A pak, že mrtví nemluví... 6. díl

Nedokázal jsem jej ochránit, je to má chyba! Za všechno můžu já! A nebo spíš voda! Papíry! Ne, schody! Kdybych nespadl, nestalo by se to... Zase bude průšvih u Konan a to vše jen díky mně a mojí vzručnosti a šikovnosti... Kvůli smrti Hidana.
Jáshin mu nepomohl, nechápu proč! Vždyť jsem se modlil, ať přežije, vždyť je nesmrtelný... Je to nepochopitelné. Zavaří se mi z toho mozek, já to vím! Raději zvednu hlavu a sleduji, jak stříbrovlasého odvážejí na léhátku.
"Odvezeme ho zamrazit," říká doktor a soucitně mi poklepe na rameno. Všechno je to tu tak... Divné. Chce se mi z toho brečet, já zase brečím! Teď ve mně převažuje ta žena, čili moje pravé já. Probouzí se mé city a já brečím, zase. Ztratil jsem kamaráda a Konan mne seřve. Mám opravdu krásné vyhlídky do života.
"Deidaro!" Slyším dobře známý hlas, ale nerozeznávám ho. Jak to? Vždyť já žádné drogy nebral! Já chci jenom zpátky Hidana a Sasoriho taky! Já chci být zase pryč z Akatsuki. Chci žít normální život... Ale chtít můžu cokoliv. Jenže já už vím, že se to nesplní. Já už jsem ztratil naději a víru. Zahodil jsem celý svůj život, pro smrt dvou kamarádů. Mého mistra a mého senpai ve vyznávání Jashina.
Smrt, krev, bolest, láska, přátelství, naděje a víra. Slova, jež mají opravdu velkou moc, ale já už polovinu ztratil. Já už nemám nic, za chvíli příjde Konan, domorduje mne a já půjdu věčně spát za Hidanem a Sasorim. Budu si psát třeba s Tobim na DeathBooku a budu šťasten. Co víc si můžu přát? Ale já opravdu ještě nechci zemřít... Proč je život tak složitý a těžký? Plný strastí, ba i radostí? Strachu a štěstí? Život je hrozně komplikovaný a je těžké jej pochpit.
"Co se to tady děje?!" řve někdo, ten samý povědomí hlas, který nedokáži identifikovat. Zvednu uslezené tváře, můj make-up je zničen, ale to mne teď nezajímá, teď je mi to jedno. Vidím černý plášť s červenými mraky, papíry a modré vlasy. Papírová růže ve vlasech a piercing na bradě... Je to Konan, ta nelítostná zrůda. Kdysi bývala milá, ale pak se prý něco změnilo. Poznamenala ji smrt. Úmrtí někoho, na kom jí záleželo.
"Deidaro, co se tady stalo? Kde je Hidan?" táže se náš šéf. Zase s tím jeho slavným pocer-facem. Chladný jako skála, která nikdy necítila dotyk jediného paprsku slunce. Bez emocí a pocitů. Bezcitný můž s velkou autoritou a hodně piercingmi. Složitá osobnost, jež má určitě zajímavou minulost.
"Hi-Hidan je... Mrtev!" zařvu s tolika emocemi, které se ani nedají popsat. Všechno ve mě vře a pocity mají volný průchod, dostávají se na povrch. Nemám málo k tomu, abych ze vzteku sežral jíl a odpálil se ve jménu umění. S radostí! Ale to nechci... Ta technika je určena pro jiné účely.
Musím to vydržet, musím zvládnout ten nátlak. A hlavně musím přežít Konan. To jsou teď moje priority, snad splnitelné. Ale já nnemůžu za smrt Hidana! Můžou za to schody... Schody, které určitě nechala postavt Konan, aby se stalo něco takového. Je to začarovaný kruh, jež vytvořila ona.
"Cože?!" Kakuzu je zděšen a zdrcen zároveň. Nejspíš mu na jeho parťákovi opravdu záleželo...
"Ano, je to tak! Je mrtvý! A vše jenom kvůli Konan!"
"Kvůli mně?! Deidaro, tos přehnal!"
Z očí mi chrlí blesky... Nebo spíš jíl? A zařvu z plných plic tak, aby to všichni slyšeli. Aby to slyšela celá vesnice: "Můžeš za to ty! Nenávidíš mne a proto si nechala postavit ty schody! Vytvořilas začarovaný kruh! Já měl Hidana v podstatě rád, byl to můj senpai a tys mne o něj připravila!"
Konan sklopí zrak, chvíli ji pozoruji a vidím, jak k zemi padá kapička. Průhledná kapička vzhledem podobná raní rose... Slza, je to slza! Konan pláče, co se děje? Další, ještě jedna! Pein k ní opatrně přistoupí a obejme ji... Ale pořád má na tváři neutrální výraz.
"Lásko, co se děje?" ptá se... Hlas stále neutrální, bez citů a emocí.
"Vzpoměla jsem si na dobu, kdy jsem tak milovala Yahika..." popotáhne Konan, "A on, on se obětoval..." modrovlasá asi nevydrží ten nátlak a rozbrečí se ještě víc. Nejde ji utišit... Pláče, brečí a zase pláče. Je to zvláštní pocit, probudit v Konan city. Taková žena nebrečí. Vždy byla kamenná jako šéf, ale pak jí začalo všechno vadit a začala být taková, jaká je dnes. Ale teď vrečí a je smutná. Takto ji žádný člen neviděl...
Vstávám a jdu tam, kam odvezli Hidana. Konan mezi vzlyky promluví: "Počkej, Deidaro, omlouvám se... Já... Já nechtěla... Půjdu tam s tebou..."
Jdeme mlčky do márnice, za Hidanem. Chci jej naposledy vuidět a Konan se mu nejspíš chce omluvit, i když on to neuslyší... Ale pro její dobrý pocit, proč ne? Ale pořád je to divné, modrovlasá diktátorka brečí a jde se mnou. A nenadává mi, dokonce se mi omluvila... Je to prostě zvláštní.
Vcházíme do márnice a nějaký patolog nás beze slov dovede k Hidanovu tělu. Začnu brečet, i Konan brečí.
"Hidane... Omlouvám se ti, vážně mne to mrzí..." říká Konan a rozbrečí se ještě víc, nejspíš opravdu jde brečet ještě víc. Podivný pocit, když váš kamarád leží před vámi, se zavřenými očmi, bez známek života. Jeho ruce jsou sepnuty na hrudi a jeho vlasy nagelovány... Je pod bílou plachtou...
Úzkost a beznaděj ze smrti přítele mne plně pohlcují... Nevím, co mám dělat, opravdu netuším. Bojím se zítřku, bojím se dalšího dne, ale nevím proč. Zavírám oči a chvíli tiše přemýšlím. Přemýšlím o ničem... Raději ty oči otevřu a znovu se podívám na tu mrtvolu. Otáčím se, když vtom něco zaslechnu... Zní to jako Hidanův hlas, samé nadávky. Ne, to není možné! Já už jsem vážně odepsaný do Kroměříže, nebo... Pomalu se otáčím, ta mluva zesiluje. Ne, já opravdu patřím do blázince!
Konan je zcela vytřeštěná a neschopna slova. A najednou to spatřím... Hidan má otevřené oči! Hidan mluví!
"****! Proč jsem pod tou plachtou, ku*va! Do p*dele! Co na mě tak zíráte?!"