Láska bez citu 05

Mladičký ANBU spěchal lesem co nejrychleji, ale zvuky boje ozývající se jako hrom mu neustále připomínaly, že není dost rychlý. Zrychlit však už nebylo v jeho silách. Tíha navíc mu znesnadňovala každý pohyb a už setmělý les mu taky nepřidával. Mladík by si nejraději tu hloupou masku sundal, aby líp viděl, ale to nikdy nesměl udělat. Kladli mu to na srdce celou dobu, ale až do teď mu maska nevadila. Snad si na ni brzo zvykne, ale teď už takhle nemohl pokračovat dál. Musel tu ženu na chvíli položit a podívat se za sebe, jestli se neblíží nepřítel. Potom zvedl ruku ke tváři a nadzvedl snad kočičí masku.
Nestihl ji ale sundat, protože se před ním objevil jeho velitel a tak mladík dal ruku hned zase dolů.
„Zdá se, že byli docela slabí, až na toho jednoho ninju, ale toho nám už nachystali naši přátelé z Rootu. Ostatní se postarají o mrtvá těla, zatímco my půjdeme do hostince a podíváme se na její zranění.“ to poslední řekl muž s jakousi nevolí, zřejmě stále nebyl rád, že jeho podřízený riskoval životy celé skupiny, aby zachránil ten její.
„A tu masku si nech na tváři!“ přikázal velitel a zbavil tak mladíka úlevy, kterou cítil, když si myslel, že si toho jeho nadřízený nevšimne.
„Ji...jistě.“ vysoukal ze sebe a chvíli se jen za ním díval, dokud se muž nezastavil a nezeptal se: „Tak jdeš už?“
„J...jo hned to bude.“ vyhrkl mladík a téměř ji nechal ležet na zemi, než si uvědomil, že ji už nedrží.
Velitel si při pohledu na něj povzdechl a přidal do kroku. Hostinští nikdy nebyli zrovna rádi, když u sebe museli nechat ANBU, ale nikdy si nedovolili odmítnout. Ani tenhle to jistě neudělá, zvlášť, když mu ANBU zaplatí předem.

Když mladík položil její tělo na postel, nebyl si tak úplně jistý, co by měl dělat teď, takže se otočil na svého kapitána.
„Běž k oknu a hlídej jestli se neblíží ostatní.“ přikázal muž trochu rezignovaně a prohlédl si pevné ženské tělo od hlavy až k patě. Nikde však nenašel jakoukoliv známku zranění. Žádné odřeniny ani jiné ranky a dokonce ani špína, která by vypovídala o tom, že by ji některý z ninjů kopnul. Proto ji ANBU otočil, ale kromě špíny z lesa, kterou získala díky tomu, jak ji jeho nezkušený kolega položil na zem, neměla ani tady žádná zranění ani stopy.
„Vypadá nezraněná.“ konstatoval velitel s lehkým zamračením, které nemohl jeho podřízený vidět.
„Ale je v bezvědomí.“ namítl mladík váhavě, nebyl si jistý, jestli může jen tak promluvit. Nechtěl velitele rozzlobit ještě víc.
„Všiml jsem si, ale nemá na hlavě žádné zranění.“ odpověděl muž zamyšleně a ještě jednou jí prohlédl hlavu, jestli pod vlasy nenarazí na čerstvé zranění, ale bez úspěchu.
„Tak co jí je?“ zeptal se mladší ANBU nervózně a znovu zkontroloval okno. Venku však byl prozatím klid.
„Kdybych to věděl, řekl bych ti to.“ ujistil ho kapitán trochu podrážděně. Jeho kolega byl možná nezkušený nováček, ale i tak by měl vědět, že nikdo nezná odpověď na každou otázku, ani jeho nadřízený. Ta jeho naivita byla v tuto chvíli už otravná.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se mladík opatrně, nejspíš už si svou bláhovost uvědomil.
„Necháme ji vyspat a ráno se uvidí.“ řekl ANBU trochu nepřítomně a konečně stáhl ruce z její hlavy, bylo jisté, že ránu do hlavy nedostala, ale ani na jed to nevypadalo. Nepotila se a neměla ani jiné známky otravy.
„Hlídej ji.“ přikázal kapitán a vyskočil z okna. Teď se musel podívat na ostatní podřízené, i když ho jediná žena v týmu ujistila, že se nikde v okolí už žádní ninjové nepotulují, musel být opatrný a zkontrolovat je.
Kapitán jen doufal, že se ta žena neprobere, než se vrátí, a nezabije toho hlupáka, kterého měl ke své nelibosti na starost.

Mladík se nervózně podíval na ležící tělo a obezřetně se k němu přiblížil, snad to bylo hloupé, ale až teď si uvědomil, že ho možná moc ráda neuvidí.
Žena se však ani nepohnula, když se nad ní mladík naklonil, a nereagovalo ani, když jí stiskl ruku. Těžko taky mohl čekat něco jiného, nereagovala nakonec na nic ze svého okolí, ani když jí kapitán prohmatával temeno, tak se nepohnula.
Mladík sice chápal, že jen těžko mohl něco najít na její tváři, když její kočičí maska byla nedotčená, ale on byl až příliš zvědavý, než aby odolal.
Sejmul její masku a na chvíli zůstal nehnutě stát, tohle byla zaručeně ta nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Po chvíli se ale vzpamatoval a přiložil její masku zpátky na její tvář. Připevnit ji už ale nestihnul, protože její tělo se napnulo a vymrštilo z postele.
Muž sebou polekaně škubnul a maska dopadla na zem. Keramický obličej však nebyl jediný, který zamířil tímhle směrem. Cho svou věrnou společnici totiž velmi rychle následovala, ale ANBU na to nezareagoval, což ženě napovědělo, že není příliš dobrý, nebo je mu to jedno. Ovšem jeho další reakce jí řekla, že jde o to první.
„Není ti nic?“ zeptal se vyděšeně a tak napůl se k ní sklonil. Nejspíš si uvědomil, že i v tomhle stavu mohla být nebezpečná. To bylo rozhodně plus pro jeho přežití.
Cho mu neodpověděla, jen se snažila vzpamatovat, její tělo zřejmě nebylo na tak rychlé zvednutí připravené. Moc ráda by mu teď podřízla hrdlo, ale nebyla toho schopná.
ANBU se zdál být trochu zmatený, protože neustále opakoval ten samý pohyb. Jen váhavý pohyb k ní a zpět, jako by se nemohl rozhodnout, jestli ji má zvednout nebo ne.
Kdyby se Cho tak nemotala hlava, tak by mu nejspíš řekla, aby jí pomohl a využila by příležitosti k jeho zabití, ale teď se cítila příliš slabá na cokoliv.
Mohla jen čekat, co se stane, a k její smůle na totéž čekal i mladý shinobi.