Prokletý kunai 05

„Jej to světlo ti musí být nepříjemné. Hned zatáhnu závěsy,“ promluvila osoba dosud skrytá mimo Tentenino zorné pole. Ona moc dobře poznala ten hlas, věděla, komu patří, proto se uklidnila. Ne, nemůžu být mrtvá.
Světlo v pokoji dostalo naoranžovělý, jejímu oku mnohem příjemnější nádech. Pichlavé sluneční paprsky do pokoje pronikaly jen úzkou skulinou.
„Jak ti je, Ino?“ promluvila, když se vysoká blondýnka usadila vedle ní na postel.
„Neměla bych se ptát já tebe? Každopádně je mi fajn. Ta růžovlasá čarodějnice mi nechce dovolit návrat domů.“
„Sakura tě tady drží násilím, jo?“
„Jo! Hrůza, co?“ rozhodila rukama. Široké rukávy fialového županu jí sklouzly ze zápěstí, čímž odkryly čerstvě vyměněné obvazy. Ino rukávy chvatně stáhla na původní místo a zamluvila to:
„Co ty? Jak se cítíš?“
„Popravdě mi bylo i líp.“ Očima přejížděla po strohém nemocničním pokoji, až jí pohled utkvěl na nočním stolku, kde stála váza s obrovskou kyticí.
„Od koho je?“
„Od Gaie a Nejiho samozřejmě. Neji tě tu dost často navštěvoval.“
„Neji? Čekala bych, že u mě budou držet stráž Gai-sensei s Leem.“ Ino se rozpačitě zahihňala a uhnula pohledem.
„Děje se něco?“ zbystřila Tenten.
„No vlastně ani ne…“
„Jsi špatná lhářka.“
„Fajn! Ale slib mi, že nebudeš vyšilovat!“
„Slibuju!“
„Lee byl taky v nemocnici. Měl pokoj hned naproti. Prý tě zachránil na misi, když skočil před tebe. Neznám podrobnosti, z Nejiho něco dostat je umění! A – co to děláš?!“
„Co asi? Jdu za ním!“
„Neblbni a lehni si! Lee už tady stejně není! Včera odešel, má domácí léčbu!“ Tenten se tedy znovu uvelebila. Byla v šoku. Ten Lee, který ji neustále otravoval řečmi os síle mládí, rozčiloval svým chováním a nutil trénovat s ním do ztrhání, skočil do cesty ohnivé střele, aby ji zachránil.
„Jak dlouho tady jsem?“ ozvala se, jakmile se uklidnila. Ino byla za změnu tématu více než vděčná.
„Skoro týden. Řekni mi, co se stalo na té misi? A buď prosím sdílnější, než ten nemluva!“
„Abych řekla pravdu, nevím. Nemůžu si to nějak vybavit.“ Opravdu nelhala. Její vzpomínky byly zastřené, neúplné, a když se snažila vybavit si detaily, rozbolela ji hlava.
„Tak to jsme na tom stejně.“
„Jak to mys-“
„Ino!“ ozval se ode dveří Sakuřin podrážděný hlas. Jeho majitelka stála s rukama v bok, na čele jí vzteky tepala žíla, smaragdové oči měla přivřené v úzké štěrbinky a skřípala zuby.
„Růžový tyran dorazil, všichni se třeste,“ prohodila blondýna k Tenten, ale řekla to dostatečně nahlas, aby to růžovláska slyšela, „zase někdy přijdu.“

Následujícího dne Ino nepřišla, proto se Tenten rozhodla navštívit ji sama. Vykradla se z pokoje a vydala se bludištěm nemocničních chodeb.
Měla štěstí, že o patro níž narazila na Inoichiho Yamanaku, který ji do pokoje své dcery nasměroval.
Bezduché tlachání s Ino ji zabavilo jen na hodinu, po té se rozloučila a vrátila se. V pokoji na ni čekal Neji s nesouhlasným výrazem. Nemluvili spolu, jen tiše seděli. Tenten se co chvíli pod jeho pátravým pohledem otřásla.
Když krátce po poledni odešel, zavrtala se do přikrývky s cílem na pár hodin usnout. Nebylo jí však přáno. Do pokoje vpochodovala Sakura zkontrolovat její zdravotní stav.
Po tom všem prohlížení a vyptávání se cítila unavená víc, než po celodenním tréninku. Sotva se za Sakurou zavřely dveře, konečně se mohla poddat spánku.

Probudila se ve chvíli, kdy slunce pomalým tempem mizelo za obzorem. Nebe bylo protkáno oranžovými, růžovými a červenými barvami. Cítila se báječně odpočatá a plná života. I přes zákaz od Sakury se znovu vydala na toulky nemocnicí. Její kroky opět směřovaly za Ino. Nechtěla trávit čas sama.

Ráno ji probudily dotěrné sluneční paprsky, které vnímala i skrze zavřená víčka. Naposledy si pamatovala, jak klepe na dveře Inina pokoje a pak měla ve vzpomínkách jednu velkou díru. Ani netušila, jak se dostala zpátky.
Zamyšleně koukala z okna a srkala horký čaj. Tyhle výpadky paměti jí dělaly starosti, o čemž svědčila nepatrná vráska na jinak hladkém čele. Už si stačila zvyknout na to, že návštěvníci mají tendenci chodit nevhod. Leeho vpád tedy přešla mávnutím ruky a tázavě se na něj podívala. Chtěla mu navíc poděkovat za záchranu, i když takový vděk se snad slovy vyjádřit nedal. Chlapcův křídově bledý obličej ji zarazil. Lee nebledl ani tváří v tvář smrti. Muselo se stát něco hrozného.