I ona má svůj příběh

Ohayo! Víte, kdo jsem? Vnitřní Sakura?! To si vyprošuji! Já se jmenuj Mina. Sice s tou růžovou nánou žiji v jednom těle, ale to vám nedává právo říkat mi vnitřní Sakura! Jak jste si určitě všimli, jsem lehce výbušné povahy a hrozně se vztekám. V anime se objevuji černobíle a v manze jakby smet, ale manga je černobílá, že? Ale to, že jsem i v anime černobílá mne pěkně štve! Jakoby mne nemohli vybarvit! I když… Možná lepší nevybarvená než růžová stejně jako ona. Takže zůstaneme u černobílé.
Proč Sakuru tolik nesnáším? To je přece jasné! Absolutně mi nedává žádný prostor! Musím se mačkat u její hlavy, číst její myšlenky, které jsou a Sasukem a neskonale zvrhlé, vystupovat, když nechce něco říct nahlas, ale jen v duchu. Ona si mne ochočila! Možná se ptáte, proč neuteču. Odpovědí je, že mne u sebe drží násilím!
Taky se mi v Shippuudenu nedává žádný prostor! To mi taky vadí… Jenže mně vadí celý můj život, člověk si zvykne. Polovinu svého drahého života žiji u ní. U její hlavy… Kdybyste viděli ty její myšlenky! Hrůza povídat! Nejsou jenom o Sasukem, ale o ní! Ona myslí jen na sebe a na Uchihu mladšího. Dobře, někdy pomyslí i na Naruta, ale to zřídka. A když myslí na něj, tak opravdu ne v dobrém. Ona je prostě hrozná! Proč musím žít zrovna s ní?
Když už si Ino, vybrala mne, tak mohla vybrat někoho lepšího než Sakuru! Ale ona to dělala kvůli ní… Tak neměli vybírat mě! Já jsem padla jako obětní beránek… Ostřihali mi vlasy, nabarvili je na růžovo! Oh, já zapomněla, vy nevíte nic o mé minulosti, že? Já toho Kishimota zabiju! Nedává mi žádný prostor.

