Bludný kruh 03

Zírající z okna jsem přemýšlela nad onou misí. Co se tak najednou stalo? Že můžu opustit vesnici a prostě zmizet. Na dlouho. Je to divné. Dřív jsem nesměla odejít ze Skryté Deštné ani na krok. Nesměla jsem odtud, byla jsem hlídaná a teď? Je to jiné. Něco se v mámě pohnulo. „Radši se jí nebudu ptát co, nebo to ještě zruší…“ povzdechla jsem si. „No, měla bych si můj poslední den tady aspoň užít.“ Přemýšlela jsem nahlas a vyšla z pokoje. „Ale jak?“ zapnula jsem si černý plášť a zadumaně vyšla ven. Vlastně se nedokážu nějak bavit. Buď mám misi, nebo jsem zavřená v pokoji. Otočila jsem se na patě a zašla zpět do svého pokoje. Posadila jsem se na zem a opřela si bradu o kolena.
„Itachi, řekni mi něco víc o Kyuubim,“ promluvila jsem potichu.
„Můžu dál?“ zeptal se Uchiha.
„Jo,“ šlehla jsem pohledem na dveře.
„Jdu ti říct ještě něco navíc, i když je Konan proti,“ oznámil a opřel se o zeď. Ze svého pláště vytáhl dvě složky. „Tam najdeš vše, co chceš vědět, na ostatní věci se mě můžeš zeptat cestou,“ pokračoval bez přestávky.
„Díky,“ pousmála jsem se a vzala si je od něho.
„Vyrážíme za hodinu, mám s Kisamem potom misi,“ dodal Itachi a zmizel. Doufám, že se v Konoze s někým milým seznámím, nikdy si tu se mnou nikdo nepovídal. Nevím, co to znamená, mít opravdové přátele. Ale jsem odhodlaná si je tam najít. Snad mě přijmou mezi sebe.
Vyzbrojila jsem se, sehnala si pár svitků a mohla jsem říct, že jsem připravená. Rudé vlasy dlouhé po pás jsem si svázala a na hlavu si pevně zavázala čelenku Konohy. Oblékla jsem si síťované triko a přetáhla přes něj chudinskou vestu. Černé ninja kalhoty jsem překryla černým pláštěm dlouhým pod kolena.
„Připravená stát se členkou Konohy?“ objevila se mi za zády máma.
„Jistě,“ zářivě jsme se usmála.
„Chci ti ještě říct pár instrukcí,“ ozvala se a já se k ní otočila čelem. „Vím, že můžeš jako vlastník Rinneganu používat všechny elementy, ale používej maximálně dva. Je na tobě, jaké z tvých čtyř naučených budeš používat. Nikdy nedej najevo, že máš nějakou výhodu. V žádném případě neabsorbuj chakru ostatních ninjů. Můžeš použít asi jen techniku přivolání,“ přikázala a já jen přikyvovala.
„Dám si pozor. A papír?“ zadívala jsem Konan přímo do očí.
„Používej tyto techniky libovolně, jak chceš, Hokage ví, že je to tvá Kekkei Genkai,“ odmlčela se na chvíli. „Občas tě někdo kontaktuje nebo se s nějakým členem sejdeš. Ber to tak, že budeš něco jako pozorovatel a člen vesnice zároveň.“
„Rozumím, splním to,“ ujistila jsem ji.
„Můžeš vyrazit, snaž se,“ řekla Konan poslední větu a zmizela.
„Hai,“ zašeptala jsem a zabouchla za sebou dveře. Nami už seděla před mým pokojem, zřejmě připravena vyrazit.
„Koukej, co pro tebe mám,“ podrbala jsem ji za ušima a navlékla jí na krk svázanou čelenku Listové. Nami ji očichala a zadívala se mi do očí. „No nic, tak půjdeme,“ rozhodla jsem se rychle a zmizela. Itachi čekal na smluveném místě. Beze slova se ujal výběru cesty a já si aspoň mohla v klidu pročíst složky. „Hmm… Kyuubi, jinchuuriki je Uzumaki Naruto…“ mumlala jsem si pro sebe informace, které jsem se dočetla.
„Ano, budeš s ním v týmu,“ prohlásil nezaujatě Itachi.
„Dalšími členy týmu jsou Haruno Sakura a Uchiha Sasuke?“ tentokrát jsem rozpoznala malou změnu v Itachiho výrazu.
„Ne, špatné informace. Dalšími členy jsou Haruno Sakura a Sai, ten teprve bude členem týmu, Uchiha Sasuke je…“
„Kde je vlastně tvůj bráška?“ skočila jsem mu bez váhání do řeči.
