Den dětí v Konoze- pro někoho zábava, pro jiného ne

První, co slyšela bylo řinčení nádobí a hlas matky, která za něco peskovala otce. Zívla a protáhla se. Vylezla z postele a zamířila do koupelny. Když z ní vylezla, oblékla se a s ospalým výrazem zamířila do kuchyně.
„Dobré ráno,“ pozdravila rodiče a sedla si ke stolu, kde už byla nachystaná snídaně.
„Sákuro,“ ozvala se trochu plísnivě matka. „Měla jsi už dávno být vzhůru,“ řekla už o něco mírnějším tónem a mírně napjaté svaly v jejím obličeji se uvolnili a stáhly do úsměvu.
„Ale no tak mamko, vždyť víš, že Sakura je jako ten strom… Roste pomalu,“ řekl a rozesmál se.
„Haha, moc vtipný,“ zabručela Sakura a vzala si ze stolu něco na zub. Nesnáším ty tátovi vtipy. Nejsou vůbec zábavné a vždycky si dobírá mě, pomyslela si, zatímco si mazala máslo na pečivo.
„Co ten otrávený tón? S tebou není žádná zábava,“ odfrkl si uraženě otec a trochu se ušklíbl. Sakura na to nic neřekla a raději se věnovala snídani.
„Dneska není Akademie,“ zamumlala mezi sousty a spokojeně se pousmála. Sice tam chodila ráda, ale to, že si odpočine jí nevadilo. Navíc, dneska je přece den dětí! pomyslela si rozjařeně a její mírně nabručená nálada po tátových nevtipných vtipech se měnila v dětské rozjaření. Rodiče si toho samozřejmě všimli a vědoucně se na sebe usmáli.
„Ty táto, nezdá se ti, že jsme na něco zapomněli?“ ozvala se Sakuřina mamka a na tváři ji hrál pobavený úsměv.
„No já nevím, asi to nebylo moc důležité, co říkáš mamko?“ řekl ležérně i když mu cukaly koutky.
„Nedělejte vy to moc dobře víte!“ zahuhlala Sakura s plnou pusou. Takhle to u nich bylo každý rok, co si pamatovala. Rodiče dělali, že o ničem neví, ale pak si udělali rodinný výlet po vesnici a piknik v lese. A taky navštívili různé atrakce, které se v ulicích Konohy ku příležitosti dnu dětí vyskytovaly. Rodiče se rozesmály, ale i tak ji matka napomenula ať nemluví s plnou pusou. Sakura jen protočila očima, ale neřekla nic.

Procházeli ulicemi, když si Sakura uvědomila, že stojí před domem Ino. Tázavě se podívala na rodiče a ti jen s úsměvem pokývli ať zazvoní. Udělala to a po snad ani ne dvou vteřinách se rozletěli dveře a tam stála maličká Ino.
„Sakuro! Konečně jste tady, myslela jsem, že už nepřijdete!“ vyhrkla a vyskočila na ulici.
„Co…co… cože? Tys věděla, že přijdeme?“ zakoktala se překvapeně Sakura. Stočila tázavý pohled na rodiče, ale ti už tam nebyli. „Počkat, co se děje?“ zeptala se zmateně a rozhlížela se. Při jejím výrazu se Ino rozesmála a vzala ji za ruku. Zabouchla dveře a táhla ji ulicemi k Akademii.
„Ty to nevíš? Takže to bude překvápko!“ vypískla se smíchem a táhla ji dál.
„No ták Ino, řekni mi, co se děje!“ žadonila Sakura a nechala se vláčet. Když se na ni někdo z okolních lidí náhodou podíval, sklopila hlavu a trošičku zrudla. Se sklopeným pohledem se nechala vláčet a nezvedla ho, dokud se nezastavili před Akademií, kde bylo plno jejích spolužáků, ale i dětí z jiných tříd. Překvapeně zamrkala. „Co se děje?“ zopakovala svou otázku a několik dětí se za jejím hlasem ohlédlo. Zčervenala a schovala se stydlivě Ino za zády. Zaslechla poznámku „Vysoké čelo,“ a zrudla. Ino to neuteklo a na dotyčného, který to řekl se ošklivě podívala a hodila po něm stonkem, kterým se trefila přímo do pusy a zastavil se až o mandle. Překvapeně spadl a zakuckal se. Hodil po nich ošklivým pohledem a zmizel. Většina dětí, která si toho všimla se začala smát a chválit Ino za dobrou trefu. Ta nad tím jen mávla rukou a usmála se na Sakuru.
„Nic si z toho nedělej, je to pitomec,“ řekla s úsměvem. Sakura trošku plaše přikývla.
„Děkuju,“ zamumlala a podívala se po ostatních dětech, kteří se smáli, ale ne jí. Po chvilce se rozesmála taky.

S Ino se zapojila do zábavy, která se skládala z různých her na ninji, schovku, bojovky, ale i tréninkem hodu shurikenem, kdy nejlepší získal odměnu. Vyhrál to nějaký kluk, kterého Sakura ani Ino neznali. Nikde si totiž nevšimli Sasukeho. Ten zatím seděl s kamenným výrazem na stromě a nezaujatě je sledoval. U stromu však nebyl jediný. Na houpačce pod ním seděl blonďatý kluk, který měl ve tváři hrozně smutný výraz a sledoval, jak se ostatní baví a občas se tam objeví něčí rodiče. V očích měl skelný pohled jako kdyby nebyl úplně v této realitě, ale přesto mu nic neuniklo. Při pohledu na něj děti uhýbali pohledem stejně jako jejich rodiče a nevšímali si ho. Tím si nevšimli ani Sasukeho, který si toto místo vybral právě proto, že se sem nikdo kvůli blonďákovi nepodívá. Bylo mu fuk, proč ho ostatní tak nenávidí, pro něj nic neznamenal.

Další, kdo se z větší části nezapojil do zábavy byl Shikamaru, který ležel na trávě a pozoroval mraky. Pro něj byla tato akce otrava. Občas zalétl pohledem k Narutovi a všiml si i Sasukeho. Přemýšlel, o tom, co mu o Narutovi řekl táta. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, byl tu příliš velký hluk a tak se nechal od Chojiho přesvědčit a zapojil se do různých her. Někteří, jako třeba Shino se vůbec neukázali. V jeho případě si toho ani nikdo nevšiml, často si ani nevšimli, že tu je nebo že promluvil. Postupně si rodiče pro své děti přišli a vzali si je domů, nebo někam jinam. Sakuru si vyzvedli rodiče okolo druhé a poté dodrželi svou tradici s piknikem v lese, kde se k nim připojila s radostí i Ino, protože její rodiče byli na misi.
Nakonec si pro každého přišli rodiče kromě Naruta a Sasukeho. Naruto o Sasukem celou dobu nevěděl, ale ten teď seskočil a pomalu odcházel z placu Akademie. Naruto překvapeně zamrkal. Nejsem jediný sám, pomyslel si při pohledu na odcházejícího Sasuke. Nepohnul se a z houpačky odešel domů, až když se začalo stmívat. Nenávidím den dětí, pomyslel si, když se slzami na krajíčku běžel ulicemi ke svému domu.