Jednoho osudného dne se Ino Yamanaka začala bavit s Haruno Sakurou. Ta růžová nána dřív bývala tichá holčička a ne tak jako dnes, věřili byste tomu? Já teda ne. Ale zpět k tématu. Byli takové BEST FRIENDS FOREVER. Co by jedna pro druhou neudělala?
Tehdy byli malé, dost malé. Myslím, že tak šest let? Ano, i mně bylo tolik. Chodila jsem do jiné školy než ty dvě Milky. Žila jsem krásný život se svou rodinou. Máma na mě byla vždy milá a táta tak též. Měla jsem a pořád mám je ráda. Jenže naše Třešeň mi všechno zakazuje. Prý, že jako duch bych bez těla zemřela…
Ino a Sakura se jednoho dne po školce sešli a vzali z nějakého místa kunaie a shurikeny. A chtěli s nimi házet. Měli takový sen: Stát se dobrými kunoichi. Takže každý den trénovali.
„Sakoro-chan! Už ti to jde!“ křičela Ino na celou Konohu. Sakura se, ale nešťastně svalila do trávy.
„Nejde! Ino-chan, ty jsi lepší!“
Pravdou bylo, že Ino to šlo na jejich věk v celku výborně, ale Třešni ne. Byla na to prostě tupá, stejně jako na všem krom mlácení, a vztekala se kvůli tomu. Byla nešťastná. Blondýnka si toho všimla a nechtěla nechat kamarádku nešťastnou a tak každý den chodila do tajné místnosti klanu Yamanaka, kde byli uchovány knihy s technikami tohoto klanu.
Jednoho dne konečně našla to, co potřebovala. Techniku, kterou by dokázala pomoci růžové “krásce“. Techniku, ke které potřebovala další osobu. Tak se naše inteligentní blondýnka dostla do spisů školek a podle fotek si vybrala nějakou holku, která by se jí hodila. Nenašla nikoho jiného než mne – Minu.
Celá nadšená ze svého nálezu běžela Ino za Sakurou, aby jí vše vysvětlila.
„Sakuro! Sakuro!“
Ino už celá udýchaná stála u domu slečny Haruno a z plných plic na kamarádku křičela. Taková obětavá holčina to byla, ale to už je v této době dávno pryč. Třešnička se podívala z okna a zamávala svojí BFF.
„Sakuro! Dávej pozor, ať nespadneš!“ chichotala se paní Harunová a stoupla si také do okna, „Ohayo, Ino!“
„Ohayo paní Harunová! Půjde Sakura ven?“
Sakuřina máma poplácala svou dceru po hlavě a zase se zasmála: „Jistě! Nemůže jenom sedět doma! Viď Sakuro!“
„Ano mami. Ino-chan, za chvíli jsem dole!“ zakřičela Sakura a utíkala se obout. Její máma jenom zavřela okno, usmála se a odešla také. Ino už nedočkavě čekala dole a přešlapovala na místě. Nemohla se dočkat, až Třešničce řekne svůj plán.
„Sakuro-chan! Mám úžasný plán!“
Třešeň byla nejprve zaskočena, ale poté se zeptala: „Jaký?“
„Pojď, řeknu ti to za chůze, ať tu tak nestojíme,“ řekla Ino a spěšně popadla Sakuru za ruku.
„Ino, můžeš začít.“
„Našla jsem takovou techniku. Na přesun mysli jiného člověka do hlavy někoho jiného. A protože ty jsi taková stydlivá a nevýrazná, a také ti nejde trénink, tak jsem se rozhodla ti pomoci touto technikou. Potřebujeme k tomu nějakou tu osobu a já našla. Jmenuje se Mina a podle záznamů z její školky je hodně energetická a šikovná. Zjistila jsem, kde bydlí a jak vypadá. Takže pro ni první zajdeme, ano?“ odvyprávěla svůj plán blondýnka a čekala na reakci růžovovlasé.
„Etoo… To bys pro mne vážně udělala?“ zeptala se šťastně, ale i nesměle Sakura.
„Ano! Vždyť jsme kamarádky! Sakuro!“
Naše dvě kámošky šli pro mne. Samozřejmě jsem nic netušila, jak bych totiž mohla? V klidu jsem si hrála s mámou a dováděla po baráku. Já totiž nebyla jako ty dvě. Nikdy jsem nebyla taková odhodlaná bojovat. Mým snem bylo vyrůst a být jako máma. Už ani moc nevím, jaká byla máma. Vždyť už to je několik let, co jsem ji viděla. Vím, jak vypadala vzhledově, měla krásný úsměv plný lásky… Kvůli Třešni vidívám jen paní Harunovou, která nemá vůbec podobný úsměv mojí mámě. Stýská se mi, ale už jsem to překonala.
Hrála jsem si s letadýlkem a utíkala na náš prostorný dvůr. Máma za mnou utíkala, ale nebyla tak rychlá. Smála jsem se, tím dětským smíchem plným radosti. Přiběhla jsem ke keři a… Někdo hodil kunai! Lekla jsem se a spadla. Slyšela jsem smát se mámu, která byla pořád v domě a hledala mě. Viděla jsem dvě holčičky sklánějící se nade mnou. Chtěla jsem vstát, ale ta blonďatá mne praštila do hlavy. Od té doby si nic nepamatuju, tak jak toto vůbec vím? Prolezla jsem Sakuře vzpomínky!
Poté mé bezvládné tělo odvlekli k nějakému starému domu. Blondýnka něco říkala a společně s růžovovláskou táhla mé tělo za ten dům, do lesa. Ino mne přivázala ke stromu a pořádně liskla. Probrala jsem se a začala jsem křičet, když mi došlo co se děje.
Rozhlédla jsem se trochu kolem a zjistila, že z mých rudých vlasů se stali růžové a že nejsou dlouhé, nýbrž krátké. Vypadali stejně jako ty Sakuřine.
„Buď ticho!“ kárala mne blondýna. Zdála se mi být otravná, ale za to Sakura mi přišla být milá. Nechápu, co jsem si tehdá myslela. „Teď se nehýbej a buď zticha,“ řekla Ino a vytvořila rukama takové divné kolečko. Při tom se dívala do knížky a něco z ní přečetla. Namířila kolečko na mne a pak na Sakuru.
Má duše, má mysl… Opouštěli mé tělo! Bezmyšlenkovitě jsem začala křičet. Viděla jsem Ino upadající do bezvědomí. Pak už si nic nepamatuji.
Probrala jsem se. Protáhla. Ale neměla jsem moje tělo! Byla jsem jenom černobílý duch! Pouhá síla, mysl, vzpomínka a energie. Bez těla. Ale někde jsem se nacházela, v něčím těle, to jo, ale nodákazala jsem jejovládnout. Snažila jsem se o cokoliv. Utéct, ovládnout toto odporné tělo! Ne, ono to nešlo...!
„Héééj! Nech toho!“ uslyšela jsem hlas.
„Čeho? Kde jsem? Proč tu jsem?“
„Seš tu proto, že potřebuji tvou sílu, tvou mysl… Seš tu pro mne! Seš mou součástí! Seš v mém těle!“
Tato slova jsem opravdu slyšet nepotřebovala, já potřebovala zpátky svůj normální život, mámu!
„A kdo jsi?!“
„Ta růžovovlasá! Jmenuji se Sakura, Sakura Haruno.“
Zrovna ta sympatická. Ale já chtěla pryč!
„Pust mě! Prosím…“
„Proč bych měla? Budeš mne poslouchat! Já jsem tvůj šéf,“ zase ten hlas. Zněl tak odporně! Drásal mi uši… Proř jen museli vybrat mne, proč musím žít s ní... Bylo, je a bude to k nevydržení!
„Já uteču!“ zařvala jsem na ni odhodlaně.
„Shanaró!“
„Jau! Jau! Auu! Auvajs! Ne! Nech toho! Prosíím!“
„Budeš poslouchat?“
„Joo! Udělám cokoliv, jenom mne přestaň mlátit!“

Tak a od té doby žiji uvnitř této růžové nány. Nepřála bych vám poznat ji. Myslím, že jste spokojenější i bez toho, ne? A aby bylo jasno, já bych utekla, klidně hned, ale ono ty její rány vážně bolí! Vážně lituji sebe a Naruta, jsme tak utlačováni!
No, ale budu muset končit, Sakura se probouzí. Držte mi palce, abych nebyla mrtvá! Ne, vypadá to, že jsem ji vzbudila! Prosíím, néé! Musím přežít, musím přežít!
„Shanaróóó!!“