekla...
"Protože být bez tebe je stejné jako být sám....Že?" Viděl, jak se její oči rozsvítily poznáním, ale on pokračoval. "Asi bys chtěla slyšet něco takového. Ale já nejsem ten typ jako Naruto, díky kterému budou všichni navěky šťastní. Nemůžu ti dát žádnou naději. Mohl bych říct, že mě to mrzí, ale... Necítím nic."
Stáli na vysokém stromě a dívali se zpátky na vesnici. Z její honosnosti byl vidět už jen vrcholek - ukrytý v listí, tak, jak bylo zamýšleno už od začátku.
Dívka po chvíli přikývla. "Co teď budeš dělat?"
"... Co ty?"
"..."
Ani jeden neměl co říct. Nechali Konohu i s jejími obyvateli za sebou. Jeden se smutkem a nejistotou, druhý se smířením a úlevou. Aniž se domluvili, seskočili na zem a bok po boku pomalu kráčeli lesem.
"Třeba se tam někdy vrátíme," zadoufala, oči sklopené k zemi. Možná jí neviděl do tváře, avšak znal ji dost dobře, aby tušil, že je právě teď plná slz. Sám moc dobře věděl, že on se nikdy nevrátí. Ale najednou toho na něj bylo prostě příliš mnoho, a tak, jednoduše jako vždy, schoval své pocity hluboko v sobě a nahodil masku úsměvu, který si tolik přála vidět.
"Jo. Vrátíme."