Únosy na Den dětí

Pátá Hokage lhostejně hleděla na stohy papírů několik týdnů strašících na jejím stole. Znuděně se posadila do křesla a povzdechla si. Zdálo se jí, že v Konoze je poslední dobou hrozná nuda a ani dnes na Den dětí se to nelepší.
Otevřela jeden ze šuplíků, odsunula jeho falešné dno, pod kterým ukrývala pár lahviček saké, a chystala se vzít si jednu z nich na posilněnou. V tom někdo nevybíravě rozkopl dveře a vrazil do místnosti. Ten nezdvořák nebyl nikdo jiný, než vznešená zelená šelma, sám velký mistr taijutsu, Maito Gai.
„Tsunade-sama, mám hrozné zprávy!“ vyhrkl okamžitě.
„Co je to tentokrát, Gaii? Přestali vyrábět ty úděsné zelené úbory, které tak rád nosíš?“
„Ne, je to ještě něco horšího, Hokage-sama,“ svěsil ramena a posmrkl, bylo jasné, že nemá daleko k slzám, „moji žáci byli uneseni!“
„Co to říkáš?!“
„Je to pravda! Chtěl jsem s nimi dneska slavit Den dětí a nemůžu je najít! Nepřišli na sraz a od rána je nikdo neviděl!“
Ozvalo se jemné zaťukání na okno. Na parapetu dřepěl Kakashi, výjimečně bez knihy, a dožadoval se vstupu. Tsunade ho tedy pustila dál.
„Kakashi, nemohl bys příště přijít jako normální člověk dveřmi?!“
„Omlouvám se, Hokage-sama, ale stala se hrozná věc! Můj tým zmizel!“ zakňoural.
„Cože?!“ vykřikli Tsunade s Gaiem sborově.
„Hehe Kakashi, v tomhle jsem tě porazil! Můj tým mizel jako první! Konečně jsem tě překonal!“
„Tsunade-sama,“ nakoukla do místnosti Shizune, „je tady Asuma-san a Kurenai-san, přišli Vám říct něco znepokojivého! Můžu je pustit dovnitř?“ Tsunade přikývla a doufala, že jí nechtějí oznámit to, co si myslela.
Asuma s Kurenai dovnitř přišli jako hromádka neštěstí.
„Hokage-sama, naši žáci jsou pryč. Nikde je nemůžeme najít,“ promluvil Asuma zkroušeně. Kurenai mlčky přikyvovala.
„Co to je za pitomost, aby se na Den dětí ztráceli děti?!“ bouchla pěstí do stolu Pátá, „v tom má určitě prsty Orochimaru!“
„Ne, ne, já to tentokrát nejsem,“ sykl hadí sannin z kouta.
„Orochimaru?!“ Tsunade se nestačila divit.
„Co tu děláš, Orochimaru?! A kde jsou naše týmy!“ Asuma se musel velmi snažit, aby svou milou Kurenai udržel. Ta se chtěla na nově příchozího vrhnout a vlastnoručně z něj tu informaci vytřískat.
„Říkám přece, že v tom nemám prsty!“ bránil se Orochimaru, „navíc můj Sasuke-kun se taky ztratil. Přišel jsem ho sem hledat a dozvěděl jsem se o dalších únosech. Rozhodl jsem se vám pomoct v pátrání!“ Společně s Tsunade tedy pro jednou uzavřeli mír a začala se organizovat velká pátrací akce.
O půl hodiny později se velitelé týmů spolu s Orochimarem sešli před vstupní bránou do Konohy. Kakashi, velitel této akce, si na pomoc přivolal svého oblíbeného ninja psa, Pakkuna. Dal mu očichat několik věcí pohřešovaných ninjů a hledání mohlo začít.
Pakkun se velmi snažil. Chtěl dokázat, že nejen psi klanu Inuzuka mají skvělé nosy. Pátrali jen několik minut a už objevili velmi podezřelou jeskyňku na úbočí hory. Velmi opatrně, očekávajíc každou chvíli útok, se plížili dovnitř.
Nalezli složitý a jistě několik kilometrů dlouhý jeskynní systém, ve kterém by se určitě ztratili, nebýt Pakkuna a jeho skvělého čichu.
Po nějaké chvíli našli barevné praporky, balónky a papírky od spousty bonbónů.
„Nemůžou v tom jet Akatsuki?“ zašeptal Asuma.
„Pochybuju, k čemu by Peinovi byla banda děcek?“ namítl tiše Orochimaru.
„Pšššt,“ sykl Kakashi vepředu, „slyším nějaké hlasy.. je jich spousta. Pakkune, cítíš něco?“
„Jo. Je tam hodně překrývajících se pachů.“
„Díky, můžeš jít.“ Dále tedy pokračovali bez svého statečného psího průvodce.
Čím víc se přibližovali ke vchodu do nějaké z podzemních jeskyní, tím hlasy sílily. Psychicky i fyzicky se připravili na fakt, že se o své týmu budou muset bít.
„Co to děláš, Ino prasečino?!“ ozvalo se do ticha.
„To je Sakura!“ zajásal Kakashi.
„Proč na mě zas ječíš, ty jedno vysoký čelo?!“
„A Ino!“ usmál se Asuma.
„Akamaru, trhej!“
„Kiba je tam taky!“ vydechla šťastná Kurenai a objala Orochimara kolem krku. Hádek se začervenal a Asuma po něm střelil žárlivý pohled.
Když vyšli ze stínů, naskytl se jim pohled na skupinku ninjů uprostřed veselí. Jako první je zpozoroval Uchiha Sasuke, který drcnul do Naruta vedle sebe, ten zase upozornil Choujiho a ten zas Shikamara.. když si konečně všichni uvědomili přítomnost svých senseiů a Orochimara, dal se Neji do vysvětlování:
„Proč tak koukáte? Rozhodli jsme se, že slavit Den dětí se senseii bude určitě hrozná nuda, a tak jsme si udělali oslavu po svém bez vašeho vědomí. To jste si opravdu mysleli, že nás někdo unesl?“ Tenten vedle Nejiho se zachichotala.
„Samozřejmě, že ne!“ rozhodil rukama Gai, „ale Tsunade-sama se o vás bála, tak nás poslala, abychom vás našli!“
„To Vám tak věříme!“ vyprskl smíchy Naruto.
„Sasuke-kun, co tady vůbec děláš ty?“ oslovil svého žáka Orochimaru.
„Co asi? Beze mě by to nebyla žádná sranda, tak jsem prostě taky musel přijít!“
„Pf. Každopádně teď musíme jít, Sasuke-kun.“
„Hmm. No, byla to s vámi psina, lidi, tak zase za rok čau!“ řekl před tím, než zmizel v obláčku dýmu.
„A kdo říká, že tě za rok zase pozvem, ttebayo?!“
„Hele Naruto, namaloval jsem ti obrázek,“ řekl s úsměvem Sai.
„Opravdu?“
„Jistě. Ino mi ho pomohla pojmenovat. Nazvali jsme ho Narutův malý p-“ Blondýnka rychle bývalému členovi Rootu zacpala pusu a nahodila nevinný kukuč.
Nedalo se nic dělat, když už byli prozrazeni, museli přibrat do party i senseie.
Slavilo se dlouho do rána a všichni se skvěle bavili, až na Pátou Hokage, která strachy trnula ve své kanceláři a modlila se, aby se mladí ninjové v pořádku našli.