Prokletý kunai 06

V širokém okolí panovalo tíživé ticho přerušované pouze tlumenými vzlyky. Tenten byla jako socha – chladná a nehybná. Měla by plakat, ale slzy nepřicházely. Dívala se před sebe, snažíc se nevnímat krutou realitu. Záměrně se vyhýbala pohledu na třesoucí se Sakuru v Narutově obětí, na Ininy rodiče, smutné a zlomené.
Inina matka jen vzdáleně připomínala krásnou ženu, kterou ještě včera bezesporu byla. Plavé vlasy jí splihle, bez života, lemovaly obličej nezdravé barvy. Modré oči, jindy tak zářivé, byly opuchlé, zarudlé a neustále se z nich draly slzy.
Inoichi svou ženu podpíral, sám však vypadal, že k mdlobám nemá daleko.
Shikamaru s Choujim stáli kousek od nich s rameny svěšenými.
Asuma dnes výjimečně nekouřil. Ve tváři měl vepsanou bolest, která jasně dávala najevo, jak moc měl Ino rád. Kurenai ho chlácholivě hladila po paži.
Bylo těžké uvěřit tomu, že je Ino navždy pryč. A ještě hůř šlo uvěřit, že zemřela tak náhle.
Do srdcí všech obyvatel Konohy se vloudil strach. Skvělá kunoichi a dědička jednoho z nejlepších klanů byla zavražděna v nemocničním pokoji.
Vše kolem její smrti navíc obestírala rouška tajemství. Nebyl spatřen nikdo podezřelý ochomítající se kolem nemocnice, proto, ač se ta představa každému příčila, logicky za její smrtí stál někdo místní.

Obřad skončil, lidé se v hloučcích začali trousit pryč. Tenten se taky měla k odchodu, avšak byla zastavena čísi rukou na svém rameni.
Ten někdo měl opravdu pevný stisk. Uniklo jí bolestné syknutí.
Ani nepostřehla, že je obklopena postavami v dlouhých, černých pláštích se zvířecími maskami skrývajícími jejich tváře.
ANBU kolem ní utvořili kruh. Nebylo úniku.
„Ty půjdeš s námi. Mám na tebe pár otázek,“ ozval se chraplavý hlas Morina Ibikiho, pak tlak na rameni zmizel. Ibiki ji pustil.
„A proč by s tebou měla chodit? Je to moje studentka, ne nějaký zločinec.“ ANBU se rozestoupili, aby udělali místo nově příchozím.
Gai tam napochodoval rázným krokem, div mu z očí nešlehaly blesky. V patách mu pospíchal zbytek týmu.
Lee se střídavě díval na Tenten a Ibikiho, Neji se tvářil vážněji, než kdy předtím.
„Nepleť se do naší práce. Mám od Tsunade-sama povolení prověřit každého, kdo mi přijde podezřelý. A ona je podezřelá až až.“
„Za ni ručím. Ta by nikomu z Konohy nikdy neublížila. Navíc s Ino byly kamarádky. Tak když dovolíš, teď si ji odvedu.“ Ibiki Tenten strhl na stranu, takže Gaiova ruka chňapla do prázdna. Už tak dost napjatá atmosféra se ještě přiostřila. Oba muži se propalovali pohledem. Tenten nasucho polkla, nejeden člen ANBU nervózně přešlápl.
Možná, že by došlo na násilí, kdyby situaci nezklidnil příchod Kakashiho.
„Gaii, Ibiki má od Hokage-sama povolení a pokud považuje za důležité promluvit si s Tenten, nebraň mu v tom. Všichni víme, že je nevinná. Nebudou se k ní chovat špatně, že?“ obrátil se na Ibikiho.
„Samozřejmě. Chci si s ní jen promluvit. Nic víc, nic míň.“ Gai tedy rezignovaně pokrčil rameny. Vůbec mu nevěřil, ale neměl na výběr. Věnoval jí alespoň omluvný pohled. Mrzelo ho, že své studentce nedokáže pomoct. Ona se na něj jen povzbudivě usmála na znamení, že se o ni nemusí bát. Sama však měla co dělat, aby se jí neroztřásla kolena, když ji vedli pryč.

„Jistě víš, proč jsem tě sem přivedl,“ promluvil konečně Ibiki.
Byli v místnosti několik desítek metrů pod zemí, kde se vlivem neskutečné zimy tvořily ledové krystalky.
Jediný zdroj světla představovala lampička na masivním dřevěném stole. I ta však osvětlovala jen nejbližší okolí. Zbytek místnosti byl ponořen do tmy.
Tenten seděla na kovové židli, ze které visely řetězy. Naštěstí nikomu nepřišlo nutné ji připoutat. Třesoucíma rukama si popotahovala lem černého, smutečního oděvu.
Snažila se nevšímat si Ibikiho sedícího naproti ní. Ve stínech cítila přítomnost několika dalších osob. Ti tu byli jen jako nenápadní pozorovatelé.
Po chvíli ticha se rozhodla mu odpovědět:
„Nejsem si jistá.“
„Hm, tak já ti to vysvětlím. Před tím, než se Ino pokusila o sebevraždu, byla jsi poslední osoba, se kterou byla. Následně jsi ji dokonce právě ty našla a zavolala pomoc. Jsi taky poslední, kdo ji viděl živou. Zvláštní, že?“
„Náhody!“ vyhrkla nazlobeně. Ibikiho zjizvený obličej se stáhl do úšklebku.
„Nějak moc náhod,“ poznamenal. Když se nevyjadřovala, vstal a začal kolem ní přecházet. Připadal jí, jako dravec kroužící kolem své kořisti.
„Pověz mi, co se odehrálo v nemocničním pokoji,“ rozkázal. Ráda by mu to pověděla, ale nemohla. Nevzpomínala si. Pameť ji opět zradila.
„Povídaly jsme si.“ Tenhle scénář byl nejreálnější. Takže mu možná ani nelhala. Ibiki naklonil hlavu na stranu. Měla nepříjemný pocit, že jí vidí až do duše.
„O čem?“ vyzvídal dál. Její mozek pracoval na plné obrátky.
„O všem možném.“
„Například?“ Mysli, mysli! říkala si v duchu.
„No o… o misích. O našich týmech. Vážně nic zajímavého,“ vysoukala ze sebe.
„Víš, jak dlouho už pracuju v tomhle oboru?“ změnil náhle téma. Tenten absolutně nechápala, proč se jí na něco takového ptá. Odpověděl si sám:
„Dost dlouho na to, abych bezpečně poznal, když mi někdo lže. Celou dobu jsem tě podezříval, teď jsi mě v tom jen utvrdila. Protože nehodláš spolupracovat, musíme přejít k poněkud drastičtější metodě získávání informací.“ Při jeho slovech jí srdce vynechalo dva údery. Slyšela historky o jeho vyslýchacích metodách. Z většiny z nich mrazilo. Několik lidí jeho výslech přivedl na pokraj šílenství, natolik byl brutální.
„Ne, prosím, ne!“ Chtěla vyskočit na nohy a utéct někam daleko od toho muže, ale řetězy se na neviditelný povel probraly k životu a pevně ji připoutaly.
„Tak začneme…“