Gaara/Saira...1.část

Dvě postavy se k nám blížili na můj vkus až moc pomalu. Byli asi v půlce našeho cvičiště, když už jsem to nevydržela a posadila se na zem, do tureckého sedu. Dneska nebyl čas na to, abych čekala, než se někdo uráčí přijít, měla jsem důležitou schůzku. A musela jsem na ni být včas. Nemohla jsem si v tomhle ohledu dovolit selhat, když šlo o něj a o tu dohodu. Byla to ta nejhloupější věc, co jsem kdy udělala, ale nelituju toho. Moc. Deidara mi kdysi pomohl a teď jsem na řadě já, ať už chci nebo ne. Nejspíš budu muset opustit skrytou Písečnou vesnici, Gaaru a ostatní, ale nemám na výběr, jednou jsem se zavázala dohodou a tu musím dodržet. Pomoc za pomoc. Bolí mě, že na to musím teď myslet, ale nedokážu se soustředit bez myšlenky na Deidaru. Nevím, co potřebuje, s části jsem zvědavá, ale z části mě jeho úmysly děsí. Ještě nikdy jsem nebyla v takovém pokušení se za někoho schovat.
„Ahoj, Gaaro! “ten hlas mě bleskově vytrhl z mých temných myšlenek. Ohlédla jsem se, ještě pořád v sedě, a zadívala se na naše dva hosty. Jeden byl blonďák, měl modré oči a nápadné tři čárky na tváři z každé strany, na sobě měl oranžové kalhoty a oranžovo černou mikinu. Ten druhý měl černé vlasy, střižené podle hrnce nebo mi to tak alespoň připadalo a velké kulaté oči s černýma duhovkama.
„Ahoj, Naruto!“ oplatil mu pozdrav Gaara a pousmál se. To bylo poprvé, co jsem ho viděla uvolněnějšího. Bylo to divné, když uvážím, že je vždy až ledově klidný a nedává najevo žádné emoce.
„Tak jsme tady.“ poznamenal ten černovlasý. „Kde je ta holka, který mám pomoct?“ otázal se a přitom se usmíval, vůbec jsem nedokázala pochopit, co je to za reakci, ale jako by mi najednou připadal protivný.
„Tam sedí.“ Gaara ukázal na mě a já se od něj odvrátila. Všechny pohledy se upřely na mě. Nebylo mi to příjemné, ale co jsem měla dělat? Mohla jsem vstát a odejít, to ano, ale to bych dostala vynadané za neuposlechnutí Kazekageho. A hlavě Gaara byl můj učitel a tohle se učitelům nedělá.
Zavřela jsem oči, nadechla se a vydechla, a zase oči otevřela.
„Ahoj! “pronesla jsem do ticha, které se mezi námi rozhostilo. Blonďák se plaše usmál, přešel ke mně a nabídl mi ruku. S pokorou jsem ji přijala a zatřásla jsem si s ním.
„Ahoj. Jmenuju se, Uzumaki Naruto.“představil se. Byla to typická fráze a tak jsem mu jí oplatila.
„Moje jméno je Uzumaki Saira.“ Řekla jsem svoje jméno, ale můj hlas zněl divně.
Naruto kývl a strčil do černovlasého.
„Jo! Ahoj já se jmenuju Rock Lee.“ představil se a ukázal mi vztyčený palec.
Gesto jsem mu sice neoplatila ani jsem se nepředstavila, jednou to bohatě stačilo, ale zdvořile jsem pokývla na pozdrav a zadívala se na Gaaru. Tenhle, že mě má učit? Stálo vepsáno v mém výrazu.
Kývl. Asi pochopil otázku, co jsem mu mlčky položila. Ano? Pomyslela jsem si pro sebe a ještě jednou jsem si prohlédla Leeho od hlavy k patě. Podíval se na mě a pak na Naruta.
„Tak, začneme? “ zeptala jsem se. „ Nemám čas se tu poflakovat nebo čekat.“ dodala jsem.
„Jasně! “ odpověděl mi Naruto.
***
Následující program byl více něž otravný. Lee mě toho sice dost naučil, taky mě dost zřídil, ale to je vedlejší, ale taky jsem se nudila. Byl to v jednom kuse boj z blízka, a místy taky teorie, když mi vysvětloval hmaty, ale jinak to bylo vesměs lehké.
Gaara celou dobu seděl v tureckém sedu, Naruto vedle něj, a těď vstal.
„Konec! “ byla jsem zrovna uprostřed zkušebního boje s Leem, když to řekl.
Zastavila jsem se a zadýchaně od Leeho odstoupila.
„To už je tak pozdě?“ zeptala jsem se a vydala se k němu. Když jsem tam došla, podíval se mi do očí. Ještě se nestmívalo, nebyl konec. Tak proč to zastavil? Pomyslela jsem si.
„Ne, ale Naruto, mi řekl, že tu zůstanou přes noc, nestihli by se ubytovat.“ poznamenal klidně, ale jeho pohled byl smrtelně, ledově vážný.
„He…? “vypadlo ze mě.
„Navíc jsi vyčerpaná.“ Prohlédl si mě od hlavy k patě. Odvrátila jsem pohled. Měl pravdu.
„Aha. Takže chápu to dobře, že jo? Znamená to, že se mám vrátit do pokoje.“ zeptala jsem se.
Kývl.
„Tak se mějte.“ Mávla jsem na ně a otočila se k odchodu.
„Ty taky.“ oplatil mi to Naruto.
Usmála jsem se a dala se do chůze.
„Uvidíme se zítra.“ Zavolala jsem ještě na ně. I když jsem věděla, že je možné, že už se tu zítra neukážu. Vyšla jsem z místa cvičiště volným krokem domů. Nebo tak jsem tomu místu alespoň říkala.