„U Orochimara, je teď nukenin, bývalá součást týmu,“ teď už se tvářil opět stejně. Itachi mi o svém bratrovi vyprávěl. Sama nevím, jak jsem to z něho mohla dostat, ale vím všechno. Téměř všechno.
„Neznamená to ale, že budu v týmu navíc?“ zkoumavě jsem mu pohlédla do rudých očí skrytých pod bambusovým kloboukem.
„To sice ano, ale tvá posila se jim bude jen hodit,“ ujistil mě Itachi.
„Aha, je ten jinchuuriki silný? A co ten Sai?“ padaly ze mě otázky jedna po druhé.
„O Saiovi nevím nic, a Kyuubiho jinchuuriki… nedá se říct, že by byl slabý, ale nejsilnější taky není,“ odpověď mi Itachi v hádance. Tím naše debata skončila, zrychlili jsme tempo a mířili do Konohy.
Druhý den ráno, po celonoční cestě jsem už mohla vidět brány vesnice.
„Tady se rozloučíme?“ optala jsem se Itachiho, když zastavil.
„Ano, dávej pozor na sebe a sleduj Kyuubiho,“ položil mi ruku na rameno. Já na nic nečekala a pevně ho objala.
„To je…“ vyhrkl Itachi a já ho ihned pustila.
„Promiň,“ zašklebila jsem se.
„Nejvyšší budova Listové, tam půjdeš, do kanceláře Hokage,“ oznámil mi.
„Děkuju za všechno, hned tam půjdu,“ usmála jsme se upřímně a rozběhla se tím směrem. Itachi ihned zmizel, to bylo poslední, co jsem za sebou vnímala.
Mířila jsem k té velké budově nedaleko monumentu čtyř slavných shinobi, Hokagů Konohy. Vběhla jsem do úzké uličky a zahlédla tam partu kluků. „Třeba mi řeknou, kudy dál,“ zamumlala jsem si pro sebe a zamířila k nim. Dřív než jsem k nim stihla dojít, na ně zaútočil nějaký černovlasý kluk. Zahlédla jsem ho na střeše, naproti mně. Ještě, že mám tak dobré oči. Z pláště jsem rychle vytáhla jednu ze složek a otevřela ji. Pohla jsem kousek hlavou a mohla vidět zblízka toho, kdo útočí. Porovnala jsem fotku Saie s obličejem útočícího kluka.
„Tak takhle to je,“ odpověděla jsem si nahlas.
Mezitím se nějaký další, blonďatý kluk rozběhl proti tomu, co útočil. Ostatní ho nejspíše kryli. V tu chvíli jsem dostala chuť jim pomoct, ale místo toho jsem si ověřila i blonďáka.
„Bingo!“ vykřikla jsem poměrně nahlas a složku schovala.
„Nami?“ vlčice po mně střelila pohledem. „Útok toho kluka, postaráme se o něj,“ přikázala jsem a dosedla jí na záda. Předběhly jsme toho blonďatého kluka a já před ním vytvořila štít z papíru naplněný mou chakrou. Seskočila jsem z Nami a nechala jí postarat se o útok. Proti, teď už Saiovi, jsem poslala mé papírové shurikeny. Vše bez problému vykryl. „Tak tohle je ta jeho výjimečná schopnost?“ ptala jsem se sama sebe a zrušila štít před klukem, čímž jsem mu otevřela cestu.
„Hmm… nakreslil na svitek inkoustem několik tygrů, ti za pomoci jeho chakry ožili a zaútočili. Bylo to tak, že Nami?“ promyslela jsem si to. Namiin souhlas byl jasný.
„Zdravím,“ usmála jsem se na oba ninji, až teď jsem si uvědomila, že stojím mezi nimi a držím každému z nich ruku, abych znemožnila další útoky.
„Uzumaki Naruto, Kyuubiho jinchuuriki, nebudeš moc silný,“ zhodnotila jsem blonďáka a obrátila se na toho druhého.
„Ty musíš být Sai, no, ukáže se, proč tu jsi,“ zadívala jsem se mu do očí.
„A kdo jsi sakra ty? Nemůžeš vědět, jak jsem silný, blbko,“ zuřil Naruto.
„Promiň, jsem Mio, nová součást týmu Kakashi. To se stejně brzy ukáže, jak jsi silný, ne?“ pohnula jsem jeho rukou a potřásla si s ní na znamení, že mě těší. Oba jsem ale ihned pustila.
„Brzy se uvidíme,“ usmívala jsem se, pochválila Nami a nasedla na ni. Ve vteřině jsme zmizely a já naprosto zapomněla na to, že mám jít k Hokage pro informace.